Čtenářská výzva 2015 - 12/52

blog

19.04.2015 v 18:58 / Ajrad1981 (505 views)
Čtenářská výzva 2015 - 12/52
Po strastiplném únoru jsem potřebovala nabrat dech a spravit si chuť, takže jsem sáhla po jedné původní české detektivce – bohužel do Výzvy se nehodí. I když, manžel zavražděné učitelky měl milenku, takže vlastně milostný trojúhelník… Ne, nehodí se, a basta! Takhle to autor/ka Čtenářské výzvy určitě nemyslela. Žádné kličkování, nejsem zajíc! Tak znovu: Spravila jsem si chuť původní českou detektivkou a směle jsem se vrhla na plnění dalších bodů. I když jsem z preventivních důvodů poodložila splnění bodů: kniha, která mě děsí, klasická romance a kniha s milostným trojúhelníkem, to abych zas neztratila chuť ke čtení. ;-)
Samozřejmě ne každá z položek hrozí průšvihem, spíš u většiny moc nevím, co čekat, i když jsem zařadila i knihy, s jejichž autory mám dobrou zkušenost a na které se vyloženě těším, ale zas je nemůžu přečíst všechny hned, to bych pak před sebou neměla žádné světlo v tunelu a přišla bych tak o záložní hnací motor. Těmi knížkami, na které se těším, budu kompenzovat případné další „nechutenství“, a když žádné nenastane (v což doufám), budu mít aspoň příjemný konec roku. Tedy Výzvy, ale tak nějak počítám, že konec Výzvy a konec roku bude zahrnovat stejné období :-D

9. Vtipná kniha – bod 8
Říkala jsem si, že přesně tohle je správný „nový“ začátek po té, co jsem znovu nabrala chuť do čtení, a tak jsem se začala pídit po nějaké humorné knize. Samozřejmě nějaké znám, Saturnin je nesmrtelný, ale už čtený. U Poslední aristokratky dostávala máti záchvaty smíchu, ale teď ji má půjčenou teta, bohužel. Našla jsem si něco na internetu, ovšem když jsem došla do knihovny, zjistila jsem, že ten seznam jsem nechala doma. Překvapivě. Pamatovala jsem si jednu jedinou knihu a po té jsem také sáhla.

Patrick Ryan, Jak jsem vyhrál válku. Nevím, jak si kdo představuje vtipnou knihu, ale já bych očekávala, že se u ní pobavím, zasměji (výše zmiňovaný Saturnin tohle splňuje beze zbytku, jak kniha, tak film dokáže i při několikáté repríze vyvolat úsměv i smích). Tady jsem se rozesmála jen jednou a asi třikrát se pousmála, což je na knihu, která by měla být vtipná, dost slabota. No, aspoň mě to neotrávilo. Hlavní postava, poručík Goodbody, mi připomínal Švejka naruby – zatímco dobrý voják si hrál na blba, Goodbody sám sebe považoval za nadmíru inteligentního, ovšem jako velitel by se hodil k Pétépákům, major Terazky by jeho společnost určitě uvítal. Poručíka bych zhodnotila jedinou větou: Aktivní blbec je horší než třídní nepřítel. A víc nemám co dodat.


10. Kniha, která mě rozplakala – bod 38

Když už jsem do tohoto měsíce zařadila knihu vtipnou (no, tedy spíše rádoby vtipnou), rozhodla jsem se i pro pravý opak. S tím rozplakáním to ovšem není jen tak, dřív jsem sice bývala celkem citlivka, ale postupem času jsem se předělala na cynika; ona je to v dnešní společnosti poněkud výhodnější strategie, pokud nechci skončit ve cvokárně. Ale i tak zůstávají 2 věci, které mě rozbrečet dokážou – smrt dítěte (za jistých okolností i smrt dospělého člověka, ale ty okolnosti musí být hodně specifické vzhledem k tomu, že v mých oblíbených žánrech o mrtvoly není nouze) a smrt zvířete. Co jsem prolila slzí u dobrodružných románů! Divná to četba na pláč, já vím, ale když ti autoři zatracení se v tom usmrcování zvířat snad vyžívají! Jules Verne, František Flos i Jaroslav Foglar – smrt Bubliny ve Stínadla se bouří jsem pěkně obrečela a přitom ho šlo v pohodě zachránit, i se zachováním dějové linie!!! Ti chlápci byli sadisti, nebo co.

