J. H. KRCHOVSKÝ aneb CESTY POEZIE JSOU NEVYZPYTATELNÉ...

blog

08.08.2016 v 12:54 / JanH (973 views)
J. H. KRCHOVSKÝ aneb CESTY POEZIE JSOU NEVYZPYTATELNÉ...
Vím, je to nošením sov do Atén, protože o J. H. Krchovském už bylo napsáno úplně všechno. Ale přece jen, snad ještě jedna, taková úplně malá, vůbec nejmenší sovička, sýček...
Krchovského básně – myslím teď Básně – byly mým prvním setkáním s... ano, s kým vlastně? Je J. H. K. (určitě jste si všimli, že u Krchovského, stejně jako u Kennedyho, úplně stačí napsat iniciály, aby se hned vědělo, o koho jde) žijící legendou, kultovním antipoetou, poetickým hrobníkem či kým vlastně? Kult Krchovského osobnosti (spíš tedy osoby) je nepopiratelný, už proto, že náš básník nenechává nikoho neutrálním – buď nadšená krchománie, nebo stejně vražedná krchofobie, nic mezi tím. Tedy nepočítáme-li ty, kteří o básníkovi ještě neslyšeli, ale těch určitě moc nebude, že.

UŽ JEN MÁ BEZNADĚJ SKÝTÁ MI NADĚJI...
vyndat trn z prdele? Spíš prdel z trní
... už nemám žádné sny, nic nechci raději
každý sen, bohužel, vždy se mi splní

Malá odbočka. Nemám dobrou paměť, myslím v takovém tom praktickém slova smyslu – nepamatuji si telefonní čísla, adresy apod. Co se ale týká poezie, je to jiné a co se týká speciálně Krchovského, je to jiné úplně. Ty Básně znám nazpaměť, aniž bych se jim učil. Je to pro mě jistým potvrzením básníkovy geniality, stejně jako výše citované čtyřverší.
Krchovský je mistrem slovní úspornosti, což je jeden z atributů jeho tvorby, který mne obzvlášť fascinuje. A pak – jak jinak – ty superrýmy! Tady je obé:

Tělo se mělo... Duše sklízí
úděsný nápor psychózy!
děsím se chvíle, která mizí
a současně té příchozí...
jsem na dně, sám, v ataku schízy
jen v tílku – s krutým štítkem Easy...

Řada Krchovského básní je takového druhu, že člověka mimoděk napadá otázka, jak je skládá. Má na to nějaký plán, pracovní postup, algoritmus? Zřejmě ne, protože tímto způsobem poezie nefunguje. Takže intuice? Ale ani takto se básnit nedá, tedy ne pouze takto. Kombinace obojího? I tak tam ale musí být ještě „něco“. Co tou jiskrou, která s konečnou platností básníka osvítí, ovšem je, to možná neví nikdo, Krchovského nevyjímaje. V každém případě se mi zdá, že brněnský poeta má mnohé společné s Rimbaudem – asi se prostě básníkem narodil.

S VÝRAZEM ČLOVĚKA, KTERÝ MÁ ŽRÁT SVŮJ TRUS
trávím své myšlenky, které mne tráví
kdo stojí v pozadí většiny těch mých hrůz?
jako bych nevěděl, kdo je ten pravý!

Ukaž se, hyeno, kde jsi, ty zvíře zlý?!
škrtnul jsem zápalkou a zařval: Tu jsem!
z hlubiny zrcadla mé rysy vyhřezly
gotický maskaron vrhnoucí hnusem

Oblíbená témata Krchovského básní, tj. záležitosti, spojené se smrtí, hroby a hřbitovy, mu poskytují obrovský prostor pro bizarní absurditu, v níž si tak libuje. Morbidnost jeho veršů je zde ovšem toliko zdánlivá a působí spíše jako psychický katalyzátor, podobně jako když se jdou truchlící po obřadu v krematoriu opít do hospody. Ve společnosti, z níž byly cíleně vytěsněny všechny odkazy na nějaký vyšší smysl lidské existence, se zcela logicky mění sebevážnější situace (především tedy „poslední rozloučení“ s mrtvým) ve frašku nejvyššího kalibru. Na vině tedy rozhodně není Krchovský a jeho verše – ty pouze reflektují tragikomickou skutečnost.

