Vladimír Mináč

slovenská, 1922 - 1996

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 40 knih
Živí a mrtví
Živí a mrtví
Smrť chodí po horách
Smrť chodí po horách
Clementis & Mináč: Vlastenci alebo "buržoázni nacionalisti"?
Clementis & Mináč: Vlastenci alebo "buržoázni nacionalisti"?
Zvony zvoní na den
Zvony zvoní na den

Nové komentáře u autorových knih

Smrt chodí po horách Smrt chodí po horách

„Už je rozdělili. - Sbohem, šeptají lidé z pravé strany. - Sbohem, odpovídají jim lidé na levé. - Sbohem synku, šeptá starý Lotár. Poprvé vidí Petr v jeho očích slzy. Vystupují z vrásek kolem očí, ztrácejí se v hustém, bílém strnisku. - Sbohem, otče, zašeptá Petr. - Sbohem. - Sbohem. Šepot, jako dopadání hrud na rakev. To se loučí lidé s lidmi. To se loučí živí se živými. To se loučí živí se životem. ------------------------------------- V románu autor popisuje vlastní prožitky z krutého období, prošel koncentračními tábory Mauthausen i Dachau za aktivní účast v SNP, jeho knížka je velmi silná.“... celý text
— Cestovatelka136

Smrt chodí po horách Smrt chodí po horách

„Děkuji za vložení obálky ke knize, já už ji neměla. Mám v knihovně pár starších knížek na památku po někom. Knih o válce je mnoho, všechny podávají svědectví o nás, o lidech a všechny varují. Román je z období 2. sv. války, SNP. Partyzánský oddíl je rozprášen, i když jako poslední držel v tom místě linii fronty, byl prozrazen zrádcem v německé uniformě. Ten prozradil i úkryt raněného Petra. Zde začíná první dějová linie - příběh zatčených a vězněných spolu s postřeleným Petrem Lotárem, který byl zajat německým komandem. S rodinou, jež ho na samotě skrývala, s rodiči a dalšími lidmi byl poslán do koncentračního tábora. Jak kruté zacházení je čeká! Vedle toho se odvíjí příběh jeho bratra Jana Lotára, který se se zbytkem oddílu probil do hor. Bojují s Němci, kterých všude přibývá, s hladem, zimou, vyčerpáním a sami se sebou, aby to nevzdali. Z této knížky zaznívá jedno silné sdělení – láska k životu a touha přežít všechny posilovala. Lidé, žijte šťastně svůj život a važte si ho, mír byl těžce vykoupen. Již nikdy nechtějte válku.“... celý text
— Cestovatelka136

Smrt chodí po horách Smrt chodí po horách

„Historie se opakuje. Ráno jsem normálně vstal a pořád sedím doma a předstírám, že jsem v práci. Doufám, že to vydrží ještě celý dopoledne, protože se mi fakt nikam nechce. Ale teď k brožurce. Už ten název mi napověděl, že to nebude úplně groteska, ale šel jsem do toho stejně. Od těhletěch barevnejch knížeček se dá čekat leccos. Myslel bych, že to bude víc odsejpat, kapitola za kapitolou mě bude napínat na skřipec, pohrávat si s mojí fantazií jako názvy na freevideu, nenechá mě sedět jen tak naprázdno a ono leda tak kulový. I ten název je trošku zavádějící. Hory tam sice jsou nějaký, ale ta smrt, vzhledem k tomu že to tam všechno okupujou Němci, tak nechodí jenom po těch horách, ale bere to i přes vesnice, koncentráky a celý okresy. Jediný, co jsem si dovedl představit byla zima a nohy partizánů zmrzlý tak, že už ani nesmrděj, broděj se hlubokým sněhem, mají hlad a střílí se po nich. Nejde to srovnat s tím, jak jsem se brodil sněhem já na čundru. Nikdo mi tam neusiloval o život a nikdo mi v hospodě neodepřel sezení u kamen a džber grogu. Ale tihle kluci, těm se honí hlavou už i to, jestli se není lepší na to všechno už vysrat, jít dolů a nechat se zastřelit za cenu smět se naposled vyspat, ohřát a nacpat bachor gulášem, nebo pečení. Plně jejich mysl chápu. Ve skupině partyzánů je týpek, kterej má dole ve vsi rodinu a esesáci vědí o něm i o jeho rodině. Pozoruješ, jak se válká blíží do cíle u partyzánů a druhá kolej příběhu vede do cíle s celou vesnicí, odkud je ta rodina. Jaký je asi nadšení vesničanů, když je nikdo v noci nepostaví ke zdi a nepokropí ze samopalu? A zubů jim taky vytřískali jenom pár. Další překvapení je, že je posaděj nejdřív na bus, pak na vlak, a pošlou je na vejlet. Jenže to neni vejlet k rybníku Krajáči, tak nemusím připomínat, že nikdo z nich nedostal chlebník se svačinou na cestu. Pro pořádnou část osazenstva ten vejlet byl horší, než si doma ve vsi stoupnout ke zdi. Kde s nima ten vagón asi zastaví? Ohřejou si partyzáni někdy nohy? Nebo aspoň útroby dršťkovou polívkou? Všechny otázky se objasněj dřív, než tu knížkuj zaklapneš. Ten příběh je dobrej, líbil se mi. Škoda jen, že byl psanej tak nezáživně. Určitě by z toho šlo udělat mnohem větší dobrodrůžo. A jsem taky rád, že jsem v tý době nemusel Žít. Obě skupinky měly rozdaný karty. Jedna měla samý spodky, druhá si vytáhla černýho Petra. Sakra, musím vypadnout. Už mi někdo volal a já řekl, že jsem v Karlíně. To abych se sebral a opravdu tam vyrazil.“... celý text
— žlučníkář

Výrobca šťastia Výrobca šťastia

„Nesmírně svěží a na svou dobu zábavné dílko. Volba jazyka a styl odpovídají námětu a ději. Dnes už na mne dokonce působí trochu nostalgicky a řadím ji do stejného šuplíku ve kterém mám Vančurovo Rozmarné léto, Čapkovy povídky, nebo Saturnina.“... celý text
— incognit

Dúchanie do pahrieb Dúchanie do pahrieb

„Vraj to je román. Podľa mňa skôr niečo medzi esejou, životopisom a popularizačnou knižkou o histórii. Vraj o meruôsmych rokoch. Podľa mňa skôr o Franciscim. Veľmi sa mi páčil Mináčov jazyk, štýl, úvahy, možno až prísne videná slovenská malosť v rôznych významoch tohto slova. Práve v onej malosti sa však o to viac vynímajú veľké mená a ich veľké sny, ciele, činy. Nie, táto kniha určite nie je oslavnou a pochvalnou, nie je to žiadne hejslováctvo. Podľa mňa takto nejako vyzerá zdravý pohľad na vlastné dejiny. Škoda, že dnes už je táto kniha de facto zabudnutá a neznáma podobne ako jej autor, aspoň teda pre moju generáciu. Určite z nej nebolo cítiť pachuť socialistického myslenia, ako som sa trochu obávala.“... celý text
— Starmoon

Přejít na knížky autora