ČV15 - druhá pětka

blog

30.03.2015 v 01:48 / sluppka (840 views)
ČV15 - druhá pětka
Moje oblíbená věc na knížkách z knihovny je, že se v nich dají nalézt poklady, které v nich zanechali předešlí čtenáři. Asi před měsícem jsem narazila v jedné na kartičku s Donem Boscem, na jejíž druhé straně se nachází kromě dat narození obou dnešních papežů i roční kalendář. Hned jsem ji zaměstnala do služeb Čtenářské výzvy. Leží mi tu na stole a já každou neděli večer vyzkoumám kolikátý uplynulý týden byl a srovnám ho s počtem knih, kolik mám zatím přečteno, pak se tiše a samolibě poplácám po zádech, že se mi daří a snažím se potlačit myšlenky na to, že kdybych měla takovýto kalendář ve službě Bakalářky, tak bych si každou neděli mohla dát leda facku. Každopádně můj stav přečtených knih se rovná stavu počtu uplynulých týdnů, tedy 13, dnes ale zmíním jen knihy číslo 6 - 10, protože zítra vstávám brzo ráno a byla bych ráda, kdybych vstávala z postele a ne od počítače.

Kniha číslo 6 - Hvězdy nám nepřály - kniha od autora, kterého jste ještě nečetli
Tuto knihu jsem se upřímně zdráhala číst, protože ji čtou všichni a já jsem chtěla jít hipstersky proti proudu, ale pak jsem si řekla, že přestanu dělat primadonu a konečně zjistím z čeho jsou všichni tak nadšení. Tak jsem to zjistila. Téma rakoviny, na kterou umírají dva do sebe zamilovaní puberťáci je pro mě strašně kýčové. Autor několikrát skrze postavy uvádí, že být nemocný neznamená, že jste hrdina, ale v pozadí je cítit, že stejně chce, aby jste je pro toto jejich vyjádření považovali za hrdiny o to větší. Nic proti ničemu, právem se říká, že s rakovinou bojujete, ne že se s ní plácáte rukama jako dvě jedenáctky ve školní lavici, ale Green se tak moc snaží pomocí výroků, které jsou cíleně tak vznešené, že by se mohly rovnou nechat tesat do kamene a vůbec se nehodí do úst dospívajících puberťáků, vytvořit vůni tragičnosti, že výsledkem je takové množství parfému, že se začnete dusit. Ale pořád musím dát plusové body za to, že se Hvězdy četly velice dobře, je v nich velké množství vtipných momentů, kterým jsem se upřímně zasmála a mám mnohem větší pochopení pro ty lidi, kteří jsou nadšeni z této knihy, než pro ty, kteří jsou uneseni z Padesát odstínů šedi.

Kniha 7 - 10 malých černoušků - kniha, která vás děsí
Za svůj krátký život jsem se mnohokrát setkala s typickou černobílou obálkou s velkým barevným nápisem Agatha Christie, ale až letos jsem se rozhodla s ní setkat osobně. A ach, setkání to bylo nezapomenutelné, musím se krotit, abych nedělala knize příliš nadšenou reklamu. Každopádně ale ještě dlouho budu prohlašovat scénu, kdy po večeři zazní nahrávka z desky s výčtem provinění přítomných návštěvníků, za jednu z nejmistrnějších. Úplně při ní byl cítit chladný závan, jak rychle se změnila atmosféra v jídelně a od tohoto okamžiku jsem se začala bát a nepřestala jsem dokud nezmizel poslední porcelánový černoušek. Už na začátku roku jsem předesílala, že mi vstávají vlasy hrůzou i u vtipu o krvavém palci, takže mé vnímání knihy může být přehnané, ale u četby jsem se takto nebála kolik let - ležela jsem v posteli pod peřinou, děsila jsem se chvíle, kdy jsem musela jít na záchod a přála si, aby se to už konečně rozluštilo, protože jsem sebou cukala při sebemenším zvuku a v paneláku slyšíte, když někomu o tři patra níž a o šest bytů vedle spadne vlas, takže jsem sebou cukala pořád. Přežila jsem svůj strach, žádné následné trauma jsem si neodnesla, takže se nemohu dočkat až se pustím do další Christie.

