I sněhové vločky pojdou 1-2 (Část druhá)

blog

26.12.2019 v 21:35 / Svamburger (125 views)
I sněhové vločky pojdou 1-2 (Část druhá)
Tu noc neřekl nikdo ani slovo. Nikdo nechtěl kazit tu nevšední atmosféru. Když jsme s Radkem skončili, vydali jsme se společně do koupelny. Oba dva jsme si vlezli do sprchového kouta a pouštěli na sebe horkou vodu. Radek se mě dotýkal a houbičkou mi přejížděl po celém těle. Vtom do koupelny vtrhl Ondra s Patricií a pochechtávali se. Netušila jsem, co bude následovat. Přes prosklené dveře sprchy jsem viděla, jak Ondra popadl Patricii za zadek a přimáčkl ji na umyvadlo. Patricie se pevně v předklonu opírala o porcelánové umyvadlo, zatímco jí to její přítel dělal zezadu. Dlaní stírala zamlžené zrcadlo, aby se mohla na sebe dívat.
Oba začali rychle vzdychat. Slyšela jsem, jak mi buší vlastní srdce. Zmocnila se mne opět touha. Pod proudem vody jsem se sehnula a vzala Radka do pusy. Přitom, jak jsem mu to dělala pusou, jsem odsunula prosklené dveře sprchového koutu, abych byla na dosah Patricii a Ondrovi. Řekla jsem Radkovi, aby mi to taky udělal zezadu.
Mezitím, co jsem se celým mým tělem třela o párou zahřáté kachličky, sledovala jsem Ondrův výraz, když se s Patricií udělal. Cítila jsem se nepopsatelně dobře. Veškerý můj stud, nebo snad obavy odpluly jako ta horká voda, jež stékala po rozžhavených kachličkách sprchového kouta.
Následující ráno jsme vstali a uklidili celý dům. Vyhnali jsme poslední opozdilce, uklidili pozvracený záchod a Ondrův pokoj a pak jsme spolu s Radkem odešli.
To ráno jsme si toho moc mezi sebou neřekli. Místo toho, abychom o tom mluvili, jsme dali přednost přihlouplému smíchu. Hned další víkend jsme si to u Ondry doma zopakovali. Dělali jsme to takhle asi třikrát, než jsme si uvědomili, že můžeme zajít ještě dál!

