Simone Weil

francouzská, 1909 - 1943

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Série
• Životopis
• Část díla
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

Tíže a milost

„Jistě zajímavé, jen by mě zajímalo, nakolik byla Simone Weilová poplatná známému francouzskému nešvaru: totiž tlaku tamního kulturního milieu na alespoň částečnou nesrozumitelnost svých filosofů. U takových 70% těchto "pascalovských pensées" se totiž není čeho chytit, což je neskutečně frustrující zážitek. Jinak se nejspíš jedná o poznámky k osobní unio mystica Weilové, klasické "nic nemít, nic nechtít, nic nevědět" je tu jen podáno moderním jazykem francouzské intelektuálky.“... celý text
— Montezuma

---

Tíže a milost

„„Nikdy nemůžeme vědět, že Bůh přikázal tu či onu věc. Záměr poslouchat Boha nás spasí, ať děláme cokoliv, klademe-li jej nekonečně vysoko nad sebe samé, a zatratí, nazýváme-li Bohem vlastní srdce.“ Zdálo se mi, že úvahy Simone Weil mají obrovskou sílu, že se ve své pregnantnosti do mě hluboce zarývají a přebývají ve mě, aby mě následně nedaly pokoj a nutily ke znepokojivému promýšlení. Proto jsem také měl Tíži a milost rozečtenou mnohem delší dobu, než jak bývá u podobně útlých knížek zvykem, a to i přesto, že struktura knihy mi zrovna nevyhovovala (nemám příliš rád sbírky výroků, mám rád souvislý rozbor). Ale věnovat se paní Simone jen tak letmo jsem nemohl, to nešlo, bylo to příliš naléhavé, než abych to jen tak očima přeskákal od citátu k citátu. Ne všemu jsem rozuměl, to si nedělám iluze, ne vše jsem jistě pochopil správně, ale to snad ani není problém a možná by to ani paní Simone nevadilo – třeba by byla spokojena i s tím, že její názory provokují čtenáře k přemýšlení v jiném kontextu a smyslu, než ve kterém byly pronášeny. Pro mě bylo základním tématem odevzdání se Boží milosti, Jeho vůli. Přiznat si lidskou nepatrnost a předat otěže svých životů do Jeho rukou. To je důležité téma, zvlášť v naší době až přebujelého lidského sebevědomí a přesvědčení, že člověk je středem světa a mírou všech věcí (teologové tomu říkají antropocentrismus :-). Radikální odevzdání se Bohu však v sobě ukrývá podstatné riziko: protože dvě přikázání lásky (tedy: milovat Boha celou silou + milovat bližního jako sebe) jsou v zásadě jedním a nelze je oddělovat, nelze při uctívání Božské převahy nad naším světem zapomínat na konkrétní projevy lásky k bližnímu. Byla by to totiž špatná teologie, pokud bychom se snažili vyzdvihnout Boha tím, že ponížíme člověka nebo budeme člověka přehlížet. U svaté Terezky nebo Etty Hillesum nacházím hned vedle jejich touhy po vyprázdnění ega také hluboký zájem o vedle stojícího člověka, proto pro mě jsou tak mocnou inspirací a mohu se nadšeně pokoušet stopovat jejich spiritualitu. Jenže Simone Weil se mezilidským vztahům až na pár výjimek nevěnuje, tím zůstává její duchovní portrét v této knize v něčem podstatném neúplný a můj obdiv jaksi podmíněný – ale zase mě to donutí se pídit po dalších jejich knihách, nepochybuji, že jimi budu znovu obohacen. „Nemám v sobě princip vzestupu. Nemohu vyšplhat vzduchem až k nebi. Pouze zaměřím-li mysl na něco lepšího než já, vytáhne mě to něco vzhůru. Jsem-li doopravdy tažena, je toto něco skutečné. Žádná imaginární dokonalost mě nemůže vytáhnout vzhůru ani o milimetr. Neboť imaginární dokonalost leží automaticky na úrovni mě, která si ji představuji, ani výš, ani níž.““... celý text
— mirektrubak

