David Albahari - Brat (Bratr)

blog

05.01.2015 v 19:17 / Veroljub_Janic (367 views)
David Albahari - Brat (Bratr)
Bratr je Albaharijev jedenáctý román psaný uvnitř základních souřadnic poetiky autorova souhrnnéhodíla: identifikuje se spisovatelovými rafinovanými větami, textem který rovnoměrně plyne po stránkách, bez odstavců a jiných přerušování, hustých ale ne dotěrných sítí kulturních referencí, tematizující rodiny a jejich traumatický rozptyl, problematický samotné psaní. Na druhou stranu autor řekl, že je Bratr dokonce i pro něj jeden trochu kuriózní příběh. O co jde?
Jakmile budete číst první kratší část románu, pravděpodobně si rychle vzpomenete na Thomasa Bernhara. Pochmurný muž z Rakouska je ovlivněn spisovateli z tohoto místa. Můžeme vzpomenout Dašu Drndić, Andreja Nikolaidisa, Igora Marojeviće, Barbi Marković.
Klíčem této dynamické recepce nejsnadněji nalezneme u Bernhardově jedovatém pesimismu a brutální kritice vlastního prostředí, ale sympatický návrh poněkud jiného rejstříku nabídl nedávno Robert Perišić, objasňující jak se Bernharda může číst i jako krajině zábavný autor, tolik radikálnímu lpění na negativním hodnocení a nenávisti že vás to určitě bezmezně rozesměje. Taková legrační strana Bernharda, jenž se vykytuje v prvním díle Bratra – mučící, neurotická v některých chvílích paranoidní zpovědi hlavní postavy Filipa je čas od času vypjatá do chaoticko-absurdních situací. Filip je jinačí, senzibilní, uzavřený spisovatel, který svůj vlastní život interpretuje skrze veliké ztráty: kdy mu v jeho raném dětství zemřela sestra při automobilovém neštěstí, poté mu také zemřeli rodiče, několik let také prožil jako člověk opilý do bezvědomí který večer co večer zvracel do záchodu v místní hospodě. Jeho žena ho opustila a psaní používal, jakož to terapii – takhle vznikl jeho autobiografický přehled neštěstí, román Život poraženého.
Příběh Bratra začíná příchodem dopisu bez adresy odesílatele: Filipovi píše Robert, člověk, který tvrdí, že je jeho bratr o kterém nikdy nevěděl a který celý život strávil v Argentině. Teď dorazil do Zemunu (dnešní část Bělehradu) a chce jej poznat a navrhne mu, že se potkají na Briunech. Tato šokující zpráva ničí Filipův mikrosvět a spouští nezastavitelný monolog rozlévající se asociativními digresemi, introspektivními reflexy, opakování již toho co bylo řečeno…
Starý trik zpomalení děje příběh dělánapínavější a je zde hyperbolizován do absurdity. Filip odbočuje do zdánlivě nesmyslné rozpravy o internetu a psacích strojích, politické situaci v době komunismu, potížím s nespavostí, pravidlům poštovní služby a důležitosti zachování elegantního účesu, on hromadí příliš mnoho detailů a rozsáhle popisuje banální činnosti jako ranní vstávání, sezení nebo procházení se po pokoji, pečlivě také zaznamenává nesčetné závratě, bolesti hlavy a únavu, vzpomíná na minulost a rozjímá o nejfantastičtějších způsobech jak se seznámit s jeho bratrem a neustálého vyprávěním neustálého dění které řídí Filipovo jednání: obávající se z nepředvídatelných možností vývoje děje a zděšenost z toho že to nemůže nijak předvídat ani kontrolovat.
Věc dodatečně komplikuje specifická pozice vypravěče: Filipovu zpověď nám vlastně vypráví bezejmenný vypravěč, o kterém známe jen to, že je spisovatel je to příběh v příběhu a i když je ten vypravěč odměřený jsou zde jeho vstupy dosti časté, aby neustále zprostředkovával děj čtenářovi.
V druhém díle románu se situace dále komplikuje – bratři se potkali a teď nám vypravěč vypráví Filipovo líčení bratrova příběhu, ale závrať nedojde do trojnásobné zprostředkovanosti, nýbrž do náhlého zrychlení: náhlý děj událostí přejde do šíleného tempa. Od Roberta se dozvídáme, že rodiče jejdali k adopci manželskému páru, příteli, ještě když byl malý. Bylo to na konci 60. let, doby studentských nepokojů a jeho otec vysokoškolský profesor se angažoval v protestech a tak se stal státním nepřítelem. Když se jeho kolega rozhodl se svou manželkou z tohoto důvodu odstěhovat do Argentiny, což se mu zdálo jako dobré rozhodnutí, že uchrání aspoň jednoho syna od nebezpečí. Toto zjištění je však pouhým začátkem neočekávaných zvratů, které však nemá smysl vyprávět, protože spadají pod onu slavnou kategorii plot-spoilera - opravdu by byla škoda nechat se ochudit o překvapení, která se na samém konci vyvalí na čtenáře mnohonásobně silnější nežli decibely techno hudby.
Albaharijeva Bratra můžete důsledně přečíst v několika úrovních: jako příběh o hroucení jedné společnosti, jenž je zobrazována dvojitou opitou, v celkovém i v rozměrném plánu rozpadu rodiny, jako příběh o zodpovědnosti a nesouhlasu s dalšími nebo jinými lidmi, jako spisovatelovo sebe referenční ptaní se sebe samého a jeho poetické představy, jako rozptýlené nesrozumitelné problémy tvořící jeho identitu. Ale to co je na tomto čtení nejvíce vzrušující není jen množství možných perspektiv, ale výzva že to vše máte uvést současně do chodu, nepozastavit se ani na jednom. A jestliže literatura má býti provokativní pak je toto určitě jeden z dobrých důvodů, jak toho dosáhnout.


© Veroljub Janić

Komentáře (0)