***

Byl to den jako každý jiný. K Ondrovi domů jsme všichni čtyři dorazili během poledne, hned poté, co jsme odešli z městského koupaliště. Všichni jsme se najedli dopředu uvařeného obědu a osprchovali se – každý sám. Unavení letním sluncem a rozvleklým dopolednem, jsme se společně natáhli na obrovský gauč v obýváku, a po krátké chvíli usnuli. Ondra pouštěl různé filmy na DVD-přehrávači, ale nikdo to stejně nesledoval. Řekla bych, že jsme upadli do spánku na dobrých pět hodin.
Když jsem se probudila, venku pršelo. Kapky deště bubnovaly do oken obývacího pokoje a venku stále slabě svítilo sluníčko. Zadívala jsem se do Radkovy tváře. Měl oči otevřené a díval se přímo na mě. Políbila jsem ho něžně na rty. Vzápětí mě rukou chytnul za vlasy a přitáhl k sobě. Líbali jsme se, a ihned jsem pocítila, jak mi vysvléká tričko a rozepíná podprsenku. Ucítila jsem na sobě pohledy Patricie a Ondry. Věděla jsem, že už jsou dávno vzhůru a sledují nás z druhého konce gauče. Radek mi sundal kalhotky a začal mi jazykem kroužit po stehnech a v klíně. Prsty jsem mu zajela do jeho vlasů, hlavu jsem mu žádostivě tiskla hlouběji k mému nitru, a sledovala, jak Ondra vysvléká Patricii z županu.
Patricie a Ondra byli nazí a začali se milovat. Patricie ležela na zádech na gauči a byla už tak blízko, že mi hlavou narážela do stehna. Radek stále klečel na koberci a věnoval se mému klínu. Patricie měla zavřené oči a sténala. Ondra si mě prohlížel, zatímco se rozkoší svíjel nad Patricií. Po chvíli otevřela oči a dívala se na mě. Nataženou rukou mi prsty přejížděla po prsou a břichu. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli je správné to, co se chystám udělat. Celé tělo se mi rozechvělo a já Patricii začala oplácet stejnou mincí.
Radek si mě obrátil na kolena a dělal mi to zezadu. Můj obličej se tak ocitl nad tváří Patricie. Byla nádherná. Prohlížela jsem si její tělo, které se prohýbalo jako natažený luk. Začala jsem jí líbat na rty, pak po celém krku a mířila jsem jazykem po jejím těle níž. Dívala jsem se, jak se Ondřejovo pevné břicho pohupuje do rytmu sténání Patricie a stékají mu po něm kapičky potu. Začal mě neodolatelně přitahovat. Úplně jsem přestala vnímat Radka, když jsem sledovala Ondru, jak se sexuálně zmocňuje Patricie. Chtěla jsem ho. Ihned jsem ho chtěla cítit v sobě. Dívala jsem se Ondrovi do očí a on do mých. Patricie mě jazykem přejížděla celé tělo, jak jsem se nad ním nakláněla, abych mohla být nadosah Ondrovi. V tom okamžiku mi bylo jedno, co udělá Radek, chtěla jsem, aby ze mě Ondra vyšukal duši.
Netuším, jak se to stalo, ale jako by moje přání bylo ihned vyslyšeno. Ondra mě začal vášnivě líbat, přímo nad obličejem Patricie, která to sledovala.
Myslela jsem si, že v téhle chvíli to skončí, ale nestalo se. Ondřej se zvednul od Patricie a chytil mne za ruku. Přitáhl si mě k sobě vší silou – přímo mě vyrval Radkovi z náruče. Položil mě na koberec, podíval se mi dlouze do očí a penisem mi přejížděl po klíně. Přiblížil se mi ke rtům, chtěla jsem ho políbit, ale náhle se odtáhnul a ucítila jsem to. Projelo to celým mým tělem jako elektrický proud. Bylo to tak jiné, tak krásně netušené. Vzrušením jsem ho kousala do ramene a způsobila mu modřiny horší, než by si přivodil při fotbalovém zápase.
Spatřila jsem Patricii, jak to dělá Radkovi pusou. Měl zavřené oči a užíval si to. Jemně ji prsty hladil po jejích vlasech a zádech. Podíval se na mě a já na něj. V tu chvíli jsem na něj nežárlila a vím, že on na mne také ne. Patricie se mu obkročmo vyhoupla na klín a sama si rukou zavedla do sebe jeho penis. Prohnula se v zádech a projížděla se na něm jako na tom nejdivočejším býkovi. Spíš to připomínalo rodeo než sex. Přesto oba dva v ten moment vypadali skvěle, když to spolu dělali. Ten den jsme se my čtyři milovali ještě několikrát a samozřejmě, že jsme si několikrát prohodili partnery.

Doopravdy nevím, zda by se ten náš vztah plný promiskuity, jenž jsme společně prožívali, dal nazvat volnou láskou. Myslím si ale, že nějak takhle jsem to cítila. Možná, že jsem to prvně pocítila, když jsme to dělali v posteli Ondrových rodičů. Všichni jsme leželi v té krásné manželské posvátnosti a já si připadala jako šlechtična, jež je vášnivě laskána svými poddanými. Měla jsem hlavu na hedvábném polštáři a dívala se do stropu. Zatímco mě Patricie uspokojovala jazykem, dívala jsem se na malbu na stropě. Bylo tam namalované modré nebe a nad nebeskou bránou na bílých mráčcích poletovali buclatí andělé. Hned vedle nebeské brány, která byla celá ze zlata, stál Svatý Petr. V levé ruce držel mohutný klíč a pravou rukou se po mne natahoval, jako by říkal – pojď mezi nás! Dole pod nebem byl nakreslený ráj. V trávě ležela nahá dívka, jež se dívala na oblaka a natahovala ruku k nebi. Z rohu malby vycházela smrtka v černém hábitu a kostnatými prsty se natahovala po mladé ženě.
Vzápětí jsem cítila, jak moc jsem šťastná – ale i ztracená. Pohltila mě malá smrt, a pokud je orgasmus stejně krásný jako umírání, pak se není čeho bát. S mou sexualitou to nemělo nic společného, ale cítila jsem se nadpozemsky. Do konce života na tu malbu na stropě nezapomenu.