---

Traktát o zrušení politických strán

„Teší ma, že som prvý, kto môže niečo málinko napísať o politickej polemike od ženy vysokých intelektuálnych, morálnych i náboženských nárokov, ktoré nekládla len na seba, ale ako to pri takýchto ľuďoch býva pravidlom, aj na svoje okolie. Seba trýznila vyčerpávajúcim hladom po poznaní, tým druhým bola často zlým svedomím. Opísať osobu a dielo tejto ženy veľkých cností, je obávam sa nad moje sily. Ostáva arcipraškodou, že opustila tento svet a svoje tvorivé poslanie tak rýchlo. Existujú myšlienky a úvahy mysliteľov, ktoré nakoniec dostanú sa nám do rúk v podobe knihy, a ktoré nám umožnia poodhaliť záves dovtedy nepochopiteľných javov. Myslím tie, ku ktorým sa neustále približujeme len otázkami a po odpovediach ani chýru ani slychu. Takýmto fenoménom je aj politika a celé jej tajomné čaro, ktoré vnímame na tých, ktorých nazývame príznačne politikmi. Naozaj je politika nevyhnutná? Aké zriadenie je pre ľudí to najlepšie? Prečo politik stráca charakter? Prečo je nevyhnutne spätá s korupciou? Existuje zopár kníh, ktoré priamo alebo obrazne dokáže uspokojivo tie palčivé otázky zodpovedať a táto je jedna z nich. Výrazne ju teda odporúčam každému, kto chce zvedieť o politike viac, a ak by nestačilo, potom medzi takéto knihy patria nasledovné: Zvieracia farma (George Orwell), Vladár (Machiavelli), O slobode (J. Stuart Mill)“... celý text
— Mimir

---

---

Duchovná autobiografia

„Když jsme se s šéfredaktorem dohodli, že napíši článek o Simone Weilové, měla jsem o ní jen bolestně zkreslenou představu; asi takovou, kterou vyvolávají slova „židovská marxistická filosofka a křesťanská mystička". Rozhodně jsem nečekala její styl: pokorný, trpělivý, citlivý a melancholický. Ne bytost křehkou a lomivou jako hřbet staré knihy (nejspíš sbírky pozapomenutého metafysického básníka). Ne radikální bolest – a vůli, která se nevylučuje s oddaností božímu řádu. Ne svatost, která trochu děsí, ale zároveň přitahuje, zavazuje a obrozuje v nás lidství. Překvapilo mě, že Simoniny texty nejsou složité takovým tím způsobem „podívej, čtenáři, kam až můžu napnout svůj intelekt". Ona píše, jak jí myšlenky a dojmy přicházejí: jako v přátelském a něžném hovoru, bez náznaku dominance. Možná se na tom podílí autorčino přesvědčení, že nemáme využívat všechnu moc, jíž disponujeme. Tak následujeme boha, jenž udělal vedle sebe místo pro stvoření. To neznamená, že by byl tento sborník čtení ke kávě. Problém je v nepřenosnosti metafysické zkušenosti: místy Simone rozumím na základě zkušenosti vlastní (třeba když mluví o nadpřirozené spravedlnosti k bližnímu, kdy člověk jedná s nižší bytostí jako s partnerem), místy ne (zvláště její text o neštěstí odráží naprosto jiný prožitek, než jsem měla já). Proto jsem četla antologii poměrně dlouho a v případě „Neštěstí a boží milosti" i notně ztěžka. Za bezesporu nejzajímavější pokládám jejích 38 článků, v nichž se rozchází s učením Církve. Myšlenky, že Kristus byl jen jedním z proroků téhož náboženství jako Usíre, Ráma nebo (svým způsobem) řecká geometrie; případně že některé pasáže Bible lze vysvětlit pomocí textů/ústní slovesnosti jiných civilisací, sice nejsou úplně nové, ale rozhodně jsou originální a fascinují mě. Trvale. Zavřená knihovna mi působí muka: potřebuji další Simoninu knihu. „Intelekt se musí používat buď absolutně svobodně, a nebo musí mlčet.““... celý text
— JulianaH.

---

Tíže a milost

„Nedávno jsem si připomněla myšlenky Simone Weil také ve výboru Dobro, mez a rovnováha. Řada citací se objevuje v obou knihách, ale v odlišném překladu, což nabízí zajímavé srovnání. Opakovaně jsem měla dojem, že tento překlad je jednoznačnější, ovšem nedokážu posoudit, zda to znamená i přesnější, nebo jenom návodnější - anebo jde pouze o můj subjektivní dojem. Výběr a uspořádání textů na mě také působily kompaktněji, zřetelněji tu pro mě vysvítá nezpomalitelná, neodchýlitelná cesta za pravdou, která se odmítá zastavit či zdržet s cílovým praporkem u sebeušlechtilejšího částečného dobra a nechat si jím zaclonit výhled na cíl skutečný. Z textů Simone Weil se dozvídám mnoho o tom, jak vnímá svět a jak vnímá sebe samu. Moc ráda bych si doplnila obraz o to, jak vnímala druhé ve vztahu. Tenhle chybějící střípek mozaiky by mi dovolil probírat se jejími myšlenkami s otevřenějšíma očima a s ještě větším užitkem.“... celý text
— Hanka_Bohmova

Žánry autora

Duchovní literatura Literatura naučná Filozofie

Štítky z knih

filozofie duchovní život politické strany

Weil je 9x v oblíbených.