1. Domů
2. Autoři
3. Taňa Pjankova
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 1
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Taňa Pjankova

Věk rudých mravenců

„Nekonecne bolave, srdcervouci, drasave. Nejneuveritelnejsi pribehy jsou ty, ktere jsou pravdive. A zase to vsechno pochazi od nejvetsich bestii na Zemi - lidi.“
— Penicuik333

---

Věk rudých mravenců

„Úžasný román. Něco tak otřesného popisuje v silných, velmi estetických obrazech. Jízdu na káře mrtvých (vlající krásné vlasy) mám před očima ještě dnes, rok po dočtení.“... celý text
— piquillio

---

Věk rudých mravenců

„Skličující, jak málo se o této etapě nedávných dějin ví, učí, natož mluví. Proto jsem absolutně odzbrojená tímto úchvatným románem, který tak sugestivně vykreslil nervydrásající boj o zbytky hodin každého jednoho života. Poléval mě studený pot při vědomí vlastního přesyceného žaludku a především nesmyslné krutosti rudého teroru. Metaforu mravenců považuji za excelentní; jako celé zpracování od stylistické stránky po poslední z tolika vyvolaných emocí. A doslov bych celý v nezkrácené verzi zkopírovala do učebnic dějepisu. Děkuji za toto důležité dílo!“... celý text
— Petra21

---

---

Věk rudých mravenců

„„Ráno projíždí hlad Macechami v podobě skřípající dřevěné káry a nakukuje k chalupám: ´Máte?´ ptá se Toskovým hlasem a zlověstně napřahuje vidlemi...“ Věta z románu Věk rudých mravenců autorky Tani Pjankové popisuje každodenní situaci ve vesnici Macechy nedaleko Poltavy, kde přiopilý kočí Tosko s pohublým koněm a károu zastavuje u každého stavení a ptá se: „Máte?“ Má na mysli mrtvé v domě, aby je mohl naložit vidlemi na káru a odvézt na hromadu mrtvol za vesnicí. Na pohřbívání takového množství mrtvých není dostatek lidí živých. Na Ukrajině během Velkého hladomoru přišlo o život na 4 miliony lidí. Kniha literárně mapuje děsivé období ukrajinské historie – zimu roku 1933 – kdy vrcholí Stalinem uměle vytvořený hladomor. Komunistický aparát tehdy drastickými kvótami na odvod obilí krotil zemědělský venkov i za cenu masového vraždění hladem, před kterým nebylo úniku. Z pohledu tří povahově i třídně velmi odlišných postav (hladovějící dcery „kulaka“, obézní manželky funkcionáře a slabošského pomocníka represivního systému) román přibližuje hrůzu, agonii i snahu zachovat si lidskou důstojnost. Velký hladomor trval celkem 17 měsíců. Čtvrtou (hlavní) postavou se stává hlad. Sílí, přebírá iniciativu, a postupně rozhoduje o všech postavách románu. Jazyk románu je téměř básnický, silně obrazný, melancholický a tíživý. Několik ukázek z románu. „Bože, živých lidí znám míň než mrtvých. Moje srdce, které bylo vždycky světnicí pro živé, se postupně stává hrobem pro ty druhé, kteří už nic nepotřebují. Ukládají se na dno mé paměti jako němé, studené kamení, vystýlají je, vrůstají do něj, prorůstají navzájem mezi sebou do jediného nehybného břemene a já pokaždé, když zdravím známé i neznámé, uvažuji, kolik jich ještě může pojmout, přivinout a schovat moje paměť předtím, než se duše rozerve přemírou té strašlivé váhy, tím nepříjemným mrtvým břemenem…” „Tohoto jara hlad přímo běsní - kácí nás jako sady, vyklučuje, jako klučili Saňčinu hrušeň, vytahuje z rodné země, vytrhává nás, obnažené, bezmocné, bezbranné, a hází nás na jednu velkou hromadu, aby nás spálil, zpopelnil a prach pustil po větru, tak aby po nás ani stopa nezůstala, abychom se náhle nevzpamatovali, neprobudili, abychom znovu nerozkvetli, aby se náš den nezaskvěl hruškami, jablky a višněmi…” „Nepamatuju si, kdy jsme začali jíst všechno, co nám přišlo pod ruku: vyvařili jsme řešeta, řemeny, biče. Hladový žaludek i kámen semele… Bába Saňka měla ve stodole dva cepy ze surové kůže, i ty jsme rozmočili…” „Mám pocit, že bych mohla sníst nejen zvíře - kus hnijícího masa, mohla bych sníst i člověka, kdyby byl Hospodin ke mně milosrdnější a na okamžik se odvrátil jinam.” Celkový dojem z knihy je bolestný a depresivní, to se vzhledem k tématu nelze divit. Ale je to zároveň literatura krásná, poetická a mocná, čtenáře unášející do dalekých zimních krajin – plných života a všudypřítomné smrti. Kniha se těžko doporučuje, i když rozhodně stojí za přečtení. Až v doslovu ukrajinistky Terezy Chlaňové se čtenář mimo jiné dozví, že mnohé těžko uvěřitelné části románu se bohužel zakládají na konkrétních skutečných událostech. Poděkování patří překladatelce Evě Reutové. Rusko to dělá pořád stejně. Před sto lety způsobilo na Ukrajině Holodomor, dnes ji terorizuje Cholodomorem.“... celý text
— nikterak