Naše nejšťastnější období muselo jednoho dne skončit. Těžko říct, kdo za to mohl. Pomluvy, které o nás začaly kolovat po celé škole, našemu nevázanému vztahu nic dobrého nepřinesly. Hodně rychle jsem si uvědomila, že nic netrvá věčně. Nezapomenutelné léto skončilo a z Ondřeje se stávalo monstrum. Začal se naší čtveřici vzdalovat čím dál víc. Jeho úspěch mu zamlžil mysl i jeho ego. Jako klavírista povýšil do městského divadla. Neustále nás seznamoval s novými lidmi, o něž jsme ani nestáli. O rozmazlené blbečky z bohatých rodin a soukromých škol jsme nechtěli ani slyšet. Nejhorší na tom bylo, že Ondřej se začal brzy chovat jako oni. Stejný styl oblékání, jeho mluvení a vystupování dalo za své. Ondřej už o nás nestál. A nestál ani o svou Patricii.
Patricii miluji, a proto pro mne nebylo lehké jí sdělit, že ji Ondra podvádí. Dívat se jí přitom do těch krásných a uplakaných očí, to člověka vyčerpá.
Ondra jednoho dne dostal od táty k narozeninám novej bourák. Vypadal v něm jako idiot, ale jemu to bylo jedno. Obrážel po nocích kluby a domů si vodil holky na jednu noc. Bylo to zarážející pro nás všechny.

Naše společné noci plné vášně se už nikdy více neuskutečnily. Zůstala jsem jenom já a Radek. Jen my dva. Patricie ukončila studium a přestala navštěvovat zpěv. Tvrdila mi, že odešla za lákavou pracovní nabídkou a že škola pro ni už nemá smysl a že už nemá chuť se dál učit. Moc dobře jsem ale věděla, že odešla kvůli Ondrovi, který obrážel jeden klub za druhým a vrážel ho, kam jen mohl. Patricie to neunesla a raději odešla. Tři měsíce na to, co Patricie zmizela z mého života, jsme se všichni měli opět sejít.

