Čtenářská výzva 2015 - 21/52

blog

15.06.2015 v 08:05 / Ajrad1981 (517 views)
Čtenářská výzva 2015 - 21/52
Po čtyřech měsících jsem měla přečtených 16 knih. Jako úplně nejhorší to není, ale jestli chci mít pocit, že stíhám, měla bych logicky za půl roku mít přečtenou polovinu knih z těch 52, co jsou ve Čtenářské výzvě. Takže mám dva měsíce na deset knih. To není nic nesplnitelného, ale… Copak se dá číst u hokeje?? Notabene u zápasů našeho týmu?! A že jich minimálně osm bude, bylo víceméně jasné už před začátkem šampionátu (možnost nepostoupení do čtvrtfinále se nepřipouští!). Pokud vás hokej zajímá a baví, tak to nejde. Takže byla otázka, jestli se podaří vyšťourat volný čas někde jinde. Sama jsem byla zvědavá na odpověď :-D A tady je:

17. Kniha, která se odehrává na střední škole – bod 36

Nějaké knihy ze svých –náctých let bych doma našla, ale číst je znova – proč? Tak jsem začala hledat. Školský systém se sice napříč zeměkoulí celkem různí, ale tak usuzovala jsem na věk hlavních postav cca 15 – 19 let (samozřejmě může být tou hlavní osobou učitel/ka, ale tam by ta střední škola asi nepředstavovala to hlavní, ústřední téma). Kategorie Young adult, New adult vypadaly na první pohled celkem slibně, ale většinou mi vyskakovaly knihy odehrávající se na univerzitě, pokud to tam tedy už náhodou bylo zmíněno. Navíc mě podle popisu žádná moc nelákala. Takže tenhle směr jsem záhy opustila a hledala dál. A něco jsem kupodivu i našla, třeba Vyšší princip by vůbec nemusel být špatný, nakonec jsem se ale rozhodla pro Kinga. Kdysi jsem viděla pár filmů, To, Salem´s Lot, Řbitov zviřátek a pak si půjčila i knihu Nezbytné věci, je to moc dlouho, pamatuji si jenom to, že mi to vůbec nepřipadalo strašidelný a vůbec mě to nebavilo. Ale tenkrát nebyla „akční“ literatura mojí prioritní duševní potravou, možná to je tím. Prostě jsem si chtěla dát druhý pokus.

Stephen King, Carrie. Nejdřív jsem myslela, že se knihovnice spletla a dává mi něco jiného, ale ono je to opravdu tenké. Klidně by to šlo napasovat i do položky „kniha, kterou přečtu za jeden den“, ale to už mám splněno. A protože je na obalu napsáno, že se jedná o Kingovu prvotinu, dalo by se to použít i jako „první kniha populárního autora“, ale tam mám jiný plán. Jako pointa knihy by se dalo říct „nešikanujte slabší a bezbranné spolužáky, nikdy nevíte, jak moc slabí či bezbranní jsou“. Kvůli školní tyranii srovnat téměř celé město se zemí, dobrý úlet. A protože je to dost dobrá knížka, možná někdy zkusím znovu i ty Nezbytné věci.


18. Kniha, kterou napsal spisovatel do svých 30 let – bod 6

Tady jsem měla z hledání vhodné četby trochu obavy, odečítat rok vydání knihy od roku narození autora se mi moc nechtělo, to by bylo na hodně dlouhé lokte. Naštěstí se mi podařilo objevit Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje právě mladým spisovatelům. Vypsala jsem si vítěze za jednotlivé roky, zkontrolovala, jestli něco z toho máme v knihovně – a skončila jsem. Nevěděla jsem o těch knížkách, které prošly sítem vybavenosti místní knihovny, vůbec nic, ani žánr, natož obsah, ale hledat se mi to nechtělo, tak jsem to odložila na neurčito. Pak jsem v jedné letošní příloze sobotního Práva objevila článek o Kateřině Tučkové, autorce Žítkovských bohyní (tuhle knihu si koupila mamka k narozeninám, takže jsem i věděla, že něco takového existuje). Z článku jsem zjistila, že ta „holka“ (myšleno autorku) je jen o malinko starší než já, a vzhledem k tomu, že Žítkovské bohyně nebyly její první kniha, napadlo mě, že mohla něco stihnout ještě před třicítkou. A vida, stihla. A protože tohle je kniha na téma související s osudy naší republiky v období kolem druhé světové války, které mě zajímá, a sehnala jsem si i tuhle knížku. Navíc k výročí konce války se to i hodí.

