Čtenářovy úvahy V.

Čtenářovy úvahy V.
Kdesi tady na DK je uložena diskuse na téma, zda knihy (a jaké) mohou nějak zásadně ovlivnit lidský život. Dočetl jsem nyní válečný román "Jednou orel" Antona Myrera, o němž se - nejen v anotaci - tvrdí, že v amerických ozbrojených silách má významnou motivační roli. Celkově vyšel v miliónovém nákladu, doporučují jej američtí generálové, takže na tom něco asi bude.
Při jeho četbě jsem nabyl dojmu, že ta kniha na to má.
Má v sobě hluboký étos, což je odvážné tvrdit o knize, která je fiktivním životopisem profesionálního vojáka - důstojníka. Tedy profesionálního „zabijáka“. Ale tvrdím to.
Ukazuje jednoho konkrétního vojáka ne jako zelený mozek, ale jak profesionála, který ví, proč bojuje a který odmítá bojovat, když to neslouží k obraně základních lidských hodnot.
Tu knihu jsem začal číst několik dnů před tím, než v Afghanistánu zahynuli tři čeští vojáci. Jejich smrt vyvolala divoké diskuse o smyslu jejich přítomnosti v té zemi a také diskuse o jejich charakteru. (Mimochodem tam nyní slouží i přítel mé dcery, a navíc otec jednoho ze zabitých vojáků bydlí u nás vsi, takže se mi to vše v hlavě motalo mnohem silněji, než by se tak stalo jindy.)
Honilo se mi hlavou všechno možné - o těch vojácích, o jejich postojích a mimo jiné také o tom, zda mají vznikat takové romány a zda je mají lidé číst.
Čas od času u podobných knih potkám stanovisko typu: „bylo tam moc krve, moc násilí, je to hnusné, proč to máme číst..“?
Myslím, že Myrerův „Orel“ dává na otázku „Proč to máme číst?“ odpověď. A nejen na ni.
Říká, že kromě vojáků, kteří berou zbraň do ruky pro nadbytek testosteronu, nedostatek peněz či kvůli traumatům způsobených šikanou spolužáků v dětství, by měli existovat lidé, kteří službu v armádě chápou jako službu ostatním lidem jako povinnost chránit základní lidské hodnoty, které jsme si za tisíciletí vytváření civilizace zformulovali jako ochranu před sebou samými.
Říká, že by měli existovat velitelé, pro něž není mužstvo masou neinteligentních mašin, ale společenstvím na sobě závislých lidí majících kromě mozku také srdce a svoje starosti a radosti.
A vlastně to neříká jen o vojácích…
Válečné romány způsobují čtenářům diskomfort. Na rozdíl od fantasy příběhů to v nich krví „páchne“ přece jen trochu realističtěji, hrdinové nejsou zase tak velcí hrdinové (např. Myrerův hrdina Sam Damon podřízne zraněného německého vojáka) a všechno to celkově až moc naznačuje, že jde o něco, co se opravdu může přihodit. V takových knihách si totiž lze snadno různé postavy zaměnit za sousedy či kolegy z práce (tohoto poučení se mi dostalo někdy v 97. roce, když mi jeden Chorvat vyprávěl, jak k němu jednoho rána přišli sousedé Srbové, vyhnali ho z domu a ten dům mu zapálili).
Já si myslím, že právě ta eventualita, že se to může dost dobře přihodit i nám, je důvodem, proč bychom takové knihy měli číst. Proč bychom je neměli obcházet obloukem a domnívat se, že když nebudeme číst knihy, které popisují zlo, zlo zanikne, přestane existovat.
Nevěřím na to, že zlo je objektivní – že existuje mezi námi a občas někoho infikuje jako virus rýmy. Nevěřím na to, že zlo lze eliminovat pouhou jeho ignorací a nezmiňováním ho. Zlo je subjektivní kategorií. Je spojeno s konkrétními lidmi a knihy jako Myrerův „Jednou orel“ nás učí, že takové lidi máme odhalovat a máme se jim umět postavit.

autor: Lector · 26. srpna v 20:00 · přečteno 1502x

Komentáře (23)

TakySimona
29. srpna

to Lector&Nokid:

Furt to opakuju, život je strašně nespravedlivý!
Jednoho/jednu neodvedou a kvůli té prokleté MODRÉ knížce pak celou jednu inkarnaci nesmí číst válečné romány, bo by tu absurditu@nesmyslnost nepochopil(a)...
Pojďme rači umřít už včera...