---

Věk rudých mravenců

„Kniha se mi otevírala pomalu. Chytat jsem se začala až někde kolem strany sto, do té doby to pro mě nebylo jednoduché čtení. Jazyk není snadný, některé věty je potřeba číst víckrát, ale možná právě proto ve vás nakonec něco zanechají. Nemám ráda knihy, kde je víc hlavních postav a na ně se nabalují další a další. Je pro mě těžké je udržet v hlavě, a když to ještě nejsou česká jména, splývají mi. Tady jsou tři hlavní postavy, a to Dusja, devatenáctiletá vesnická dívka, Svyryd, komunistický aktivista, a Solja, třicetiletá manželka sovětského komisaře. Protože jsem zhruba věděla, jaký hladomor na Ukrajině ve třicátých letech byl, celou dobu jsem čekala, kdy to přijde. A ono to přijde. Je to nechutné, zoufalé, děsivé a zároveň vlastně pochopitelné. Popisy hladu jsou extrémní. Placky z mouky namleté z kůry, placičky ze zrna a popela, vši do pusy rovnou z vlasů a chlupů z podpaží. Do toho neustálé lanaření lidí do strany a kolchozů s vidinou lepšího života, zatímco někteří za to zaplatili opravdu tvrdě. Ty donucovací praktiky byly naprosto humáč, fyzicky se vám dělá zle z toho, co to bylo za dobu, a v novinách se přitom hemžily články o rozkvětu. Celé to rámuje naprosto nelidské a debilní myšlení tehdejší moci, totální lůza, která vládla, ale sama nikdy nejedla příborem, ikony z kostelů dávala jako podlahu pod prasata ve vepříně. A člověka vztekle napadne, že za těch skoro sto let se zas tak moc nezměnilo a pořád to spoustě lidí nedochází. Přirovnání k „rudým mravencům“ je přitom naprosto přesné! ,,Neúnavně lezou přes naše dvory, přes naše okna (...). Jejich mraveniště vyrůstají na spáleništích našich chalup, našich kostelů (...). Jejich rudý zápal vzbuzuje hrůzu." Věk rudých mravenců je důležitá kniha, ale rozhodně ne pro každého. Je znát, že autorka je básnířka, a není to čtení pro slabé žaludky. O to víc je ale sakra důležité ji číst a znát.“... celý text
— Happy8