Čtenářská výzva 2015 - 8/52

blog

04.03.2015 v 09:17 / Ajrad1981 (576 views)
Čtenářská výzva 2015 - 8/52
Poté, co jsem se elegantně zbavila čtyř položek ze seznamu, už to chtělo odškrtávat další položky Výzvy jaksi cíleně, ne jen tak mimochodem. Chci totiž využít Výzvu hlavně k tomu, abych vzala do taky i něco jiného než thriller nebo detektivku, a taky k tomu, abych v rámci možností využila co nejvíc knihy „z vlastních zdrojů“ – loni jsem při velkém generálním úklidu při malování zjistila, že mám tak tři krabice knížek, které jsem si porůznu koupila, a zatím jsem se nedostala k tomu, abych je přečetla (protože si z knihovny měsíc co měsíc nosím další a další knížky, které si prostě MUSÍM přečíst). O knihách, které patří máti nebo babičce, ani nemluvím.
Nicméně, ve chvíli, kdy jsem zmerčila Výzvu, jsem měla ještě hromádku několika knížek, které jako že si přečtu v únoru, převážně půjčené. Přece je nebudu vracet bez přečtení! S uspokojením jsem ale zjistila, že se mi některé do Výzvy hodí, takže pohoda, klídek, tabáček.

Bohužel mám za sebou i první krizi (a doufám, že poslední). I když, krize asi není úplně přesný výraz – kdybych se dobrovolně nezavázala přečíst v průměru jednu knihu týdně, tak bych to vůbec neřešila, takhle mi to poněkud hatilo plány. Na vině je chřipková epidemie, tedy spíš fakt, že letos jsem to neustála a s horečkou padla do postele. Když člověk většinu dne prospí, tak toho moc nepřečte, to je jasný. Po dvou dnech se sice rtuť teploměru už držela v patřičných mezích, ale únava zůstala a také s pozorností jsem byla na dost na štíru. A pak se dostavilo literární nechutenství, kdy jsem prostě neměla sebemenší chuť číst cokoliv. Možná za to mohla i kniha, co jsem měla právě rozečtenou a která mě těžce nebavila (a to měla tak krásný název!), faktem je, že jsem se do čtení nutila málem násilím a po pár stranách knížku zase zavírala. Ztratila jsem tak cenné skoro dva týdny, nebýt toho, tak mám z Výzvy ukrojenou poněkud větší porci. Ale naštěstí se stále držím hrubého schématu kniha za týden.

Moje „nechutenství“ mělo jediné pozitivum – u většiny položek jsem si vybrala knihu, kterou přečtu, nebo aspoň zúžila předběžný seznam. Číst se mi nechtělo, brouzdat po netu ano. Pořád tam sice mám několik otazníků, ale tahle už relativně kompletní podoba mého plánu mě trochu uklidňuje, hledání vhodné literatury v některých případech bylo časově poněkud náročnější – a to mám po ruce super pomocníka jménem internet, který mi s hledáním pomáhá, a díky online katalogu si můžu rovnou ověřit, s čím můžu v naší knihovně počítat a kdy mám radši hledat dál. Ono se to nezdá, ale rozhodování, které knihy si přečtu, a hlavně do jaké kategorie je zařadím (protože většinou by se hodily na víc položek, takže bylo třeba to vhodně nakombinovat) zabralo docela dost času.

Po únoru tedy odškrtávám následující:

5. Kniha, která má v názvu číslo (bod 5)
Před několika lety vyšlo v edici deníku Lidové noviny několik detektivek. Za lidovou cenu, takže jsem si jich pár koupila. Bohužel jaksi zůstaly v té nepřečtené části mojí knihotéky; to jsem se rozhodla řešit už loni, tudíž jsem měla jednu nachystanou na hromádce k přečtení.

Tři rakve, John Dickson Carr. Nebo taky případ pro iluzionistu, případně variace na záhadu zamčeného pokoje. Tato kniha prý patří ke klasice detektivního žánru. No, možná ano, byť já osobně jsem se s tímhle autorem předtím nesetkala. Ale připomínalo mi to jinou klasiku, Sherlocka Holmese, který si vydedukuje z ničeho všechno a ostatní si pak připadají jak blbci. Analogií slavného detektiva z Baker Street je doktor Fell, zatímco superintendant Hadley (a všichni kolem, včetně čtenáře) připomínají nechápavého Watsona. Fell dokázal vydedukovat podle mého názoru nevydedukovatelné, až jsem ho podezírala, že v tom má prsty (neměl, škoda). Celá kniha je plná hádanek a na konci (dřív se milý doktor s pořádným vysvětlováním neobtěžoval) zjistíte, že každá druhá věta měla úplně jiný význam, než se předpokládalo. Protože se mi to i nedobře četlo, bez váhání bych příště dala přednost Sherlockovi.

6. Kniha, která je poslední na mém „chystám se číst“ seznamu (bod 20)
Na rovinu, takový seznam si nedělám. Byl by nekonečný, stále by na něm přibývaly nové a nové knihy, takže bych neměla sebemenší šanci ho zdolat, a to by mě vytáčelo a deprimovalo. Vyřešila jsem to tak, že hromádku knížek z knihovny jsem povýšila na „seznam“ a sáhla po poslední knížce, která tam byla. Nad tím „chystám se číst“ snad nikdo polemizovat nebude, netahám to domů pro to, abych se na to jen dívala, že.