Smrt vlastní kočky jsem kupodivu dala bez slzí, ale to mohlo být tím, že jsem zrovna ten den nebyla doma a nebyla u toho, nebo spíš proto, že se to dalo už dlouho čekat a že jsem to obrečela s předstihem, už když zůstala po mozkové mrtvici na půl těla ochrnutá. Tohle kupodivu zvládla rozchodit a půl roku pak byla relativně dobrá, až poslední měsíc jejího života to zase šlo šupem z kopce a její smrt byla vlastně už jen otázkou času a znamenala pro ni konec trápení. A devatenáct let je na kočku krásný věk!

Ale jiné situace už jsem nedala. Například, když veterinář utratil tři z koťat, co se narodila babiččině kočce (která se dva roky na to někde něčím otrávila) – tady mě aspoň mohlo těšit, že další dvě jsem zachránila. Ano, zachránila. Doslova. Hned první kotě bylo šprajcnuté v porodních cestách, naštěstí jsem byla zrovna u babičky a dokázala poznat, že je problém. Sehnat v neděli odpoledne veterináře, který by byl ochotný přijet, byl docela výkon, ale zadařilo se a pak jsem mu asistovala u operace a třením oživovala narozená koťátka (abych tři nechala hned zase zabít, aúú). Ta dvě zbylá jsme si pak po třech měsících přestěhovali domů (aby se kocour rok na to zatoulal). Tímto jsem se tedy značnou oklikou dostala ke knize, kterou jsem zařadila pod tento bod.

James Herriot, Zvěrolékař a kočičí historky. Protože se jedná o příběhy z praxe, ne vždycky končí šťastně. Ale happyendy tam jsou samozřejmě také. Slzy mi tekly už u druhého příběhu, kdy společenský kocour Oskar sice neumřel, ale byl vrácen původním majitelům, což bylo také smutné loučení. A co teprve smrt Herriotova kocourka Ollyho! Takže jsem si pobrečela, splnila tím zadání Výzvy a upřímně doufám, že při žádné další knize ze seznamu už kapesník vytahovat nebudu!


Po těchto dvou knihách zas nastala pauza. Dlouhá. Jednak s příchodem hezkého počasí začínám courat všude možně a jednak blížící se Velikonoce znamenali jarní úklid, což je docela časožrout. A to nemluvím o zahradě, protože tam jsem zatím nic moc neřešila. A když už člověku odpadne pravidelná akce (což skýtá volné odpoledne, které se dá věnovat čtení), tak se vyskytne mimořádná pracovní událost a celé odpoledne i s večerem je v háji. Ale další dvě knížky jsem přečíst stihla. Vezmu-li to na počet týdnů, pořád jsem 2 knížky v mínusu, ale vhodně zvolenou literaturou to dokážu dohnat.


11. Kniha, která vyhrála Pulitzerovu cenu – bod 18

Tady to bylo jednoduché. Vygooglovat si knihy, které Pulitzerovu cenu dostaly, je hračka, a po pročtení toho seznamu jsem zjistila, že jednu mám doma, dosud nečtenou. A protože chci v rámci Výzvy přečíst co nejvíc vlastněných knih, nebylo co řešit.