Kateřina Tučková, Vyhnání Gerty Schnirch. Stejně jako další díla podobného zaměření ve mně vyvolávají řadu otázek, na které neznám odpovědi. Bylo opravdu nemožné po válce přebrat české Němce na angažované a neangažované a podle toho rozhodnout o vysídlení/nevysídlení? Nebo jen chyběla vůle? A co tzv. hrdinství těch, kteří celou dobu drželi pusu a krok (nebo dokonce za protektorátu ždímali výhody) a pak si po osvobození hráli na Spravedlnost a mstili se na každém, kdo jim přišel pod ruku, jen proto, že byl Němec, bez ohledu na to, jaký to byl člověk? Je to opravdu typické pro nás pro Čechy, nebo by se tak zachovaly i jiné národy v naší situaci? A hlavně – jak bych se zachovala já? Co bych dělala za války, byla v odboji, žila tak, jako by se mě to netýkalo? A po válce? Na tyhle otázky odpověď nenajdu – teda doufám, že nebude příležitost ty odpovědi najít! Každopádně kniha k zamyšlení.


19. Kniha, která mě děsí – bod 22

Ten děs mají v názvu thrillery, ale ty mě neděsí, ty si užívám, a s horory to je podobné. Různé romantické love story a la Rosamunde Pilcherová mě spíš nudí, než děsí, takže to chtělo zapátrat jinde. Simona Monyová. Tedy ne že by mě chodila strašit, to bych asi chtěla moc, ale je fakt, že představa, jak čtu další její knihu, mě děsila asi nejvíc (srovnatelné s případem, že by mě někdo nutil ještě jednou si přečíst Zločin a trest nebo Paní Bovaryovou).
Jak se vůbec dostala na tak nelichotivou pozici? Před pár lety u nás v kanceláři došla řeč na její knihy, myslím, že to bylo v době, kdy poprvé dávali v televizi Tchyni a uzené. Kolegyně L si ji chválila, jak je perfektní, jak se dobře čte, kolega M s ní souhlasil, že si od ní taky čas od času něco přečte. A co já? Já přiznala, že jsem od ní zatím nečetla nic (dovětek, že jméno Simona Monyová slyším poprvé, jsem si radši nechala pro sebe, abych nevypadala jako kulturní barbar :-)). A L hned, že by mi kdyžtak nějakou knížku půjčila. Proč ne, že. Hned druhý den mi tak na stole přistála knížečka Roznese tě na kopytech, podle L asi nejlepší z těch, co zatím od Monyové četla. Knížečka byla malá, tenká, tak jsem předpokládala, že ji budu moct hned druhý den vrátit. Ale ouha! Kniha se rozhodně nečetla tak dobře, jak mi bylo tvrzeno, ten styl mi prostě neseděl. Stane se, to by nebylo to nejhorší. Ale děj! Ve čtvrtině knížky jsem usoudila, že to bude pěkná kravina, což jsem si ve třetině potvrdila, a navíc asi od půlky začala tušit, jak se to bude vyvíjet. Když to stručně shrnu, chlap, který si myslí, že je mistr světa, že snědl veškerou moudrost, že když je psycholog, tak na něj nikdo nemá – a přitom má mozek v kalhotách a chová se tak, že jsem až místy pochybovala o jeho svéprávnosti, tohle normálně myslící člověk snad udělat ani nemůže!
Nezavrhuju autory kvůli jedné knize, každý může mít slabší chvilku, a tak jsem si asi po roce (až jsem to rozdýchala) půjčila v knihovně Blonďatou stíhačku. Dojem z téhle knihy nebyl tak absolutně negativní, ale to možná proto, že byl děj (ze kterého si mimochodem téměř nic nepamatuju – pro jistotu) proložen vtipy o blondýnách.
Jaké pak tedy bylo moje zděšení, když jsem před třemi lety o Vánocích vybalila další knihu od Monyové!!! Když knihomol od rodičů dostane knihu, je to super, když se jedná o knihu, kterou by si ráda přečetla jeho matka, budiž, průšvih to být nemusí – ale tohle byl přešlap minimálně kilometrový. Musela jsem mít dost protažený obličej :-D No, a od té doby se mi ta kniha nečtená povalovala v knihovně. Tohle byla konečně motivace si ji přečíst a vyhodit, tedy zkusit prodat, ať je z ní aspoň nějaký užitek. A nač to odkládat, čím dřív tenhle bod budu mít za sebou, tím líp.

