1. Domů
2. Autoři
3. Taylor Stevens
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 5
• Bazar 4
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Taylor Stevens

Loutka

„Tak tato kniha přišla v pravou chvíli. Napětí do příběhu vlítne hned na první stránce a opouští nás na poslední. Třetí pokračování s krvelačnou amazonkou Vanessou Michael Munroeovou je tu. Četla jsem Neviňátko a po Loutce si mám opravdu chuť konečně přečíst první díl. Určitě je Loutka napsaná líp než kniha předchozí. Čtivější forma a více šťávy. Neřekla bych, že budu tak dobře hodnotit třetí díl od stejné autorky. To se mi stává málokdy. Ale je tomu tak. Hlavní hrdinku již známe, můžeme tedy vědět, že máme co dočinění s postavou podobnou kurážné a nebojácné Lisbeth Salenderové. Do děje jsme vtaženi ihned. Munroeová je postřelena, uspána a odvezena záhadně rychlou záchrankou kamsi do neznáma. Kolega Bradford vše sleduje z okna a nevěří vlastním očím. Rozjíždí se dvojí sledování. Nejprve začínáme spolu s Bradfordem a jeho týmem pátrat po zmizelé Michael a z druhého pohledu sledujeme samotnou Michael, která je unesena a putuje mimo Spojené státy. Její svoboda má být vykoupena tím, že převeze mladou uvězněnou dívku z bodu A do bodu Z. Bez drog a bez modřin. Tento na první pohled jednoduchý úkol má několik háčků v podobě zmítajícího vězně, neustálého sledování a v poslední řadě absence chyb, které mají za následek potrestání jejich nejbližších. Chybuje bohužel každý, takže i přes velkou důslednost se ocitá Michael ve svízelných situacích, které musí řešit pouze sama v sobě. O to víc se v ní probouzí dravec, který potřebuje ventilovat svůj hněv. Vytasit své nože a porazit grázly, kteří zneužívají děti a dívky. Mezitím se podíváme za týmem specialistů, kteří se snaží najít uvězněné příbuzné. Nikterak lehké akce mají své oběti. Všichni jsou jen pouhou loutkou, s kterou si zahrává šílený maniak. Protože je Michael žena, která má ráda spravedlnost a vyřešené věci, není divu, že její pomsta je na místě. Myslím, že se to dá očekávat od začátku a všichni se tak můžou těšit na závěrečné vyústění. Co víc dodat k třetímu dílu od autorky, o které se již několikrát psalo. Skvělé! Doporučuji.“... celý text
— Safienka

---

Neviňátko

„Říká se, že nejlíp se píše o tom, co znáte. Tak to je i u díla Taylor Stevensové - mladé autorky, která si prožila dětství v sektě a procestovala kus světa. Neviňátko – druhý díl série s lovkyní informací. Vanessa Michael Munreová, mladá dívka, která se přibližuje svým myšlením, charakterem a vlastnostmi známé Lisbeth Salanderové, vizáží a zkušenostmi hrdince zvané Tomb Raider, ostrými noži a krveprolitím Tarantinovu filmu Kill Bill. Příběh, který se svým tématem pohybuje na hranici čtenářské únosnostim a reálnosti. Ti, kteří již četli první díl, nejsou tolik překvapeni jako ti, pro které je toto dílo prvotinou. Některé pasáže jsem si ani nedokázala představit a spíše mi to připomínalo film Matrix, než pravděpodobnou a uskutečnitelnou věc. Dílo je zařazeno mezi napínavé thrillery, přesto bych toho napětí očekávala více. Příběh je propracován na základě moderních a technických vymožeností. Máme možnost nahlédnout nejen do emocí několika hrdinů, ale též se dozvědět i něco o sektě Vyvolených. Tím vším je propleten soukromý život Michael, který je pravděpodobně tím nejzajímavějším. Hlavní hrdinka je, jak už jsem výše zmínila, mladá žena, která bojuje se svými nočními můrami. Ocitáme se tak občas v bláznivém ději nočních běsů, které jsou útrapou a nebezpečím nejen pro ni samotnou, ale i pro její okolí. Po několika stránkách, kdy se spolu s hlavní hrdinkou potácíme od spánku k bloumání a vraždění, je nám představen hlavní úkol a stěžejní bod celého příběhu. Do řádků vplouvá nová postava – Logan. Přítel, který pátrá po své unesené dceři Hannah. Dívka, jež byla odcizena svým rodičům a nyní žije uprostřed šílených lidí, kteří svůj život zasvěcují Prorokovi a dělají vše pro „Boží lásku“. K ucelení všech hlavních postav je nám poté představen žoldák, sympatický a rozvážný Bradford Miles, vznětlivý Gideon a sympatická Heidi. Všichni zmínění by měli vytvářet celé akci ochranná křídla, přesto i v nich je pár trhlin. Přestože Michael může působit jako křehká dívka, za pěknou skořápkou je ale nemilosrdný bojovník, který se umí ohánět nejen svým rychlým a svižným, energii nabitým tělem, ale i ostrými noži. Spolu s Bradfordem se pouštějí do operace, která probíhá v Buenos Aires. Mají za úkol sledovat všechny sekty, v kterých by se dívka mohla pohybovat. Nic neponechávají náhodě, a tak je možná nakonec překvapí, kam autorka děj posune. Abych vše neprozradila, ponechávám to na čtenářově zvědavosti, zdali se do knihy pustit či nikoliv. Co se týče čtivosti, tak necelých 350 stran četlo velice svižně. Autorka zapojovala několik úhlů pohledů, střídala noční můry s reálným životem a celkově se snažila o akčnost. Možná bych uvítala více střetových bodů, které dokáží zadržet dech, přesto se mi kniha líbila a hodnotím ji kladně.“... celý text
— Safienka

