Bojovnice, jedna z nás aneb pravdivý příběh ze života

blog

12.05.2013 v 19:06 / Dadinka22 (799 views)
Bojovnice, jedna z nás aneb pravdivý příběh ze života
Svého muže miluju.

Opravdově.

Hluboce.

Nekonečně.

Ale už mu nikdy neodpustím.

Nemůžu…

 
 


Včera se nám přihodila nehoda. Bylo to strašné. Všude křik. Jeho křik. Zvuk
projíždějících aut. Nějaké zastavuje blízko u nás. Pláč dítěte. Pak jsem si
všimla toho ticha. Nekonečné. I když byl všude kolem strašný hluk, všimla jsem
si toho nejčernějšího ticha ze všech.

Moje druhé dítě, moje miminko se neozývalo… 



Otevřela jsem dveře a vypotácela se z auta ven. Najednou se mi
zatmělo před očima a upadla jsem do sněhu. Ztratila jsem vědomí. Bolest ovládla
můj hrudník a nárokovala si nadvládu i nad hlavou. Milosrdná nicota… 



Pak si jen pamatuju, jak mě nějaké ruce zvedají a nakládají na nosítka a
dávají mě do sanitky. To už si plně uvědomuju, co se stalo. Že jsme všichni zranění
a že jsme měli nehodu.

Můj muž bokem narazil do betonového sloupu. Vteřina mikrospánku a bylo
to. Vteřinka, během které podlehl únavě a zavřel oči. Kolik jedna vteřina někdy
stojí…
 


Do sanitky ke mně naložili mého staršího synka a jelo se do nemocnice.
Jsem pořád ještě mimo, šok mě opanuje jako zlý král. Nenechá mě nadechnout.
Nemůžu popadnout dech. Lapám po vzduchu jak kapr na suchu. Jen jeden doušek,
prosím!!!
 
V nemocnici zjistili, že mám zlomená a naražená žebra, proto se
nemůžu pořádně nadechnout. K tomu nějaké pohmožděniny od bezpečnostního pásu.
Naštěstí ho vždy mám zapnutý. To jsme ostatně měli všichni. Jinak by z nás
vzhledem k té rychlosti byla jen kaše. Místo krásné mladé rodinky bychom
se proměnili v krvavou kaši na bílém sněhu, kam naše auto dobruslilo
jedním velkým elegantním smykem… 



Jsem zoufalá. Tak zoufalá, jak jen matka oddělená od svých dětí může být.
Dopadla jsem z nich všech nejlíp. Náraz zdemoloval druhou polovinu auta,
kde seděl manžel a na zadním sedadle moje miminko, moje láska.  



V nemocnici mi píchli nějaká sedativa na uklidnění, opravdu je
potřebuju. Pěkně vyšiluju, brečím a zoufám si. Jinak bych přece nemyslela na
kaši a smyk…

Neustále se mi ta scéna přehrává před očima.

Ta rána.

Tak náhlá.

Tak nečekaná.

Tak silná.

Tak definitivní.

Tak rozhodující.

Vykřiknu Bože!

Asi mě slyšel, protože za námi jelo auto, ve kterém seděli dva doktoři –
manželé – kteří ihned zastavili a dali se do oživování mého miminka. Mé lásky.
To jsem se dozvěděla později ten den z televize. Dostali jsme se do
hlavních zpráv a naši zachránci s námi.

 Moje roční miminko totiž při nárazu umřelo. Dostalo se do klinické smrti.
Srdíčko mu netlouklo. Nedýchalo. Bůh mi ale seslal dva anděly strážné a ti mi
moje maminko vrátili. Oživili ho a udržovali při životě celých dvacet minut,
než přijela sanitka. Přežilo. To je hlavní. Má vážná zranění, ale žije. To je
hlavní. 



Teď leží celé napuchlé na jednotce intenzivní péče a bojuje. Bojuje o
život, který s námi chce prožít. O život, který mu jedna chyba, jedna
vteřina prostě nemá právo vzít.  

Starší syn má zlomenou klíční kost a levou ručičku, ale žádné vážnější
zranění. Naštěstí. Bohudíky. Opravdu Ti děkuji. Děkuji ti moc Bože, protože
v jednom dni jsi mi vše vzal i dal. Vrátil zpátky. Amen. 



Můj muž má nohu na cimpr campr, jak se říká. Žádné jiné spojení nemůže
přesněji vyjádřit to, jak jeho noha vypadá. Tady kus je, tady kus chybí.
Z auta ho museli vystříhat hasiči, byl v něm celý zaklíněný. Bohudíky
také přežil.  



Miluju ho, ale už mu nikdy neodpustím.

Ta vteřina ho bude stát celý život se mnou.

  



Neustále bojuju. Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu
bojuju o jasný rozum a spásnou naději. Bez rozumu se brzy zblázním a bez naděje
umřu.  

Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu bojuju o svůj
život.  



Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu bojuju o svoji
rodinu.
 


Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu bojuju o své
miminko, svoji lásku. 



Teď, týden po té vteřině, která změnila náš život, všichni, celá naše
rodina, bojujeme. 



Můj manžel bojuje
s výčitkami, že skoro zabil svoji rodinu a že zmrzačil své dítě.
 


Můj starší synek bojuje o to, aby se vrátila jeho stará rodina, ve které
si každý den užíval spoustu smíchu a radosti. Bojuje o náš úsměv. O naši
pozornost. O naši přítomnost. O staré vyjeté koleje, ve kterých umí perfektně
jezdit. Bojuje o svého tátu, který ho brával bruslit a na procházky do parku a
na farmu na poníky. Bojuje o svou mámu, která se na něj dřív často usmívala a
každé ráno mu zpívala v autě, když ho vezla do školky. 



Moje miminko bojuje o svůj život. Neustále svádí souboj s bolestí,
která ho dusí, škrábe a drásá i v umělém spánku. Bojuje o své ruce,
kterýma by jednou mohlo stavět bábovičky a hladit svou maminku po vlasech.
Bojuje o můj úsměv, který mu věnuju, až jednou namaluje obrázek naší rodiny.
Bojuje o moje pohlazení, které dostane, až mi jednou přinese kytičku ze
sedmikrásek. Bojuje o… O všechno. Je to velký bojovník. Moje láska.   



Doktoři mění své prognózy jako jaro svoji náladu. Jeden den mě připraví o
veškerou naději na vyléčení, malý prý zůstane ochrnutý, druhý den zas tvrdí, že
po náročné rehabilitaci bude hýbat ručičkama. Nevyznám se v tom. Rozhodně
ale vím, co chci.  

Chci, aby moje dítě žilo.

Chci, aby moje dítě hýbalo rukama a mělo zdravou páteř.

Chci, aby moje dítě netrpělo bolestí.

Chci, aby dýchalo samo.

 Dnes to poprvé na pár desítek minut zvládlo! Dýchat. Bez přístrojů. Ještě
před dvěma týdny samozřejmá věc. Dnes mě to rozbrečelo a dojalo jak nic nikdy
předtím. 

 
 


Vaše Bojovnice.

Komentáře (2)

WEIL
17.05.2013

Pokud by se to pobrousilo, vybrousilo, a vylepšilo, tak by to bylo kvalitní.

binysek
15.05.2013

jsem v duchu s vámi, víc udělat nemůžu