Lector
29. srpna

»nokid: To je mi líto. Doufám, že Vás to v životě jinak neomezuje. To jsou osudy.

nokid
28. srpna

Ale to je příspěvků. Coby nevoják - modrá knížka - se však nemohu zapojit.

Lector
28. srpna

»InaPražáková: Já jsem Vás pochopil, nemusíte mít strach. Ale děkuji za upřesnění.
I já jsem to inicioval s představou povídání spíše o těch válečných románech než o uspořádání "branné moci".

InaPražáková
28. srpna

Lector:
Ech, tak přece jen ještě jednou, mám pocit, že mluvíme o různých situacích. Nemyslím stabilní obranu státních hranic, ale aby bylo co největší množství lidí se bránit samo ve chvíli, kdy na ně někdo přímo útočí, jenže organizované jednotky jsou daleko (třeba ve chvíli, kdy se jim někdo chystá podpálit dům). Věřím, že pokud budou mít útočníci povědomí, že se oběť bude bránit a má značnou šanci bránit se úspěšně, útok si víc rozmyslí, resp. mají menší šanci, že uspějí. Stále mluvím výhradně o sebeobraně. Nutnost existence organizované armády nezpochybňuju.
Dál už se snad udržím u diskusí o knížkách, jsou hezčí.

Lector
28. srpna

»InaPražáková: Beru na vědomí. Ono debatovat o tom, že by obranu státu nebo jeho části měli zajišťovat jen povrchně připravení a nepříliš organizovaní dobrovolníci, se nechce ani mně.
Ten kolega zmiňovaný v článku tam není uveden jako potenciální obránce, ale jako potenciální útočník - proto ten příklad z Chorvatska. Mimochodem zrovna bývalá Jugoslávie je nehezký a ilustrativní příklad toho, jak může ozbrojený konflikt vypadat, když se jej ujmou skupiny různých obránců různých zájmů naverbované z lidu a nepodléhající žádné vyšší moci. Myslím, že to bychom opravdu neměli chtít. Tolik závěrem.
Za ten knižní tip děkuji, ale i v tomto případě jsme se, dle mého soudu, dostali poměrně dost od tématu.
V každém případě však děkuji za zapojení do diskuse. Vážím si toho.

InaPražáková
28. srpna

Lector:
Neliterární debatu nebudu dál rozvíjet, odbíhám od původního článku. Jen poslední vysvětlení, "z myslivců domobranu" prosím ne, opravdu jsem myslela osoby přímo ohrožené v dané chvíli, tedy například toho kolegu, kterého jste v článku zmiňoval.

Čtu málo akčních knih, zdá se, nenapadl mě takový příklad, jaký bych si představovala. Nejvíc se asi blíží Sam Elánius z pozdějších knih Zeměplochy, tomu se těžko velí a voják by byl nedisciplinovaný, ale pokud se může rozhodovat sám, je to typ chlapa pro všechny situace.

Lector
27. srpna

»InaPražáková:
Jistě, těžko očekávat, že armáda bude z podstaty vypadat jinak, než Gaussovo rozložení ostatní společnosti. Možná upřesním, že nevytvářím utopii armády složené jen z čestných vojáků. Znovu opakuji, že jsem otevřel diskusi o roli literatury na pojímaní kritérií "dobrého vojáka" veřejností. Nic více, nic méně.

Váš koncept dobrovolných obranných uskupení, jak jste je naskicovala, ve mně vyvolává velmi výrazné pochybnosti. Má velmi vážné trhliny a myslím, že to koreluje se současným premiérovým nebo prezidentovým návrhem udělat z myslivců domobranu. Při řešení všech nouzových situací je podstatným faktorem výcvik a zvládání těchto situací formou rutiny. Víte, on jakýkoliv konflikt je ve své podstatě založen na tom, že lidé, kteří jej "řeší" - jsou do něj zataženi -, dělají většinu věcí proti své vůli. A skutečnost, jak právě tento klíčový aspekt zvládnou, rozhoduje o jejich bytí a nebytí a o bytí a nebytí i těch, co jsou na nich závislí.
Pokud si vzpomenete na jiného hrdinu než "mého" Sama Damona, budu jen rád.