---

Loutka

„Jméno spisovatelky Taylor Stevensové není českému čtenáři vůbec neznámé. Její první thriller „Lovkyně informací“ vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2012 a poměrně záhy si získal přízeň čtenářů. Mnozí z nich dokonce hlavní hrdinku Vanessu Michael Munroeovou přirovnávali k známější Lisbeth Salanderové. Na úspěch pilotního thrilleru směle navázal i druhý díl „Neviňátko“, který vydal Knižní klub v roce 2013 a „Loutka“, který vyšel ve stejném nakladatelství v loňském roce. Hlavní hrdinka Michael Munroeová nechybí samozřejmě ani v jednom dílu, a proto lze o knihách říct, že na sebe volně navazují. Děj Loutky se odehrává střídavě na evropském a americkém kontinentu. Na evropském čtenář sleduje Munroeovou, jak musí za naprosto extrémních podmínek dopravit ostře sledovanou dívku k bohatému zákazníkovi a na tom americkém zase Milese Bradforda, jak se snaží zjistit, kdo a proč Munroeovou unesl. V obou případech jim jde o čas a ani jeden ho nemá nazbyt, protože každá promarněná vteřina může znamenat smrt někoho blízkého. Ihned v začátku románu je čtenář doslova vhozen do děje bez jakékoliv přípravy. Společně s Milesem sledujeme maskovaný únos Munroeové a víme o tom stejně tolik jako Miles, tudíž nic. Přibližně prvních čtyřicet stran je naším průvodcem právě Miles, kdy se společně s ním a jeho společníky snažíme zjistit, co se vlastně stalo. Celé to působí ze začátku trošku chaoticky a zmateně, ale autorka se tím nejspíš chtěla co nejvíce přiblížit realitě, což jí nelze mít za zlé. S Michael se pořádně setkáváme až po několika stranách čtení, kdy se probere z umělého spánku v chorvatském Záhřebu. A právě tady se konečně pořádně dozvídáme, co se vlastně stalo, kdo Michael unesl a hlavně proč. A důvod únosu je to poměrně netypický – Munroeová má splatit dluh z minulosti tím, že přepraví mediálně známou dívku Neevu ke kupci, který si ji objednal. Aby to však Munroeová neměla příliš jednoduché, tak musí být Neeva oblečená a učesaná jako panenka a nic nesmí její vzhled narušit. Za každou, byť sebenepatrnější, způsobenou vadu na Neevině kráse zaplatí Munroeová životem svých blízkých. Během toho, kdy Michael musí Neevu dopravit do Monaka, se snaží vymyslet plán, jak nejen sebe, ale i všechny, na kterých jí záleží, zachránit. Jelikož je veškerý její pohyb sledován, tak před sebou rozhodně nemá lehký úkol. Na druhou stranu právě díky tomu nemá čtenář o čtivou četbu a napětí nouzi a veškeré dění sleduje mnohdy doslova se zatajeným dechem. Taylor Stevensová je skvělá vypravěčka, která dokáže vystavět zápletku až do těch nejmenších detailů. Děj má spád a až na pár výjimek nestagnoval na místě. Občas jsem se sice trochu ztrácela v ději, protože postavy byly o krok přede mnou, ale naštěstí vše bylo posléze vysvětleno a já s nimi srovnala krok. Zatímco u Lovkyně informací se mi nesmírně líbilo umístění příběhu do afrického prostředí, tak v Loutce jsem zase uvítala to evropské. Sice na mě nepůsobilo až tak exoticky, ale zase se jednalo o prostředí, které je mi bližší a o kterém mám alespoň nějaké povědomí. Autorka si zaslouží mou poklonu za to, že se jí podařilo udržet vysokou laťku, kterou si nastavila již v Lovkyni informací. Mnoha spisovatelům se to bohužel nepovede, což naštěstí není případ Taylor Stevensové. Na závěr si dovolím případnému čtenáři Loutky malou radu: rozhodně žádný z dílů nevynechávejte a čtěte je v pořadí, v jakém vyšly! Musím se přiznat, že jsem Neviňátko vynechala, čehož jsem hned v úvodu Loutky hořce zalitovala, protože mi některé věci, zvláště kolem Michael a Milese, nedávaly smysl. Proto znovu připomínám to, co jsem psala již v úvodu, že knihy na sebe volně navazují. Pokud tedy nějaký díl vynecháte, tak si pak budete muset stejně jako já určité věci domyslet, což je vcelku škoda, když si je můžete přečíst a vědět přesně, jak to všechno bylo. Ukázka: Dveře zaplnil stín. Neeva se prudce posadila a zacouvala ke zdi. Vůbec tu osobu neslyšela přicházet, dokonce ani v tom tichu. Nahmatala řetěz; měl dost velký průvěs, aby se dal použít jako zbraň, kdyby se ten stín dostatečně přiblížil. Příchozí se sklonil, vešel dovnitř a jakmile poodstoupil ode dveří a neměl světlo přímo za zády, Neeva mu uviděla do obličeje – nepochybně to byla ta záhadná postava ze včerejška, i když vlasy měla jiné a byla spíš mužského než středního rodu. „Smím vstoupit?“ zeptal se neznámý a Neeva na něj jen překvapeně zírala, ne kvůli té žádosti, ale protože to byla první skutečná angličtina, jakou slyšela po tak dlouhé době, že už ztrácela pojem o čase, a byla to nefalšovaná americká angličtina, žádná šroubovaná mluva s přízvukem, jakou se jedno z těch hovad zřejmě naučilo ve škole. „Už jste vstoupil,“ poznamenala a on se trochu smutně pousmál. „Michael,“ představil se a napřáhl k ní ruku. Neeva se ani nehnula a ruka se po chvíli odtáhla.“... celý text
— Hřibče

