Viktor Petrovič Astafjev

Viktor Astafjev, Viktor Astafiev, Viktor Astafjov · pseudonymy

ruská, 1924 - 2001

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 9 knih
Medvědí dráp a jiné lovecké příběhy
Medvědí dráp a jiné lovecké příběhy
Smutný detektiv
Smutný detektiv
Hořikvět / (Přes peřeje)
Hořikvět / (Přes peřeje)
Moderní pastorále
Moderní pastorále

Nové komentáře u autorových knih

Lovci a dravci Lovci a dravci

„Sbírka osmi povídek ruských autorů, kteří popisují lov v tajze. Každá z povídek byla jiná, měla své kouzlo a nebo naopak nudu. Na některé si budu doživotně pamatovat, jiné jsem zapomněl krátce po přečtení. Nejslabší povídky byly Jeho veličenstvo ryba a Ruleta. Ty ve mne nic nezanechaly. Naopak nejvíce mě chytla povídka Chuť do života o starém Nikitiči, který se v lovecké chatě setkává s mladým uprchlým kriminálníkem a jak mu velí zákon tajgy, na nic se neptá, nevyčítá a pomáhá mu. Věnuje mu polovinu svého tabáku, půjčí svou pušku a na oplátku je mladíkem pro jistotu zastřelen. Velice zajímavá byla poslední povídka – Soud. Morální dilema zkušeného lovce Semjona Tětěrina, který vzal na lov velkého pohlavára Dudyrjova a nezkušeného felčara Miťagina. Jeden z lovců náhodně zabije místo medvěda mladého chlapce a Tětěrin řeší dilema, zda říci pravdu, kterou zná jen on, nebo zda mlčet nebo zda dokonce lhát. Dobře napsaná byla i první povídka Živé peníze, která hned vtáhla do děje a ukazovala rozdíl mezi amatérským lovcem Akuňou, který jednou ročně opouští své místo v továrně a vyráží na pár týdnů lovit do tajgy. Byla to zajímavá sonda do duší obyčejných ruských lidí někdy v 60. a 70. letech 20. století. Doporučuji k přečtení. Rád bych dal plný počet hvězd, ale pro ty povídky, které mě vůbec nezaujaly, musím jednu hvězdu ubrat.“... celý text
— Adapa

Její Veličenstvo ryba Její Veličenstvo ryba

„Časově tato kniha volně navazuje na Poslední poctu. Skládá se z příběhů ve kterých je někdy zastoupen i autor sám jiné se udály jeho známým nebo příbuzným a některé postavy se v oněch příbězích objeví vícekrát. Vše se točí především v okolí Jeniseje a jeho přítocích a jak už je z názvu patrné, v nějaké roli je zde vždy zastoupena ryba a to buď v hlavní, nebo alespoň okrajové. Ne všechny příběhy mne zaujaly stejně a dá se říct, že první půlka byla z tohoto pohledu spíše slabší. Kniha nesporně potřebuje určité čtenářovo rozpoložení, protože tempo rozhodně není nikterak strhující. Ve druhé půli, a to především díky příběhu Sen o bílých horách, ve kterém se rybaří nejméně a je bojem lovce v tajze o život nejen svůj, ale i další osoby, se moje zaujetí vyšvihlo do pětihvězdného souhvězdí. Celkově dávám ne zcela jasné, ale přeci jen čtyři nad Jenisejem a tajgou svítící hvězdy s tím, že trpělivému správně naladěnému čtenáři budou svítit mnohem jasněji a i ve větším počtu.“... celý text
— milan3144

Poslední pocta Poslední pocta

„Jak už píše přede mnou Dudu, v knize je popisována část autorova dětství ve vesničce na břehu Jeniseje. Humor rozhodně nechybí a způsob vyprávění mi navozoval pocit, který jsem zažíval při čtení, nebo poslechu Svěrákova Po strništi bos či Procházkova Ať žije republika. Prostě onen pohled dětských očí a rozumu, pro který je každý nový den plný nádherných a dobrodružných zážitků. Je to něco, co jsem už dávno ztratil a u těchto knih jsem si to s nostalgií připomněl a znovu navodil. Druhá část knihy nás společně s autorem zavede daleko dolů po Jeniseji, do Igarky. Dětství, co se týče let stále sice pokračuje, ale jeho život se změní často o boj o samotné přežití. Humor se naprosto vytrácí a s ním i ona dětská poetika. Odtud poputujeme ještě na několik míst, včetně bojiště II. světové války a několikrát se nakrátko vrátíme do Ovsjanky. Rozhodně je tato část také zajímavá, ale jak jsem byl první částí, dá se říci až okouzlen, tak v této už tomu tak není. Autor se často pouští s opravdu značnou rozvláčností, do odboček a skoků v ději, místech a času a tak to z mého pohledu notně ubralo na čtivosti a plynulosti. Poetika je zastoupena, při návratech do Ovsjanky, popisem přírody a srovnávání s tím, jak to bylo tenkrát, když zde byl ještě jako dítě. Vše opět náležitě zpomaleno. Jak jsem byl pětihvězdně nadšen z první části, tak tuto druhou bych hodnotil za tři. Celkově jde o velmi otevřenou a syrovou zpověď o životě lidí, pro nás v tak vzdálené části světa, jako je řeka Jenisej. Ačkoliv je na deskách hvězda a děj se odehrává ve 30. a 40. letech, není zde ani stopy po nějaké ideologii, která má čtenáře přesvědčit, jak to už tenkrát bylo všechno skvělé a pokrokové. Životní podmínky, příbuzenské vztahy a chování obyvatel, jsou zde popisovány až s překvapivou otevřeností a drsností. Po zprůměrování čtyři velmi zajímavé hvězdy.“... celý text
— milan3144

