Čtenářská výzva 2015 - 16/52

blog

12.05.2015 v 21:13 / Ajrad1981 (580 views)
Čtenářská výzva 2015 - 16/52
Duben začal z hlediska mých plánů s Čtenářskou výzvou celkem neslavně. Před Velikonocemi čas nebyl a pak jsem byla čtyři dny v Německu na poznávacím zájezdu. To jsem si knihu sice přibalila, to kdyby náhodou byla po večerech energie na čtení, když už za jízdy číst nemůžu. Náhoda se nekonala, takže jsem přišla celkem o dalších deset dnů, ale pořád nepropadám panice, může být hůř. :-)

13. Kniha od mého oblíbeného autora, kterou jsem ještě nečetla – bod 16

Už jsem tady asi zmiňovala, že nejradši mám thrillery a detektivky, nicméně oblíbené autory mám i v jiných žánrech, mám ráda třeba i Jamese Herriota, kterého jsem četla minulý měsíc, nebo J. M. Simmela, který se mi do Výzvy asi nikam nevleze. Škoda. Spisovatelem, který se podobá Herriotovi – tím, že píše o zvířatech, a tím, že patří mezi moje oblíbence – je Gerald Durrell. Právě přes zvířata jsem se k jeho knihám dostala, byť jsem přírodovědec na baterky.

Gerald Durrell, ZOO na zámku. Tohle je ta knížka (no, spíš knížečka), která se mnou cestovala do Berlína. A cestovala se mnou právě proto, že je malá, lehká a nezabere moc místa. U sousedů se mi ji otevřít nepodařilo, takže musela počkat, až se společně vrátíme do moravských luhů a hájů. A už u druhé kapitoly jsem se mlátila do hlavy, že jsem si ji nevybrala jako vtipnou knihu. Proto je možná dobře, že jsem ji četla až doma o samotě, v Německu by se moje spolubydlící mým záchvatům smíchu asi dost divily.
Durrell byl zoolog tělem i duší, už od malička jej nezajímalo nic jiného než zvířata a zasvětil jim celý život, profesní, ten samozřejmě, ale i soukromý. Sjezdil celý svět, chytal zvířata pro zoologické zahrady, studoval je, fotil, filmoval a posléze se mu podařilo splnit si sen a mít svoji vlastní ZOO. Nejen zoologickou zahradu, kam by proudily davy návštěvníků, aby se podívaly na cizokrajné tvory, ale ZOO, která by se pokoušela o rozmnožování těch nejvzácnějších a nejohroženějších druhů. To samé dnes zoologické zahrady dělají celkem běžně, krásný příklad máme i u nás, zmiňme úspěchy královédvorské zoologické zahrady s odchovem nosorožců a jejich repatriací do Afriky. Gerald Durrell svým přístupem ale poněkud předběhl dobu, v roce 1958, kdy jeho ZOO vznikla, to rozhodně nebylo běžné.
Kniha ZOO na zámku popisuje právě vznik Durrellovy soukromé zoologické zahrady a různé příhody s ní spojené. A jen potvrzuje moji domněnku, že nejvíc legrace je se zvířaty. Prima oddechovka na zvednutí nálady :-D


14. Kniha, jejíž autor má stejné iniciály jako já – bod 46

Pro hledání této knihy jsem nepoužila internet, ale začal jsem s městskou knihovnou. Usoudila jsem totiž, že to bude rychlejší. Neměla jsem obavy, že bych nic nenašla, iniciály DM mi přišly moc normální na to, aby žádný takový autor neexistoval. (Jo, kdybych měla hledat autora se stejným křestním jménem, tak jsem asi v háji) Zabralo to víc času, než jsem čekala, příjmení začínajících na M je celá řada a spisovatelů s takovým příjmením jakbysmet, ale když uvážím, že jsem se dostala jen k MAS, tak jsem na tom dost dobře. Kdybych měla procházet i regály se spisovateli na ME, MI, MO atd., strávila bych tam podstatně víc času. Tohle ale byla první kniha podle zadaných kritérií, ke které jsem došla, a dál jsem nehledala – v tomhle případě by bylo víc možností k výběru jen na škodu. Navíc anotace nevypadala vůbec špatně, tak jsem do toho šla.