---

---

Loutka

„Stevensová ve třetí části své série o geniální multilingvální a stíny minulosti pronásledované ženě jménem Michael dokazuje, že psát umí. Škoda je, že to začne dokazovat až na stopadesáté stránce. Na začátku jsem celkem slušně trpěla nudou, až jsem si v slabší chvilce řekla, zda knihu neodložit. Ale Stevensová pozornost čtenáře udrží, to zas jo. Určitě především tím, že celkem svižně střídá úhly pohledu, takže i když vás třeba moc nebaví dokonalý svalnáč Bradford, překousnete to, protože víte, že za chvíli se vrátí záporňák Loutkař. Krom toho vás nakonec nejspíš stejně chytne zápletka. Stevensová postaví svou hrdinku do situace, která je (ať se na to díváte z kteréhokoli úhlu) v podstatě neřešitelná. Z toho nemůžou všichni vyváznout živí, to by opravdu bylo nesmyslně naivní. Takže uvažujete, co Michael udělá a kdo si to nakonec odskáče. Asi v polovině se pak rozjede naprosto šílená akce. Přibude taky nový úhel pohledu – několikrát sledujeme děj očima Lumaniho, zabijáka, který se pověsí na Michael, aby se ubezpečil, že ta dostojí svým závazkům a doručí živou zásilku na domluvené místo. Nevím, čím to je, ale je to skvělé, třeba celá 18. kapitola je jednoduše úchvatná. To samé platí pro telefonáty mezi Michael a Lumanim poté, co ta ženská jednoduše zdrhne, vykašle se na životy rukojmích a valí si to po azurovém pobřeží s Neevou, tou hodně divně oblečenou holkou, kterou hledá celá severní Amerika. Je v tom něco filmového, úplně slyšíte Michael (měla by chraplavý hlas), jak něco hravě důvtipného sděluje do sluchátka svému úhlavnímu nepříteli, a pak slyšíte Lumaniho (angličtina se silným italským přízvukem), jak jí to elegantně vrací. Stevensová si pak kupodivu mezi akcí dovolí i celkem obsažné, filosofií zavánějící konverzace mezi Michael a tou holkou, která si zatím zjevně vypěstovala celkem slušný stockholmský syndrom. Řeší, zda se pomstít, když člověk má příležitost, a zda se ti pak uleví, nebo si ty sračky stejně poneseš celý život, a jestli je z té bolesti nějaká cesta ven. Neevina reakce na to, když ji Michael dovede do bezpečí na americké velvyslanectví v Nice, pro mě byla asi nejzajímavějším zvratem v celém románu. Ne, nečekala jsem to. Mám spoustu poznačených míst, ale nevím, co mám odcitovat, asi radši neodcituji nic. To, jak Stevensová zahodila prvních sto či více stran, je fakt na facku. Málem jsem tu knihu odložila. Jasně, napadlo mě, že to je možná jenom můj problém a jiní to tak mít nebudou – mě prostě mnohem víc bavilo to evropské dění než Bradfordovy sherlockovské pokusy na americké pevnině. Tak bych to asi neměla úplně zatracovat. Jenom upozorňuji. Dejte vědět, až dočtete!“... celý text
— Bolkonská