***

Přišel s tím Ondřej a já mu to nikdy nezapomenu. Nikdy ho nepřestanu proklínat. Pamatuji si na ten okamžik, kdy mi do očí řekl, že už je nějakou dobu HIV pozitivní. Jednoho dne prostě stál před školou a zamával na mě. Už z dálky jsem mu na očích vyčetla, že se přihodilo cosi zlého. Váhavým krokem jsem šla k němu a celou tu dobu ho sledovala. Přestože se choval jako ten největší hajzl- stále mne přitahoval jako magnet.
Utřel si pot z čela a zadíval se mi přímo do očí. Pověděl mi, že se vyspal s jednou holkou, o níž se tradovalo, že je prvotřídní běhna, co si to rozdává s každým na potkání a že se mu týden na to udělal malý flíček na přirození. Řekl mi, že dostal strach a zašel si k doktorovi, co ho poslal k dalšímu doktorovi, tedy po tom, co mu odebral krev. Sám přišel k praktickému lékaři ze strachu, že by mohl mít nějakou pohlavní nemoc.
Přistoupil ke mně o krok blíž a chtěl mě chytit za ruku. Já ale ucukla.
Ondra se nadechl a spustil: ,,Doktor zjistil, že žádnou kapavku nemám, ale že mi bohužel musí oznámit, že jsem HIV pozitivní. „Výsledky krevního testu ukázali, že jste HIV pozitivní,‘‘ opakoval zřetelněji.
,,Cože?‘‘ zeptala jsem se ho nechápavě.
,,Nevěřil jsem tomu a nechal si udělat další vyšetření v jiný nemocnici, ale byla to pravda! Na péru mám prasklou žilku, ale našli mi AIDS! Rozumíš tomu, co ti tu teď říkám, Kristýno!‘‘ na moment se odmlčel. ,,Mám AIDS a ty ho můžeš mít pravděpodobně taky. Okamžitě se seber a běž na testy. Vezmi s sebou Radka a běžte!‘‘
Začalo se mi chtít na místě brečet. Udělalo se mi špatně od žaludku a nemohla jsem popadnout dech. Chtěla jsem ho uškrtit. Čas se náhle zrychlil a já si uvědomila, jak moc je vzácný. Když Ondra začal Patricii podvádět, podváděl vlastně nás všechny. Klidně s námi spal dál, aniž by cokoliv řekl.
S Radkem jsme už spolu měsíc nechodili. Už nás to k sobě netáhlo, přesto jsme si výsledek vyslechli oba dva. Poté, co jsem se dozvěděla, že je to skutečně pravda, začala jsem se smát jako nějaký šílenec. Nic jiného jsem ani nemohla dělat. Radek neustále dokola opakoval, že se musela stát chyba. On tomu věřit nechtěl. Smála jsem se, jelikož jsem nemohla uvěřit tomu, že by mne v tom můj Bůh nechal. Modlila jsem se k němu. Do posledního okamžiku jsem doufala.
Já, Radek a Ondra jsme to věděli. Někdo to ale musel říct Patricii. Ondra mě prosil, abych se o to postarala. Já to ale odmítla. Neunesla bych to a asi bych se rozplakala. Radek naštěstí souhlasil se mnou. Ondra jí to musel říct sám. Něco mi ale napovídá, že tak stejně neučinil. Patricie to do dnešního dne neví a já jí to sdělit nehodlám. Jsou Vánoce a tohle musí být jen noční můra.

***

Až dnes – dvacátého čtvrtého prosince, jsem přijela domů z internátu. Celé ráno jsem chodila kolem vesnice a rozmýšlela se, kdy vstoupit do dveří našeho domu. Cítila jsem se jako zbabělec. Když jsem se tu zprávu dozvěděla, nikomu jsem nic neřekla a možná, že je to tak i lepší. Nechtěla jsem brečet mámě do telefonu a prosit ji o odpuštění. Nepřeji si, aby si na mě lidi ukazovali prstem jako na nakaženou běhnu morem. Vysmívali by se mně a celé mé rodině. Úplně slyším naše sousedy, jak si šeptají za plotem: Pěkně si dcerunku vychovali! A nezachrání ji už ani Pán Bůh.
Teď tu sedím a čekám, až se máma s tátou vrátí z odpolední procházky. Je teprve půl páté a venku je už tma. Mám strach a cítím, že se brzy sesypu. Sedím na židli a přemýšlím. Vzpomínám na Patricii a toho hajzla, jehož tak kdysi milovala. Představuji si scénu, ve které se Patricie hroutí jako pokácený strom. Ondra jí do telefonu oznamuje tu zprávu a ona se mu chudák ani nemůže podívat do očí.
Sedím přilepená na židli a nemůžu se hnout. Dívám se na hodiny a nepřestávám myslet na to, kdy a jakým způsobem se ta nemoc projeví. Odstartuje se to snad nepřetržitými průjmy a horečkami trvajícími alespoň jeden měsíc nebo snad tuberkulózou plic. Možná, že to začne kožní nemocí a mně naskáčou po těle odpudivé léze fialové barvy, přesně jako měl Tom Hanks ve filmu Philadelphia. Děsím se toho, kdy se to projeví a jakým způsobem. Četla jsem, že bych měla dostat po pár týdnech chřipku, po které následuje zhroucení imunitního systému - AIDS. Bojím se toho! Nenávidím sama sebe za to, jak jsem se chovala.
Chci to brát se vztyčenou hlavou. Třeba se nemoc může projevit až za deset let, kdo ví. Nechci umřít. Už nikdy se ke mně žádný kluk nepřiblíží ani na sto metrů. Už nikdy nedostanu pusu nebo pohlazení. Budu odpudivá a všichni se mě budou bát, nebo mne litovat.
Nevím, kde bych měla začít. Netuším, jak mám mámě říct, že jsem vedla marný život a že mám nemoc HIV. Cítím, že jí to nedokážu říct stejně tak, jako bych to nedokázala říct ani Patricii. Asi bych to nedokázala říct nikomu a asi to taky neudělám! Jsem už plnoletá a mám před maturitou. Je to moje rozhodnutí a ani lékaři nemají právo šířit osobní údaje pacientů.
Zvedám se ze židle a papíry strkám zpět do svého batohu. Někam je uklidím a možná, že je i spálím. Jsem rozhodnutá užít si dnešní den. V kapse mého kabátu mi začal vyzvánět mobil. Na displeji vidím číslo, které znám. Nechápu, proč mi ten dotyčný volá zrovna dnes. Rozmýšlím se, jestli to mám vzít. Už nějakou dobu mi píše zprávy, ve kterých stojí, že se mnou musí nutně mluvit. Zprávy typu; Naléhavě s tebou musím mluvit/ Proč mi nebereš telefon?/ Je to smrtelně vážné!