Nevím, zda jste tuto knihu četla, ale není to militaristická kniha.

InaPražáková
27. srpna

Lector:
Že by armády měly být složeny z čestných a rozumných mužů je podobně ideální představa, jaké rozvíjí níže TakySimona. Dokud nebude nepřítel za dveřmi, většina čestných a rozumných si vybere čestnější a rozumnější profesi. Imperativ v tomto duchu se samozřejmě hodí jako výuková literatura vojenských škol, byť by mě zajímal nějaký průzkum, kolik absolventů si ho vezme k srdci a jak dlouho jim vydrží.

S Vaším posledním odstavcem krom posledního bodu beze zbytku souhlasím, asi jsem bojeschopné jednotlivce nevysvětlila dobře - mám na mysli běžné občany libovolného povolání, kteří si z vlastní vůle udělají zbrojní průkaz, absolvují cvičení přinejmenším první pomoci, ideálně i nějaký nácvik krizových situací, a budou schopni a ochotni v případě nutnosti bránit sebe a nejbližší okolí. Aniž budou ohroženi hloupými rozkazy shora, aniž budou nuceni dělat něco proti své vůli. Ačkoliv i to je ideální řešení, přijde mi, že o něj lze vcelku úspěšně usilovat minimálně na osobní úrovni.
Potenciálního adepta vojenské služby bych radši viděla na této cestě než v armádě, kde bude z podstaty dost omezen, ostatně pokud jsem pochopila správně, Sam Damon vzdor všem svým osobním kvalitám na armádní mašinérii doplatil. Proto preferuji válečné romány antimilitaristické (navíc asi i proto, že se mi příčí idea sebeobětování "na rozkaz"), pořádný hrdina individuálního ražení mě zrovna nenapadá, ale jistě nějaký bude - a toho už bych dávala za vzor.

Lector
27. srpna

»InaPražáková:
Za délku příspěvku se myslím omlouvat nemusíte. Moc za něj děkuji. Budu reagovat per partes:
Ne, nechtěl jsem říct, že válka sama o sobě má smysl. Smysl má válka obranná, protože je jediným prostředkem, jak přežít pokud jedna skupina napadne jinou. Existence armády má smysl, pokud existuje nebezpečí, že danou společnost/stát může někdo napadnout (v této souvislosti nyní neřeším roli armády v jiných urgentních situacích - to lze řešit jinou složkou, která však bude armádu velmi připomínat).
Pokud si přečtete ten můj článek znovu, konkrétně pak dva odstavce v druhé půlce začínající slovy "Říká", pak je patrné, že nekonstatuji, že "armády" obsahují většinou ušlechtilé a charakterní vojáky. Konstatuji, že by takové vojáky mezi sebou mít měly. Ta kniha, jež ty úvahy vyvolala, právě takový "imperativ" obsahuje.

"Odpor vůči organizované formě jakékoliv války..". Myslím, že takový odpor je přirozený pro všechny normálně smýšlející lidi. I když o jde o válku, kterou se bráníme, musíme mí k ní mít ve své podstatě odpor. Osobně jsem přesvědčen, že i řada vojáků k ní má odpor, ač se Vám toto konstatování nebude líbit.
Celá ta věc má však jeden zádrhel. O tom, zda nějaká válka vypukne, nebo ne, bohužel nerozhodují lidé, kteří k ní mají odpor, ale lidé, kteří ty první potřebují připravit o život, svobodu, zdroje nebo životní prostor.
Ad Váš poslední odstavec: co jsou dnešní armády, než vycvičení dobrovolníci?