Daniel Mason, Ladič pian. Tvrzení, že anotace nevypadala špatně, zahrnuje fakt, že to nevypadalo na žádný sentimentální zamilovaný román, a to mi stačilo. Nevím, co jsem si představovala, cestopis, historický román? Nebo možná nic, nepřemýšlela jsem nad tím nijak do hloubky. Před tím. Potom už ano. Chyběla tam pořádná akce, adrenalin, a přece děj utíkal jak voda v horské bystřině a najednou byl konec. Happy end se nekonal, to v žádném případě, ale ani smutek. Text vlastně už dopředu dával tušit, že hlavní hrdina, Edgar Drake, v barmské džungli zůstane a nevrátí se domů. Chybí odpověď na otázky týkající se osoby doktora Carrolla, ale nakonec cítíte, že stejně nejsou důležité. Tahle kniha byla hodně příjemným překvapením dosavadního průběhu Čtenářské výzvy, otevírala jsem ji bez očekávání a zhltla jedním dechem. A lituji, že Daniel Mason zatím nic jiného nenapsal.


15. Kniha, kterou přečtu za jeden den – bod 27

Tohle je relativní. Záleží na tom, jaký je to den (když v pondělí dělám do pěti, pak jdu cvičit a přijedu domů o půl osmé, tak bych nestihla přečíst ani průměrný časopis pro ženy, kde třetinu obsahu zaberou reklamy a tři čtvrtiny zbytku obrázky), ale tak jasně, logické je plnit tento bod v den, kdy vím, že mám čas. Taky pak záleží na té knize, na její tloušťce, i když sama o sobě nemusí být úplně vypovídající, tenká kniha tištěná na tenkém papíře může mít stejný počet stran jako silnější kniha se silnějšími listy. Pak můžeme vybírat podle počtu stran, dá se předpokládat, že s šestisetstránkovou knihou by měl člověk co dělat, zatímco s knihou čítající 250 stran by problém být neměl. Ale ani tenká kniha s menším počtem stran nemusí být zárukou, že to stihnete, pokud je psaná stylem, který vám nesedí. Takže buď si vyberte knihu od autora, o kterém víte, že se vám čte dobře, anebo můžete riskovat a vzít knížečku od dosud nečteného autora a doufat, že to půjde fakt rychle. Já si vybrala druhou možnost, nějaký adrenalin být musí (ale první variantu jsem měla v záloze).

Herbert Lom, Dr. Guillotin. Pohádka na dobrou noc. Povídání nejen o tom, kdo a proč sestrojil gilotinu. Reálné historické postavy, ale příběh vymyšlený. Oddechovka, ale celkem vzato nuda. Mimochodem, přečíst těch necelých 150 stran mi zabralo víc času, než jsem čekala, byť za odpoledne nebylo co řešit.


16. Kniha, která se odehrává během Vánoc – bod 45

Která kniha se odehrává o Vánocích? Vražda o Vánocích, případně by možná šla použít i Vražda na silvestra, ale to jsem četla. Vánoce Hercula Poirota, to jsem sice nečetla, ale zas je to detektivka, kterým jsem se v Čtenářské výzvě chtěla pokud možno vyhnout, aby to byla opravdu výzva (ale mám na nich závislost, takže je louskám „bokem“). Advent. Sice to nejsou vyloženě Vánoce, ale čas předvánoční, ale snad by to šlo. Akorát se mi do toho nějak nechtělo. A doma nic, co by se dalo použít. Tak přišel na řadu opět google. Našel mi knih celkem dost, většina kupodivu vypadala i celkem zajímavě, nakonec jsem si „pocitově“ předvybrala dvě: od Charlese Dickense a Karla Klostermanna, s tím, že konečný výběr udělám, až to bude aktuální. Původně jsem myslela, že to bude až v prosinci, kdy taky jindy číst knihy odehrávající se o Vánocích než o Vánocích, ale chladné počasí na konci dubna mě nějak bezmyšlenkovitě navedlo v městské knihovně k Dickensovi a bylo.

Charles Dickens, Vánoční povídky. Jedná se o soubor tří povídek – Vánoční koleda, Cvrček na krbu a Zvony. Internet mi to vyhodil jako samostatné knihy. Ale co. Přece nebudu vracet knihu přečtenou jen zčásti! Tak jsem to dala komplet. A přestože knihu, která mě rozbrečela, už mám přečtenou, neubránila jsem se tomu, aby mi slza neukápla. Jinak v těchto povídkách je jasně vidět Dickensův „kritický realizmus“ i jeho víra v člověka, víra v to, že každý nelida má v sobě potenciál ke změně. A spoustě lidí by neuškodilo, kdyby si to přečetli.
Vánoční atmosféru se mi i přes tu kosu venku navodit nepodařilo, že by chyběl sníh? No, o posledních Vánocích taky chyběl, takže je to úplně fuk :-)

Komentáře (0)