Její Veličenstvo ryba Její Veličenstvo ryba

„Kniha, na kterou musíte mít to správné nastavení (aby vám nepřipadalo rozvláčné), neboť se vám dostává do ruky oslavné dílo na Matku Přírodu, Sibiř, tajgu. Nehostinnou, divokou, nádhernou. Nelítostnou a krutou i pro člověka připraveného, protože se musí pěkně otáčet, aby nezmrzl, nezahynul hlady, nebyl sežrán. A nezbláznil se z toho ticha. Na srdečné místní lidi, byť někdy podivínské, prosté až prostoduché, ale vždy ochotné se podělit, pomoct, popít a třeba se i „přátelsky“ poprat :-). Dílo poměrně rozsáhlé (málo stran, ale velký formát), místy až básnicky kudrlinkové. Ale též melancholicky tesknící nad místními pytláky, které k pytlačení vlastně dohnaly nové pořádky, a nad cizími „kořistníky“ či turisty z města - nešetrnými lovci, kteří se přihrnou, dělají hluk, vyloví řeku či kus lesa a zanechávají za sebou zpustošenou přírodu a odpadky, takže z tajgy mizí lesní zvěř, ptáci, ryby. A kdyby jen to: loví nešetrně a nechávají za sebou spoustu zmrzačených a poraněných zvířat a neváhají střílet i na porybného. No, a pak je tu nový člověk-budovatel, který spoutává divoké toky, buduje přehrady, dřevařské závody, strhává staré chatrče a zavádí elektřinu, přiváží hlučné motorové čluny a pohrdá tradičním způsobem života. Kniha svými rozmanitými příběhy vlastně omílá tutéž neměnnou moudrost: bez pochopení a ctění prastarých zákonů přírody by člověk v tajze pošel. Jenže díky moderním vymoženostem na to rád zapomíná. Dílo je to navýsost ruské a člověk si tak může připomenout nezměrnou krásu divoké ruské přírody a rozervanou duši ruského člověka.“... celý text
— meluzena

Hořikvět / (Přes peřeje) Hořikvět / (Přes peřeje)

„Dvě novely prodchnuté "sibiřstvím". Svou atmosférou trochu připomínají díla jako Gionův Muž, který sázel stromy nebo Seethalerův Celý život, kde hrdinou je prostý člověk, který žije v sepětí s krásnou a zároveň drsnou přírodou. V textu je jakási tichá síla a skoro až meditační klid bez ohledu na děj. To pak člověk začíná chápat, proč jsou Sibiřani jako úplně jiný živočišný druh :) (následuje možná trochu spojler) HOŘIKVĚT je o chlapci, kterého "přinesla řeka". Při nešťastném manévru vorařů se všichni utopí, on se "jen" přitopí a přijde o tři prsty. Místní vesničané jsou však pověrčiví fanatičtí "modláři" a v chlapcovi a jeho přežití vidí špatné znamení, takže nejen že ho nechtějí přijmout mezi sebe: rádi by se ho zbavili! (kdyby se nebáli). Proto zasáhne samotářský Fajefán Kondraťjevič, který žije hluboko v tajze, mimo vesnici a vezme ho k sobě. Z chlapce vyroste vnímavý muž, který tajgu zná a ctí. Vesničany naopak tajga vůbec nezajímá - pěstují si zeleninu na svých zahrádkách a chovají dobytek. Jenže dlouhotrvající sucho a požáry zničí jejich obživu a jak známo, zoufalí lidé dělají zoufalé věci.... PŘES PEŘEJE je o desetiletém polosirotkovi jménem Ilka. Jeho matička se utopila a otec, který je buď v lese nebo v kriminále, se podruhé oženil s příliš mladou a vzteklou ženou. Macecha Ilku surově týrá, až jednou pohár přeteče, on ji v zoufalé sebeobraně přizabije a ze strachu uteče z domova. Po pár beznadějných dnech na útěku jej u řeky objeví voraři a vezmou ho do party. Po mnoha dnech těžké dřiny je konečně všechno dřevo splaveno a oni jsou jako jedna rodina. A to je víc než v co kdy doufal. V téhle novelce se občas vyskytují "povinné" zmínky o budovatelském úsilí, nicméně text neopanují a v klidu se dají abstrouhat. Za mě krásné staromilské čtení, které jde k samotné podstatě bytí - k (sibiřské) moudrosti, ke které člověk dospěje jen dlouhým pobytem v lůně přírody, v tichu a samotě (o čemž Palánovi šumavští samotáři ví své). Doporučuji.“... celý text
— meluzena

Přejít na knížky autora