Kniha 8 - Jako bychom dnes zemřít měli - kniha napsaná podle skutečných událostí
Novinářsky zpracovaný život za komunismu umučeného kněze Josefa Toufara. Těšila jsem se na tuto knihu už od léta, kdy jsem na táboře viděla propagandistický dokument Běda tomu, skrze něhož pokušení přichází, z kterého se chce člověku trochu zvracet. Pokud vás někoho toto téma zajímá, rozhodně doporučuji. Miloš Doležal se mu věnuje už od vysoké školy a v této knize jde dobře poznat všechno jeho nadšení a úsilí.

Kniha 9 - Pět starých známých - kniha, kterou zvládnete přečíst za den
Kniha, kterou mi doporučila moje kamarádka a tím pádem jsem ji chtěla zařadit do dané kategorie. Když jsem ji ale přelouskala za jedno odpoledne rozhodla jsem se toho využít a kategorii změnit. Co se týče příběhu samotného, nemohu říct, že by mě kdovíjak nadchl. Nápad, kdy se člověk po smrti setká s lidmi, kteří měli na jeho život nějaký vliv je vcelku dobrý, ale v tomto případě špatně zpracovaný a nedotažený. Nijak jsem se nedobrala toho, co je hlavní myšlenkou díla a pořád si ještě zoufám, že mi výběr oněch známých přišel strašně nelogický. Pokud ale nejste postiženi věčným pátráním po velké myšlence, rozhodně doporučuji jako oddechové čtení.

Kniha 10 - Jana Eyrová - kniha, kterou miluje vaše mamka
Věc kterou máme s mamkou společnou - oblíbenou knihu. Teda, ne že by to byla moje nejoblíbenější kniha, ale rozhodně je v mém top výběru knih, které chci číst pořád a pořád dokola. Za svého dospívání jsem měla hodně ráda romantické příběhy Jane Austenové, ale dnes si myslím, že se brontëovkám nemůžou ani zdaleka vyrovnat, protože mezi hlavními hrdinkami je neskutečný rozdíl. V austenkách dívky lehnou na smrtelnou postel, když skočí ze dvou schodů, protože to na jejich křehkou fyzickou schránu bylo příliš velké vypětí. Jane Eyre uteče z Thornfieldu a týden přespává na vřesovištích za britského počasí a to vše jen proto, aby neporušila své morální zásady. Navíc Jana je škaredá. Stejně tak její vyvolený. Řekněte mi, kdo dnes napíše knihu o škaredém hrdinovi? Láska, která je čistě charakterní. Což mě zničehonic vede ke srovnání s Padesát odstínů šedi. Jak si někdo může přát zažít pseudolásku blbky Saši (nebo jak že se ta nádhera jmenuje), když existuje tak krásný příběh o Janě Eyrové, to prostě nechápu.

Tak jsem se konečně dobrala k závěru, na který si už asi dva týdny schovávám veliké poselství. Poslechla jsem svou dvouměsíční touhu vyrobit si nějakou tabulku s rozepsanými body výzvy a pokud byste o ni měl někdo zájem, tak si ji můžete stáhnout na nevzhledném odkaze, který najdete na nejspodnějším komentáři pod článkem. Sem ho dávat nebudu, protože podle mě odkazy do článků nepatří a proto jsem jej nedala ani do toho prvního, i když nepopírám, že systém psaní zpráv byl dost nešťastný a pro vás krapet otravný. Ale na mou obranu, tehdy jsem si myslela, že zájem bude mít tak deset lidí. Jinak mé dnešní poselství je už u konce. Teoreticky bych se měla zase ozvat docela brzy, vzhledem k tomu, že mě dělí necelé dvě knihy od napsání dalšího článku, ale prakticky to dopadne tak, že to zase budu určitě několik týdnů odkládat a ozvu se tedy až za dlouhou dobu. Zatím adios a hezky si užijte pylem prodchnutý začátek jara.

Komentáře (3)

Azizi
18.04.2015

Ďalší skvelý článok! Černoškov si aj ja chcem prečítať, kedysi som bola s tetou na divadelnom predstavení a veľmi sa mi páčilo. Okrem nich ma najviac asi zaujala Jana Eyrová, a to aj napriek tomu, že vždy som bola v tom, že mne by sa tá kniha nepáčila.

Ja momentálne čítam desiatu knihu :)

Koka
30.03.2015

Hezké, oduševnělé, vtipné. To se jen tak na DK nevidí! Díky.