TO JE FAKT NECHUTNÉ – PROČ SLOVO „KREMACE“
překládá čeština tak směšně – žeh?
Nebo je opravdu taková legrace
upálit mrtvého za trest, že zdech?!

- - -

TEĎ, PRVNĚ V ŽIVOTĚ – V ŽIVOTĚ?! PRVNĚ SNAD...
poprvé ucítím najednou žár i chlad
– není moc nabito... A ještě aby to!
(zbylá část průvodu šla kouřit na hřbitov)

Kdo by se ostatně tady rval o lístky...
žalostným pokusům ožralé sólistky
spěchají na pomoc housle a hoboje...
– budu blít, nebo srát? Zdá se, že oboje

Může se to zdát zvláštní, ale Krchovský je i vynikajícím lyrikem. Básní tohoto druhu sice mnoho nesložil, ale když už, tak z toho bylo pokaždé něco skvostného, jako třeba Tak sám... V zahradní „Na Piavě“ nebo:

Tvář k zulíbání... Žula hladká
oděna mlhou postava
v kamenných očích jinovatka
blízkostí svící roztává

Tu krůpěj slzy k rtům se svezla
skanula z tváře do vázy
v tmě zaskřípala brána zrezlá
– někdo sem jde?... Ne, odchází

Poetická ekvilibristika se u Krchovského občas projevuje i jakýmsi zvláštním žonglováním se slovy, které sice formálně nic konkrétního nevyjadřuje, je v něm ale vždy skryta nějaká logická (nebo i nelogická! – viz druhá ukázka) hříčka či verbalistní hlavolam:

Nedělám nic. Už přes měsíc...
akorát chlastám ještě víc
přičtu si k dobru na konto
že vůbec dělám aspoň to

- - -

DUŠE A TĚLO PATŘÍ K SOBĚ
umírat budem každý sám
vím, že jsem jednou nohou v hrobě
– tu druhou tam už dávno mám...

Krchovského poezie je přísně apolitická a společensky neangažovaná. Přesto je právě tento básník protispolečenským rebelem par excellence, a to paradoxně proto, že jím být rezolutně odmítá. Stačí však jedna báseň či jediné čtyřverší, kterým Krchovský naznačí (a navíc pouze nepřímo) své mínění o současném establishmentu a konzumní společnosti, a na světě je tak mohutný odsudek toho, co kolem sebe vidíme, že vydá za svazky knih se sociologickou tématikou:

VŠICHNI JSOU ZÁKEŘNÁ HLADOVÁ KLÍŠŤATA
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

nebo

Jsem asi jinej, toť můj cejch
s nímž v klauzuře má duše úpí
… většina lidí není zlejch
jsou jenom blbý. Hnusný! Tupý!

Krchovský vždy znovu překvapuje, každá jeho nová sbírka obsahuje alespoň několik perel, které uchvacují svou dokonalou literární vybroušeností, pro niž je tento poetický myslitel tak obdivován a troufám si říct i uctíván. A jsme oklikou zpátky u Krchovského jakožto kultovního básníka...

POSLEDNÍ DOBOU SE NEMYJI, NEHOLÍM
nic nejím, nepiju – jsem v hrozném stavu
jen ležím doma a nikam už nechodím
od chvíle, co jsem si prostřelil hlavu...

- - -

V KAFÁČI VITRIOL... ČEKÁM JEN NA PŮLNOC!
cítím už, jak se mi sbíhají sliny
Silvestrů na rumu zažil jsem já vůl moc
proto ten poslední je trochu jiný...

Komentáře (0)