Nechtěj nic vědět, Lisa Jackson. Báječný thriller, po předchozí knize balzám na duši. Je to poutavé a čtivé. Když jsem se blížila k poslední asi čtvrtině, řekla jsem, ještě kapitolku a zbytek zítra – ale ouha, nešlo to! Takže jsem četla a četla až do jedné ráno, dokud jsem se nedostala na konec – ten byl ovšem na facku. Přehnaně sentimentální, vůbec mi ke zbytku knihy nepasoval. Jasně, nějaký happyend se očekává i u thrilleru, ale tohle bylo až moc „happy“, jak z červené knihovny. Fuj. Ale i tak hodně dobrá knížka, která mi po Třech rakvích výrazně spravila chuť.

7. Kniha, kterou mi doporučil kamarád (bod 17)
Původně jsem myslela, že tady budu trochu podvádět, tuto knihu jsem měla od kamarádky půjčenou, nikoliv doporučenou (protože ona sama ji ještě nečetla), nakonec ale můžu s klidným svědomím říct, že byla i doporučená. Při rozhovoru s jedním známým jsme se nějakou oklikou dostali ke knížkám a on se zmínil, že četl zajímavou knihu. Tvrdil, že se jmenuje Popraviště, ale nebyl si jistý – ovšem mně to stačilo k tomu, abych ji potvrdila do této položky. Teď se ovšem spíš přikláním k názoru, že ten název spletl, já bych si tuhle knihu totiž určitě nedoporučila ;-)

Popraviště, Val McDermidová. No není to krásný a zajímavý název? Jenže zrovna tohle je ta kniha, která mě během nemoci tak děsně nudila a otravovala. Rozvleklé pasáže, chyběla mi tam akčnost, oficiální poprava oběšením zas tak zajímavá není (aspoň ne tak, jak byla v téhle knize popsaná), prostě děs. Druhá část knihy se četla o něco lépe, ale pořád to nebylo nic, od čeho by se mi nechtělo odcházet. Skoro od začátku jsem tušila, že to nebude tak, jak to vypadalo (to už by byl totální propadák), napadaly mě dvě možné varianty. Jedna z nich se ukázala správná, ale takový propletenec osobních vztahů a takový komplot jsem opravdu nečekala. Jenže ani to překvapení na konci nevyvažuje nudu před tím.

8. Kniha, ve které nejsou postavy lidé (bod 7)
Když jsem viděla tento bod, hned jsem začala přemýšlet, co by to mohlo být, když ne lidé. Kytky asi ne, tak stroje? R.U.R. Ale tam jsou lidé a celkem dost, navíc jsem to už četla. Tak zvířátka? To bude ono! Ferda mravenec, Brouk Pytlík. Nebo Dášeňka a Broučci. Tam mají lidé roli vyloženě okrajovou. A co pejsek s kočičkou? Všechny tyhle knížky jsou super a všechny mají jednu společnou vadu – četla jsem je. Takže mi zbývalo (z toho, co mě napadlo bez složitého hledání) Ze života hmyzu a Farma zvířat. Doma nemám ani jedno, tak jsem při návštěvě knihovny rovnou koukla po Orwellovi. Dost mě překvapilo, že jsem v regále tu knížku nenašla, ale byla jen rozpůjčená. Nechala jsem si na ni napsat rezervaci, na co čekat. ;-)

Farma zvířat, George Orwell. Po čase, který jsem ztratila s předchozí knihou, mi do konce čtvrtého únorového týdne moc času nezbývalo a já jsem se nechtěla dostat do skluzu. V podstatě jde jen o psychologický efekt, nemít manko hned zkraje, protože vím, že tohle bych dokázala dohnat. Je to jak s bankovním účtem, zůstatek 0 Kč není žádná sláva, ale pořád působí líp než mínus 5 Kč. :-) Z tohoto důvodu jsem si ze všeho, co jsem měla momentálně k dispozici, logicky vybrala Farmu zvířat, která je sympaticky tenká (a která navíc měla celkem velká písmena). I tak jsem ji četla déle, než jsem předpokládala – protože jsem snad po každé kapitole dumala nad tím, co jsem přečetla. Alegorii na Stalina a Sovětský svaz bych v tom asi nehledala, kdybych nevěděla, že to JE alegorie na Stalinovo Rusko (tomu se není moc co divit, tak stará, abych si tuhle část dějin pamatovala, fakt nejsem). V jednu chvíli jsem se i trochu vyděsila, to když mi zcela spontánně naskočil v mysli jiný, současný politik (náš ne, to bych se vyděsila trochu víc). Ta knížka je i po 70 letech aktuální!!!


A jak to tak vidím, teď asi uhnu z Výzvy a přečtu si něco na rozdýchání, dvě nudné knížky během jednoho měsíce, to rozhodně nebyla šťastná ruka při výběru. Musím to nějak vykompenzovat - nejlíp detektivkou :-D

Komentáře (0)