Šóhei Óoka

japonská, 1909 - 1988

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Ohně na planinách Ohně na planinách

„Tohle bylo dobrý... Osobně téma války nemám vůbec rád, ale toto stojí za přečtení.“
— vkeax

Ohně na planinách Ohně na planinách

„Bom dia literární rodino, tak vám takle du po Budějovicích a koukám anitkvariát - no to jsou mi věci! Vlezu dovnitř, pám dobrej den bábo a ona pá dobrej mistře Palivo a já pám naval nějakej hit bábo a bába říká tady mistře a já pám kolik vočí a ona pá to je mistře samozřejmě zadarmo a já pám tak čus ty bábo jedna a ona pá ruku líbám služebníček a sex nechcete a já pám sorry jako, ale jsi stará jak titanik tak čus. True story. Co mám povídat, knížku jsem vzal do ruky jen proto, že měla hezkej přebal, ale jak sem viděl asijskýho autora, vyvalily se na mě všechny ty traumata co sem s nima zažil. Jak slyším asijská literatura, hned si připadám jak Vilém Dafoe v Četě na kolenou na louce. Proto jsem ji taky nikdy moc nečeta! Ale tady musím odhodit všechny předsudky stranou. Mistr Oka hned na začátku zavalí silnej existencionalismus, kdy hlavní hrdina musí řešit, jestli umře tady nebo támhle, a já cejtil, že tu mám pořádnej materiál aspoň na pět kadění nebo dvě jízdy autobusem do Znojma. Knížka se pak slušně valí vpřed a sestává se vlastně z dvou položek - válečnej hnus a popis okolní přírody a cest. Přírodu jsem samozřejmě přeskakoval, protože kdybych kámo chtěl vidět stromy, tak se podívám z vokna ne? Si taky nečteš o hospodách když chceš jít do hospody ne? Takže náš džaponec si to valí po filipínách a utrpení se pěkně nabaluje, dokud se nenabalí na takovej level, že jíst pijavice z mrtvol je vlastně ještě docela slušnej babica snack. Pak už nechceš. Kdyby tohle četla moje bábi, tak by asi vyzvracela i to co jedla v osmdesátkách. Tudíž já nemůžu jinak, než za pořádnou anti-válečnou nálož naložit 9/10.“... celý text
— Palivo

Ohně na planinách Ohně na planinách

„Delirické bloudění japonského vojáka, kterého zapudila vlastní armáda, po ostrově plném nepřátel, mrtvol a hladu. Zprvu jasné vyprávění se s postupujícím šílenstvím hlavního hrdiny mění v rozjímání o životě, Bohu, smyslu utrpení a hranici, kam až může člověk dojít a nepřekročit ji. "Lidé, kteří nepoznali válku, jsou napůl děti."“... celý text
— MaxQ

Ohně na planinách Ohně na planinách

„[SPOILER] Poměrně krátký a hodně tragický příběh o tom, že válka a křesťanství může člověka dohnat až k veganství. Kniha nezačíná nijak špatně - ocitáme se přímo uprostřed tichomořské části druhé světové války. Bohužel pro hlavního hrdinu, narukoval již v době, kdy Japonsko dostávalo od spojenců těžce na frak. Přichází tedy boj o přežití a přemítání nad nesmyslností války - OK. Jenže s blížícím se koncem se to celé zvrtne a zblázní. Hrdina je ufňukaný a také poměrně hloupý člověk - co také čekat, když neustále hledá Boha. Ano, křesťanského Boha. Jakékoliv jiné náboženství, typičtější pro tuto oblast, bych akceptoval. Ale tohle bylo moc. Konec je úplně mimo a tak jsem byl hlavně rád, že to brzy skončilo. Škoda...“... celý text
— Shashlick

Ohně na planinách Ohně na planinách

„„Lidé však, jak se zdá, nechtějí připustit existenci takových náhod. Nejsou totiž duševně dost silní na to, aby snesli představu života jako sledu náhod, to jest vlastně představu nekonečna. V životě, který je u každého člověka sevřen mezi náhodu zrodu a náhodu smrti, počítáme všichni jen s několika málo událostmi, které připisujeme své vůli. A to, co v nás soustavně v důsledku takových událostí vzniká, označujeme pak pro vlastní uspokojení za svůj charakter nebo za svou kariéru. Snad proto, že jinak ani myslet nedovedeme.“ Vynikající poválečný román z 50. let s protiválečnou tematikou je dílem japonského odborníka na Stendhala a francouzskou literaturu obecně Šóhei Óoka. Na díle je znát inspirace francouzským naturalismem (především v syrových scénách utrpení japonských vojáků) a symbolistickou poezií (při popisu filipínské přírody). Děj románu je podán strohým jazykem, který svou lakoničností podtrhuje bezvýchodnost a přímost blížící se smrti. Rozhodně se jedná o velmi zajímavý pohled na válku ze strany agresorů, přestože právě jednotliví vojáci císařství se bojů museli účastnit, a tak byly nevyhnutelně vrženi do jatek, kde lidskost je slabost a sobeckost pomáhá přežít. Někdy však i víra v něco, co člověka přesahuje a brání mu činit zvrhlosti, ale nám se to káže o morálce, když sami máme ohromné pohodlí, a představa účasti ve válce pro mě je nepředstavitelná. Musel to být ohromný nápor nejen na fyzickou část, ale především psychickou část osobnosti vojáka. Snad nás již nic takového nepotká. Myslím, že právě četba takového válečné literatur k tomu může napomoci.“... celý text
— Knišíl

Přejít na knížky autora