Takže bych to shrnul takto - tím článkem i následujícími komentáři chci říct:
- V tomto světě existují lidé (a existovat budou), kteří jsou schopní uvolnit zlo v sobě a dát mu průchod v podobě násilných činů - v krajním případě války.
- O této situaci bychom měli vědět, být na ni připraveni a nezavírat před ní oči.
- Vyjadřuji naději, že existují lidé, kteří jsou schopni postavit se těm zlým a vést s nimi válku, pokud druhá strana tu válku vyvolá.
- Vyjadřuji přesvědčení, že takové lidi společnost potřebuje, dokud budou existovat ti první.
- Vyjadřuji přesvědčení, že číst válečné romány je užitečné, protože zaprvé umožňují odhalovat to zlo, zadruhé nám ukazují, jaké může mít následky, zatřetí otevírají diskusi o morálních kritériích těch lidí, kteří jsou připraveni se těm zlým postavit. Smyslem válečných románů by mělo být poukázat na to, že válka je svinstvo, ale také vyzdvihnout ty, kteří jsou ochotni se v tom svinstvu obětovat za ostatní a přitom té války nezneužít jiné zájmy než je účelná a přiměřená obrana.

Lector
27. srpna

»TakySimona:
Ona ta diskuse nabírá trochu na absurdnosti. A není se co divit. Jsem si vědom, že moje otázky musely vést k tomu, co nastalo.
Skládat zde idealizovaný obraz společnosti a zaobírat se utopií není smysluplné.
Mně zajímá tento svět. A osobně jsem si jist, že bude přetrvávat ještě hodně dlouho.
Nicméně děkuji za příspěvky.
Já toto téma nebudu dále rozvádět z výše uvedených důvodů.

InaPražáková
27. srpna

Předem se omlouvám za nemírnou délku příspěvku.

Pokud jsem porozuměla správně, odpověď na otázku "Proč by lidé měli číst válečné romány" pro Vás zní, že můžou ukázat, že válka a vůbec existence armády má smysl. Bude mnou, že si vybírám typ válečných románů, které čest a hrdinství s bojem příliš nespojují, spíš naopak (za všechny zmiňuju mou oblíbenou Hlavu XXII). Z kladných literárních pojetí se mi vybavuje jen Fritz Beer https://www.databazeknih.cz/knihy/a-tys-na-nemce-strilel-dedo-37628 , který se dobrovolně a z vlasteneckého cítění přihlásil v roce 1938 do armády. Demobilizaci prožíval jako osobní i národní prohru, stejně jako to cítili všichni tehdejší vojáci. I on ale popisoval hloupost velitelů, šikanu a obecnou pakárnu v armádě, všichni doufali, že už je konečně pošlou proti nepříteli, aby jejich snaha měla smysl. Později v britské armádě se to nijak nelišilo naladěním Čechoslováků ani všední realitou.

Ačkoliv si cením českých legionářů nebo dobrovolníků zahraničních armád za 2. světové války, žádné vyprávění mě zatím nepřesvědčilo, že by uvnitř armády převládaly kladné vztahy nebo pocity. Nemluvím o jednotlivcích, kteří můžou působit zlo stejně jako dobro, ale o atmosféře, kterou vytváří stroj, systém armády. Učit lidi, že má smysl se bránit a je to v případě ohrožení třeba, je nutné a chvályhodné. Pokud to je formou románu, není to lepší ani horší způsob než jiné, ale víc si cením odporu vůči organizované formě jakékoliv války. Ještě stručněji, konkrétní člověk, který zastřelí souseda ve chvíli, kdy se mu tento chystá podpálit dům, má moje pochopení a možná i sympatie. Organizace cvičící lidi v plánovaném zabíjení je nemá a pochybuju, že někdy mít bude.
Smysl válečných románů v dnešní době, kdy kdekdo pokřikuje, koho všeho je třeba vymýtit, vidím v možnosti zchladit horké hlavy, které z takového "boje" dělají romantickou záležitost.

A dovětek k Vašemu poslednímu komentáři, bod 2b) - armáda je nutná, skupinu ozbrojených násilníků jistě eliminuje rychleji a spolehlivěji než necvičení jednotlivci, ale raději bych viděla právě větší angažovanost a dobrovolný výcvik těch jednotlivců. To vše samozřejmě pouze v případě obranného boje, který třeba ve válce ve Vietnamu z americké strany nenacházím.