---

Neviňátko

„Tuhle knihu jsem přečetla neskutečnou rychlostí a neudělala jsem si průběžně jedinou poznámku. To by samo o sobě mohlo sloužit jako vřelé doporučení. Spisovatelské umění Taylor Stevensové rozhodně není dokonalé, to si povšimnou i méně sečtělí. Přesto se v jejím případě ty nedokonalosti dost snadno promíjí. Stevensová píše, jako kdyby na tom závisel její život. A pokud jste obeznámeni s jejím životopisem, nejspíš vás také napadne, že možná svým způsobem opravdu závisí. Děj je strhující. To se dnes říká téměř o každé knize, snad vyjma kuchařek, ale tady to platí. Autorka nezdržuje rozvláčnými popisy; zručně načrtne postavu či místo ve zkratce. Tento minimalismus paradoxně vytváří velmi bohatý efekt. Neumím si to pořádně vysvětlit, nicméně prostředí tady bylo stejně jako v předchozím románu – Lovkyně informací – tím, co na mě nejsilněji působilo. Když nechci mluvit o uchvácení. Přemýšlela jsem teď, jestli je to tím, jak ona píše, nebo mou divokou fantazií, ale to je asi špatně položená otázka, že. Musí přece jít o hru mezi autorem a čtenářem, a autor, pokud si chce zasloužit označení umělec, by rozhodně měl být schopen probudit mou mysl k aktivitě, podnítit mou fantazii, ač by ta normálně byla třeba jen chudá. Každopádně do Buenos Aires bych klidně letěla i zítra. Mít na to dost zlata v prasátku. K ději vám krom toho, co již bylo prozrazeno, tedy že je strhující, víc neřeknu. Podle mě to stačí. Já podtrhávám pouze ty okouzlující popisy prostředí, neméně sugestivní než v prvním, africkém příběhu, a uvažuji nad tím, nakolik důležité je toto dílo pro samotnou Stevensovou. Hrdinka, Michael Munroeová, je hrdinská místy až trochu komicky. Ten batmanovský komplex utíkat na místo činu, napravit každou křivdu, trápit se pro mrtvé. Na několika místech to celkem bije do očí. Na druhé straně, pocit, jenž mě jaksi málem dojímá – ve světle tohoto románu působí autorka, na fotkách stroze vyhlížející, odtažitá Taylor Stevensová, najednou jako dítě. Holčička, o kterou se léta nikdo nestaral a která vyrostla ve svých snech. A teď si ty sny píše. Tohle je denní snění, mnohým blízké. Nejsem příznivcem výkladu díla na základě autorovy biografie, tady se tomu však nemůžu ubránit a dohromady je mi to všechno moc sympatické. Vyrostla v sektě šílenců, kde pedofílie, psychický teror a systematické vštěpování pocitu viny byly na denním pořádku – v Neviňátku ty vzpomínky využívá s přehledem, bez fňukání, dalo by se říct profesionálně. Přesto je v tom naléhavost, jež se nedá přehlédnout. Vidím malou Taylor, která se těch nočních můr už nikdy nezbaví, a vidím Michael, její alter ego, silnou, neohroženou, která zlo potírá hrdinským činem. Zachraňuje obě. Svým způsobem je tam prostě něco, co moc dobře zná každý z nás. Mě to, lidově řečeno, prostě bere...“... celý text
— Bolkonská