Hlava XXII, aneb páteční úvaha nad knihou, kterou jsem nikdy nečetl

blog

31.05.2013 v 14:18 / Ikkju (802 views)
Hlava XXII, aneb páteční úvaha nad knihou, kterou jsem nikdy nečetl
Hlavu XXII mi doporučoval kamarád už od střední školy, nikdy se mi do ní ale příliš nechtělo. Absurdní humor drhne jak struhadlo, už při jejím pouhém otevření.



Před pár lety jsem se ale pár stránkami pročetl, a i z filmu shlédl nějakou stěží pochopitelnou šmouhu - viděl jsem totiž verzi s titulky, nejspíš při nějaké činnosti, takže si z filmu moc nepamatuji. Ale těch pár situací, které jsem však stačil z filmu i z knihy zachytit, mi stačilo, aby se do mě celkem hluboko zarylo.

Její humor se mi vědomě nelíbí, ale pořád a stále znovu se přistihuji, že se mi kniha v různých situacích připomíná, a někde uvnitř je mi velmi vlastní. A já si pak připadám jako nahý Yossarian sedící na stromě, a sledující absurdní vojenský ceremoniál předávání bezcenných ocenění. A jako Yossarian nedokážu, a ani vlastně nemůžu fungovat mimo svůj vojenský útvar, byť bych občas velmi chtěl. To je právě ta hlava 22 z názvu. Je to nesmírně definitivní, protože pak mi nezbývá, než se s tím smířit, a nějak navenek se tedy definovat.



V pátečním očekávání konce směny píšu kamarádovi, který mi Hlavu XXI kdysi doporučoval, následující historku, či spíš postoj:

Dávám si v práci do rohu ke skříni prázdné lahve od viney. Když mi to tu připadá hodně absurdní, představuju si, že si z nich svážu vor, a odplavu na nich někam na Kubu.

S kolegou jsme jich jednou nasbírali asi 100, házeli jsme je za stůl, a vždycky u toho šibalsky pomrkávali. Když jednoho (druhého, případně oba najednou) někdo dusil, stačilo jemně pokynout bradou k hermetické zásobě vzduchu, a bylo minimálně o stupeň lépe.



Dneska jsem lahve už ale musel vynést do kontejneru, protože je v nové kanceláři už nemůžu dávat za stůl. Každý kdo si vyrovnané řady zeleně svítících lahví všiml, začal řešit, proč je tam mám, co s nimi budu dělat, případně co bych s nimi dělat měl.

Chvíli jsem zvědavce častoval nějakými, samozřejmě vymyšlenými historkami – že jde o mimoslovní dialog s uklízečkou o tom, kdy ztratí trpělivost a uklidí je; kolegyni jsem napovídal, že je to materiál na skleník, a trochu uvolněnějšího kolegu pobavil označením lahví jako pokusu o „occupy naší firmu“, neboli pokus o vytlačení všech lidí z naší firmy lahvemi od vinné limonády. Verzi s Kubou jsem si raději nechával pro sebe, na rozdíl od Yossariana bych nevydržel na stromě nahý takovou dobu.



Kamarád mojí „zálibu“ samozřejmě pochopil, a na oplátku přihodil zase svojí. Dovolím si překopírovat:

Sbiral jsem takhle špunty od butanovejch bomb a užíval jsem jejich nabírání plnejma hrstma, nechával jsem je protékat mezi prsty jako zlaťáky v Alibabově jeskyni, představoval jsem si tu energii, co udržovaly zakletou takovou dobu, než jsem ji spolu s motorem Š120LS osvobodil abych ji zachoval volnou pro jiné…



Není to nádhera? Absurdita světa i touha po svobodě v plastových ocintcích sbíraných praštěnými čtyřicátníky. Některé knihy si prostě nosíme v sobě, ať už chceme, nebo ne.



Přeji hezký víkend! x)

Komentáře (5)

Ikkju
25.07.2013

tyzik.cejka: děkuji!

tyzik.cejka
25.07.2013

Ikkju si velice sympatický a článek je výborný

Ikkju
05.06.2013

zipporah: jj, ta knížka vypadá hodně zajímavě, budu si jí muset přečíst x)

zipporah
05.06.2013

tých situácií je teda hodne, v ktorých si človek pripomína hlavu dva dva, a presne, ako píšeš, je nutné sa definovať, niet úniku.. byť dobru alebo špatnou uhorkou... ak dobrou, skončíme vegetáciu v šaláte, ak špatnou, pohnoja nás na tie dobré... život okurky není lehký

nightlybird
01.06.2013

Yossarian by z tebe měl radost.