TakySimona
27. srpna

Milý Lectore, já to vážně vidím na debatu zoči-voči nad nějakým tím nefiltrovaným pivem...

a) Nůž byl předpokládám vynalezen proto, aby se dalo zabít zvíře (pračlověk masorád) nebo uřezat celý trs banánů (pravegan). Možná tak blbě nejenom vypadám, ale i píšu, protože myslím, ale zakázat nože pacifistka mého druhu (pacifisces magorus) opravdu nežádá.

b) Kamení miluju, takže bych byla první, která by symbolicky DOBROVOLNĚ přijala prométheovská pouta...třeba na nejvyšší skále na místně příslušných Pulčinách (znáte?).
Ne, agresivita je člověku "by design" vlastní a co dokáže její potlačování (násilí na druhou, přestože na sobě) mi dokazují důsledky mých autoimunitních tělesných reakcí.
Nutně vznikající souboje muže proti muži, ženy proti ženě, muži proti ženě, agender proti muži, agender proti ženě, agender vůči agender (je to kompletní variace bez opakování? Nevím, jsem v .. zamu... a píšu pod lavicí) by byly jedním z faktorů udržujících lidskou populaci na hraně fyzické - zdrojové (voda, potraviny, energie včetně elektrické) - udržitelnosti.

c)Panvesmírnou komunu pestré palety zájmových "sousedství" dobrovolně skromných hospodářů se ŽIVOTem jako takovým, kde každý zná své bezprostřední geograficky tečné osobně, až hapticky. Národní státy už nebudou potřeba právě proto, že zdrojů bude právě tak málo, že nastane cosi jako poslední pospolná a neustále se chvějící příležitost.

A má to už i své jméno:

Naivní utopie podle Já Její!
:-)

Lector
27. srpna

»TakySimona:
Děkuji za odpověď. Chtěl jsem jen vědět, nakolik je Vaše první vyjádření relevantní.
Ad 1)
K Vaším osobním zkušenostem se tedy nebudu vyjadřovat. Vyprávět si tu o "revolučních gardách" nemá valného významu. Ušetříme si čas.

Ad 2)
Pominu ty smajlíky. Dostali bychom se k možná až k paradoxu Kréťana. Na odlehčení by to sice vypadalo fajn, ale na odlehčení této diskuse je zatím dost času.
Budu tedy reagovat na pasáž bez smajlíka a "doopravdy":
Vaše vize totálního odzbrojení má dvě roviny: technickou a řekněme filozofickou.
a) Jak byste takové totální odzbrojení provedla? Kterých druhů zbraní by se to týkalo? Mám se například připravit na to, že bochníky chleba budu trhat rukama?
b) Jak byste účinně a rychle eliminovala skupinu fanatických násilníků, kteří by se rozhodli jinou skupinu - pacifistů - zamordovat holýma rukama, popřípadě kameny, připustím-li myšlenku, že kameny nebudou začleněny do globální konvence o totálním odzbrojení? Nebo věříte ve svět bez násilníků?
c) Jaké společenské uspořádání byste pro takovou společnost viděla? Totálním odzbrojením totiž odpadne nejdůležitější role státu - monopol pro legální uplatňování násilí a ochrana jeho občanů?

Některé moje dotazy vypadají jako pokus o zesměšnění, ale nejsou - je to myšleno smrtelně vážně. Jen nevím, jak to formulovat jinak.
I když se vrátíme z vojenského hlediska na úroveň prvobytně pospolné společnosti, jak nám soudruzi vštípili určitou vývojovou etapu dějin, nezbavíme se otázek, které jsem se snažil nastínit. Ony se totiž nezrodily v den prvního výstřelu ze samopalu.

TakySimona
27. srpna

to Lector:

1. Osobní zkušenost s tím, jak probíhala tzv. příprava na obranu socialistické vlasti v kasárnách v Malackách, Jindřichově Hradci a cvičeních a brigádách všude po tehdejší ČSSR.
Předpokládám, že jste na vojně byl a ještě si dobře pamatujete, že tam šlo jen a jen o ztrátu času, využívání levné pracovní síly a HLAVNÉ ponižování pod hlavičkou hry tzv. mazáků a bažantů. Jestli se to v dnešní, profesionální AČR už liší, nevím, protože nemám žádného insidera, který by mi o tom referoval.