Simona Monyová, Já o koze, on o voze... Typický příklad toho, že strach má velké oči (byť ten „strach“ je tady hodně nadnesený). Ta knížka mě kupodivu i bavila. Hlavně pasáže o hledání partnera se zaručenými radami, jak se to má dělat. Na mém rozhodnutí knihu prodat (nebo ji využít jako dárek pro někoho dalšího) se tím nic nemění, jsem jen trochu naviklaná v přesvědčení, že tohle byla poslední kniha od SM, co jsem vzala do ruky.


20. Kniha odehrávající se v budoucnosti – bod 35

Tady jsem věděla naprosto přesně, co si přečtu. Naštěstí, na netu jsem sice našla vhodné literatury dost, ale nezaujalo mě téměř nic! Jediný ucházející mi připadal Ray Bradbury. Ale mám doma knížku, co jsem si koupila k Vánocům, splňuje kritérium a ještě jsem ji nestihla přečíst. Jistě, je to detektivka. Odehrává se v New Yorku za pár desítek let. Hlavní postava je detektiv Eva Dallasová. Jako dítě byla týrána a zneužívána vlastním otcem, až ho jednou v pudu sebezáchovy zabila. Vyrůstala v dětském domově a nyní patří mezi elitní vyšetřovatele. První díl série s Evou Dallasovou obsahuje kromě vlastního případu i kýč, kdy jedním z podezřelých je mladý, krásný, sexy miliardář Roarke, pohybující se často na hraně zákona. A ano, správně, zamilují se do sebe. Roarke pochopitelně vrahem nebyl a love story mohla pokračovat. V dalších dílech jejich vztah dospěl k svatbě. Je pravda, že pak, kdy už jsou partneři a posléze manželé, to s tím kýčem není tak strašné, prostě ti dva už k sobě patří, ale ten první případ byl variací na pohádku o Popelce (naštěstí se mi dostal do ruky až zpětně, to už jsem měla pár dalších dílů přečtených a zaškatulkovaných mezi „Oblíbené“). Mimochodem, objevují se tam i popisy jejich, ehm, „manželských povinností“, takže i milovníci 50 odstínů by si přišli na své ;-)

J. D. Robb, Smrtící věrnost. Terorismus byl, je a bude. New York je sice po bombových útocích o pěknou řádku obyvatel chudší, ale Eva a její spolupracovníci to pochopitelně vyřeší. Současně s tím přijdou na kloub i dvěma vraždám, z nichž jedna na první (ani na druhý nebo třetí) pohled s terorismem absolutně nesouvisela. Borci, no. :-D


21. Kniha napsaná podle skutečných událostí – bod 19

Tady jsem taky nemusela hledat, věděla jsem, že ji mám doma. Moje zkušenosti s podobnými příběhy jsou rozporuplné. Děti ze stanice ZOO byli fajn, Bez dcerky neodejdu hodně dobrý. Naproti tomu u Bílé Masajky jsem si říkala, jestli ta ženská nebyla padlá na hlavu, a Útěk z afrického pekla, no, co jsem si myslela o inteligenci hrdinky v tomhle případě, to snad radši nebudu publikovat (přemýšlím, jestli si přečíst i pokračování, ale zatím mám k dispozici spoustu zajímavější literatury. Naštěstí.). Byla jsem tedy zvědavá, jak na mě bude působit tato kniha.

Sönke C. Weiss, Poslouchej, zabíjej, nebo zemři. Ukázka toho, co všechno dokáže jeden fanatik. My tady v Evropě tedy zrovna tuhle ukázku asi nepotřebujeme, i když společných znaků s Hitlerem a nacisty má tahle knížka pramálo. Společný je snad jen fanatismus (nebo šílenství?) člověka, který to peklo rozpoutal. A taky je to ukázka toho, co všechno je člověk v pudu sebezáchovy udělat, snést, ač to pro nás tady v klidu a bezpečí zní nepředstavitelně. Příběh Hope má sice dobrý konec, ale těch špatných konců v případech dětských vojáků je mnohem, mnohem víc.


No vida, trochu se to pohnulo. Teď ještě dát pět knih v červnu a jsem v půlce ;-)

Komentáře (1)

Enehy
20.06.2015

O Carrie jsem přemýšlela dnes ráno, ale už jsem ji četla dvakrát, takže, ačkoliv tu knihu mám ráda a je dost tenká, znovu se mi do ní nechce. Vyšší princip jsem ještě nečetla, takže díky za tip. A kolem Tučkové chodím v knihkupectví už dva roky, ale pořád jsem si nic jejího nekoupila, takže opět děkuju za tip :-)