Přijímám hovor a poznávám hlas, který jsem už celou věčnost neslyšela.
,,Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi mi to konečně vzala. Chci říct – ahoj!‘‘ na chvíli se odmlčel. ,,Vlastně nejsem ani tak rád, že jsi mi ten mobil vzala. Rozhodně jsem nechtěl, abys mi to vzala zrovna dnes.‘‘
Nechápala jsem, co se mi snaží říct. Vzala jsem ten hovor jen kvůli dnešnímu dni. Jsou Vánoce a na Vánoce by si lidé měli odpouštět, mít se rádi a takový ty další kecy, řekla jsem si.
,,Tady Tomáš, doufám, že si mě pamatuješ? Doufám, že si pamatuješ nás dva?‘‘ řekl do mobilu.
,,Ahoj, co se děje? Proč mi voláš? Jsem překvapená, že mi voláš zrovna ty!‘‘ pravila jsem tichým hlasem.
,,Jo, já vím. Promiň, že mě musíš poslouchat, ale nemám na vybranou. Promiň mi to!‘‘ Jeho hlas byl rozklepaný. První myšlenka byla taková, že se snad ke mně bude chtít vrátit. Nejspíš měl slabou chvilku kvůli dnešnímu dni, a proto mi volá. Už žádné románky, tak jako v prváku, když za mnou lezl na internát. Nechala jsem ho mluvit.
,,Jsem srab, že jsem ti nezavolal dřív. Netušil jsem, kde mám začít a nevím to ani teď. Kristýno, chci ti vysvětlit... nevím kde začít. Doprdele, ani nevíš!‘‘ opět udělal dlouhou pauzu a já slyšela pouze jeho těžký dech.
,,O co jde? Co po mě chceš?‘‘ vyštěkla jsem.
,,Chci ti říct...‘‘
,,Co mi chceš říct? Tomáši?‘‘ začal mě unavovat. Bylo mi celkem jedno, co mi řekne. Čekala jsem, že začne, jak moc mě postrádá a jak mu chybím. Určitě byl jen nadrženej, ale se mnou to nic nedělalo. Letošní Vánoce byly už pro mě stejně ztracené.