2: Ale SAMOZŘEJMĚ, Lectore, copak neznáte mou zdejší pověst a nálepky? :-)

Jediný způsob, jak se poučit z těch staletí válek a násilí, o kterých svědčí nejenom historie, knihy, ale i filmy a hlavně psychická traumata předávaná v kolektivním nevědomí, je zakázat a postupně zlikvidovat všechny druhy zbraní, co na Zemi (a na "našich" kosmických lodích) existují.
Proti UFOnům či přímo jinému druhu inteligence by nám stejně byly platprtné.

Bez smajlíka. Doopravdy.

Lector
27. srpna

»TakySimona:
Děkuji za názor. Protože mám někdy potíže porozumět psanému textu, s dovolením Vám položím dvě upřesňující otázky:
1) Jaké osobní zkušenosti máte na mysli?
2) Jsou Vaše stanoviska a názory lživé?

TakySimona
26. srpna

Na tom, že jsem se stala přesvědčenou pacifistkou, se výrazným způsobem podepsaly knížky jako https://www.databazeknih.cz/knihy/hlava-xxii-403 , https://www.databazeknih.cz/knihy/jatka-c-5-29304 , https://www.databazeknih.cz/knihy/asijska-saga-kral-krysa-544 ,...
A především léta 1985-1987, kdy jsem jezdila za svým pozdějším mužem, který byl na ZVS.
Ty osobní zkušenosti naprosto stačily k tomu, abych už nikdy nedokázala věřit všem těm vznešeným řečem o "vlastenecké povinnosti, boji za demokracii, ochraně "žen a dětí", národních zájmech, atd.
Jsou to BOHAPUSTÉ LŽI.

siena
26. srpna

Správně jste připomněl a opravil.

Lector
26. srpna

Mně je jasné, že jste to chtěla zjednodušit, ale právě s ohledem na některé čtenáře, které jste zmínila, je nutno připomínat, že to, o čem jsem psal, je mnohem reálnější, než se zdá.

siena
26. srpna

Ne, máte pravdu. Zjednodušila jsem pouze na teritorium "starého kontinentu". Oba zmíněné konflikty nepovažuji za nám vzdálené, o které bychom se neměli zajímat, naopak. Dokonce bych ani o kulturní rozdílech nemluvila. Ta prožitá utrpení by nám neměla být lhostejná...píšete o kolegovi z práce. Já měla možnost poznat v Norsku dva utečence před válkou na Balkáně. Takže to přiblížení bylo také osobní. Zvláště, když ještě oba nejsou z té "správné" strany konfliktu, jak tu někteří také píší.

Lector
26. srpna

V jedné věci si s Vámi, paní Sieno, dovolím nesouhlasit, jinak bez výhrady ano.
Je to něco přes dvacet let, kdy zuřila válka 450 km od nás (tedy od Budějovic). Můžeme možná tvrdit, že kulturně to není Evropa (ale tuto myšlenku Vám určitě nepodsouvám), ale geograficky je to, co by kamenem dohodil. O východní Ukrajině to platí také, byť tam si ten pocit sounáležitosti s Evropou připouštíme ještě méně.

siena
26. srpna

Ano, souhlasím s Vámi, Lectore. Číst by se válečné romány měly. Fakt, že v Evropě již 70. let nebyl žádný válečný konflikt, mimo jiné především díky existenci, u nás tak nenáviděné, Evropské unie, neznamená, že se tak nemůže již nikdy stát. "Zlo" tu s námi stále je a my bychom ho měli umět pojmenovat, a jasně se proti němu ohradit. Proto mne zlobí některé zdejší komentáře, které svým způsobem říkají, že to co se tu dělo, zvláště ve 20. století, je vlastně nezajímá, že není důvod se k tomu vracet a stále to připomínat. A to nemluvím o těch, které se vysloveně k těm dvou nejhorším zlům hlásí, nebo je relativizují. Věřím, že v armádě, nejen té naší, že jsou právě ti, kteří svou službu vojáka berou jako službu své zemi, že slouží i pro ty hodnoty, které jsou společné tomuto prostoru. Je zajímavé, že s despektem o armádě mluví především ti, kteří, s prominutím, mají "vlastenectví" plnou pusu.

Jestli mohu, vrátila bych se ještě k samotnému autoru. Anton Myrer patří k těm, kteří dostali dar, přenést psané slovo do našich myslí...

encyklopedie
26. srpna

...dobrý válečný román .....to je knižní "sůl nad zlato"