Toni Morrisonová, Milovaná. Z hodin literatury si pamatuji, že to má být o černošce, která raději svoje děti zabila, než aby se dostaly do otroctví. Tohle mě zaujalo natolik, že jsem si tu knihu později v nějakém výprodeji koupila (asi abych ji mohla teď zařadit do Čtenářské výzvy 2015 :-D). Kniha má necelých 300 stran a o oné vraždě se pořádně dozvídáte až v druhé polovině. V té první jsou pouze narážky na smrt batolete. A i když už zjistíte, jak ta smrt vypadala, tak chvíli tápete v počtu mrtvých dětí (aspoň já tedy tápala). Nejmladší dcera Denver si vzpomíná na své bratry, takže si je musí pamatovat, a přece je pak uvedeno, že byli tehdy taky zabití (a to té holčičce byl asi měsíc, tudíž se nějaké vzpomínky na tenhle věk nedají předpokládat). Tohle byla jedna otázka. A druhá, kdo je Milovaná, dívka, která se prostě jednou objevila u domu a už zůstala? Denver na to přišla brzy, čtenářům to zůstává skryto dlouho. V jednu chvíli mě i napadlo, že se jedná o to údajně mrtvé batole, ale to jsem zavrhla, to by v těch mrtvolách byl pak totální guláš. To nejlepší, co se dá udělat, je přestat nad touhle záhadou dumat a radši číst a číst, však ono se to vysvětlí. A vysvětlilo, i když jaksi pro mě nepochopitelně :-o


12. Kniha, která byla původně napsaná v cizím jazyce – bod 44

Tak v tomhle bodě byl spíš problém vybrat si jednu knihu. Co si budeme povídat, těch od cizích autorů (a tedy v originále psané v cizím jazyce) je podstatně víc než těch českých. Hraboshka tady v jednom komentáři napsala, že si přečte knihu, která nebyla napsaná ani v češtině, ani v angličtině – a ten nápad je fakt skvělý. Kdybych neměla doma Umberta Eca, sáhla bych po severské krimi, takhle dostala přednost italština :-)

Umberto Eco, Pražský hřbitov. Četla jsem ho zbytečně dlouho. Pravda, času se mi zrovna nedostávalo, ale už jsem četla knihy, kdy jsem využívala každou volnou pětiminutovku. Tahle mezi ně bohužel nepatřila(ze začátku rozhodně ne, pak se to zlepšilo), přitom ten styl, kterým je napsána, není špatný. Spíš mě brzdily jiné faktory. Za prvé, v historii druhé poloviny 19. století se jakžtakž orientuji, ale musí se jednat o naši historii. Nechytala jsem se ani u francouzské, natož u italské. Jména jako Napoleon III nebo Garibaldi samozřejmě znám, ale v historických souvislostech jsem byla ztracená. A za druhé, pohybovalo se tam moc lidí, u francouzských a italských jmen se mi špatně pamatovalo, kdo byl kdo, kdo kam patřil (v angličtině s tím tenhle problém většinou nemám) – navíc se ty postavy rychle střídali. Sotva jsem si ujasnila a zapamatovala, kdo byl kdo, tak se dějová linie přesunula z Itálie do Paříže a mohla jsem začít od začátku. Vše bylo ještě navíc prošpikované politikařením – a to je pro mě totálně španělská vesnice. Nechápu a nerozumím ani tomu dnešnímu, natož tomu před více než sto lety.

Hlavní hrdina (v angličtině označovaný jako main character), kapitán Simonini, evidentně žádný charakter neměl a oblíbit si ho se mi za celou dobu nepodařilo. Podvody, falzifikáty, lži, intriky, dokonce vraždy… Prostě typický kladný hrdina :-D Celkově mě ani tak nezajímalo, co vlastně všechno provedl, do čeho se zamotal, koho nějakým způsobem poškodil, byť tohle byl ten hlavní příběh. Zajímavé pro mě bylo něco jiného, něco, co se tady tvářilo druhořadě. Kdo je abbé DallaPiccola??? Je to alter ego schizofrenika Simoniniho, nebo je Simonini psychicky v pořádku a abbé je druhá osoba? A pokud jsou to dvě různé osoby, jaký je mezi nimi vztah a proč si ze Simoniniho minulosti pamatuje každý něco jiného (takže příběh může být kompletní)? Rozuzlení téhle otázky bylo samozřejmě až na konci, ale kdybych se to dozvěděla dřív, už by mě k tomu příběhu asi nic netáhlo.

Nakonec ještě poznámka. Pokud očekáváte, že se příběh aspoň z části odehrává v našem hlavním městě, budete vyvedeni z omylu, k nám se děj příběhu nezatoulá ani omylem. A proč se to tedy jmenuje Pražský hřbitov? Přece vám to neprozradím!! :-D


Tak to by byl březen a v dubnu snad to manko konečně doženu :-D

Komentáře (0)