,,Jsem nemocný!‘‘ spustil. ,,Zjistil jsem, že mám AIDS. Netuším, jak se to stalo a kdy. Nevím, jak dlouho už jsem pozitivní, ale dozvěděl jsem se to už před půl rokem, když jsem byl darovat krev. Proto ti volám! Volám takhle každý holce, se kterou jsem něco měl.‘‘ zase dlouhá pauza. ,,Měl jsem s tebou pohlavní styk. Jsou to už sice tři roky, ale doktoři tvrdí, že to mám v sobě už delší dobu. Odpusť mi! Odpusť! Nechtěl jsem s tebou mluvit takhle po telefonu, ale nemám na vybranou. Proč si mi to musela vzít zrovna dnes? Do hajzlu! Proč zrovna dnes?! Odpusť mi. Já už nevím, co mám dělat. Nemůžu jíst, nemůžu spát. Musel jsem ti to říct a ještě to musím říct několika dalším holkám. Pane Bože, takovou dobu jsem to v sobě dusil. Sbíral jsem odvahu, jak ti to říct,‘‘ chvíli mlčel a já ze sebe nevydávala ani hlásku.
,,Zajdi si co nejdříve k doktorovi,‘‘ pokračoval. ,,Budu na tebe moc myslet. Výsledek může být i negativní a já v to věřím. Odpusť mi! Z celého srdce doufám, že budeš v pořádku. Tolik se bojím budoucnosti,‘‘ odkašlal si. ,,Musím pravidelně docházet k lékaři, aby dohlížel na průběh nemoci. Dokonce jsem se už musel registrovat do seznamu nakažených. Jednoduše ti dají nálepku a jsi v seznamu s virem HIV. Funguje to jako kontrola v případě, že bys dostala chuť cestovat přes hranice. Pořád máš ale velkou šanci, že jsi zdravá...‘‘

Větu už nestihl dokončit. Zmáčkla jsem tlačítko a odložila mobil na stůl. Popadla mne hrůza. Z očí mi vyhrkly slzy a já se nepřestala třást. Upadla jsem na podlahu a křičela. Cítila jsem, že mi srdce vyskočí z těla. Vřískala jsem, chtěla jsem umřít, ale nejvíc ze všeho, jsem ho chtěla zabít. Začala jsem být úplně mimo. Věděla jsem, za co všechno jsem zodpovědná. Dopadla na mě nesnesitelná tíha. Ostří gilotiny se už nedalo zastavit a dopadalo pouze na můj krk.
Vtom jsem uslyšela cinkání klíčů v zámku. Máma s tátou byli v předsíni. Sebrala jsem se, otřela si oči a posadila jsem se na židli. Batoh s papíry jsem schovala do tašky. Oba vstoupili do místnosti. Stromeček pestrobarevně blikal v rohu obývacího pokoje a venku za oknem padal bílý sníh. Máma měla ve vlasech bílé vločky a táta si oklepával kabát od sněhu.
,,Ahoj Kristýnko, v kolik jsi přijela domů? Měla jsi zavolat, byl bych pro tebe přijel na nádraží,‘‘ řekl s úsměvem na rtech táta.
Hned za ním stála máma: ,,Ahoj, to jsi nemohla přijet domů dřív? Proč jsi zůstávala na tom intru? Co to máš s očima? Ty jsi plakala?‘‘ strachovala se máma.
,,Co se ti stalo? Vypadáš, jako kdybys brečela,‘‘ přidal se otec. Bylo na něm poznat, že se strachuje.
Musela jsem se srovnat. Tělem mi projel zvláštní, doposud nepoznaný pocit. Cítila jsem se klidná. V tom momentě jsem se smířila se vším, co se stalo a za co nesu zodpovědnost. Pochopila jsem, že jsou jenom dvě možnosti a čas mi nedává příliš na vybranou.
Lidé jsou jako ovce, jež uvěří pouze tomu, co doopravdy slyšet chtějí, a pomluvy jsou jako poslední záchrana pro ty, co už netuší, čím by měli vyplnit to trapné ticho v rozhovoru, jenž se už nemá kam dál ubírat.
Podívala jsem se na mámu a tátu, a řekla; ,,Mám špatné zprávy. Zapomněla jsem vám letos koupit dárky pod stromeček.‘‘

Konec

Komentáře (1)

RMarkéta
08. ledna

Silný příběh. Při čtení první části jsem nabyla dojmu, že ho má na svědomí žena. Takže jsem byla překvapená, že autorem je muž. Zřejmě se umí vcítit do ženské duše.