Sławomir Mrożek

polská, 1930 - 2013

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 22 knih
Hrbáč
Hrbáč
Ti, co mě nesou
Ti, co mě nesou
Ten, který padá
Ten, který padá
Věrný strážce
Věrný strážce

Nové komentáře u autorových knih

Ti, co mě nesou Ti, co mě nesou

„Mrożek se čte velmi příjemně a líbí se mi především to, že lze číst více způsoby: na jedné straně tady máme velmi specifický a zvláštní humor, grotesku, absurdno (snad jen jeden polský kolega se mu v tom vyrovná), na druhé straně mohou nějaké nevinné srandičky odkazovat na politické dění (povídka Šachy) či zobrazovat psychologické smýšlení (Mé milované Beznožky). Tento výbor je docela různorodý, některé kusy jsou stručné, úderné, jako je to v prvním výboru Mrożka ve Fra, jiné však dosahují až 60 stran. Trochu mě mrzí, že se v knize nenachází datace jednotlivých kusů, mohlo by to čtenáři pomoc při případných odkazech. Homodiegetický vypravěč se ale většinou nemění – od prvních stran nám ukazuje absurdní vnímání světa, kterým čtenáře postupně přesvědčuje, že je to přeci úplně normální. Sám si staví překážky a intenzivně se hrouží nad každou skutečností, velmi často jsou jeho cíle velmi absurdní (v titulní povídce touha "být nesen", jinde zas nespouští zrak ze svého kufru s klobásou, následování mrtvoly po proudu řeky...). Hlavně v delších textech jsme zaplavováni pseudofilozofickým balastem, který vypravěč produkuje, a čtenář neví, co jsou jen kecy a co vážně brát v potaz. Mrożek si pohrává. Umně popsané je i středoevropské prostředí, všechny ty příkopy a křoviny – jistě, nějaký lyrický popis asi není autorův středobod, ale i tato poloha je zajímavá. V povídce Moniza Clavierová zas nekompromisně předkládá polský národní charakter. A konečně: kde jinde se scházejí fanoušci tučňáků, darované opice se stávají generály, prahne se po nesení na zádech, hrajou se lidské šachy a v mlýně se zadrhávají mrtvoly? Jedině v povídkách Sławomira Mrożka! Klobásu jsem měl jen já, jedině já jsem nesl v kufru specialitu, kterou domorodci neměli. Nevěděli ani, jestli mají klobásu rádi nebo ne, protože ji neznali. Klobása mi byla štítem i kopím. Její pomocí jsem odrážel rány, jež mi zasazovaly bohaté stoly, překypující na ulici sněhobílými ubrusy, květinami, koši ovoce a pestrými vůněmi. Útočil jsem i sám na sebe, říkaje si v duchu s mazaným a současně hrdým úsměškem: "No a? Oni zas nemají klobásu." (s. 34, povídka Moniza Clavierová)“... celý text
— lubtich

Kohout, Lišák a já Kohout, Lišák a já

„Filosofování o rourách, už jen to mi stačí. Povídky poměrně absurdního rázu, které u absurdity nekončí: jistě, přišroubovaný člověk v hromadné dopravě je podivná věc, ale nehovoří to i něco o režimu? Jistě, člověk přerovnává věci v pokoji, ale není v té směšnosti existence ještě něco víc? Mrożek samotnou absurditu mnohokrát překonává. Obzvlášť zajímavě působí postavy, v nichž jsou si samy postav vědomi toho, že se nacházejí v povídce, a snaží se autora dohnat ke změně v ději (v titulní povídce je u toho dokonce sám spisovatel - asi Mrożkovo alter ego - přítomný). Citlivost pro detail: v středu pozorování se nachází zaseklý holub, syn, který se urputně snaží někomu přednést báseň, nebo již zmiňovaná roura. Detail je rozváděn sice absurdním způsobem, ale nakonec vypovídá o něčem, co není vůbec plytké. Ve specifické pozici je sám vypravěč - jistě, mohl by se vysmát tomu, jak je lidská existence směšná, ale místo do povídek dosazuje mnohdy i sám sebe a ukazuje, že i on je toho všeho součástí (zářným příkladem povídka Roura). Všechny povídky s Lišákem a Kohoutem jsou velká bomba (Mýto), stejně tak povídky politicky zabarvené (Tvář, Pamětní deska, V dopravním prostředku). A humor! Všude a pořád, v různých podobenstvích. A z jiných nejvíce rezonovaly tyto: Z cest, Fanoušek, Strom, Vývoj, Dějiny krátké, ale úplné. Nicméně slabou povídku jsem nenašel. Haně Stachové všechna čest a Martinu Kubátovi za artové provedení obálky jakbysmet, na Ti, co mě nesou se vrhám cobydup! Polský absurdno bylo a bude vždycky svý a dobrý. Čím je kolem díry méně dostaveb a komplikací, tím je roura ušlechtilejší. A protože se tomuto ideálu více přiblížily roury kanálové, začaly získávat převahu nad jinými, převahu mravní, estetickou, etickou, ontologickou, prostě všechny, jaké jsou. Složitější roury se začaly stydět za svou komplikovanost a často byla k vidění například Wittgensteinova a Dropsova trubice (...), jak sedí v koutě a zahanbeně se vymlouvá? "Já nejsem Wittgenstein a Drops, já jsem kanál!" (s. 143, Dějiny krátké, ale úplné)“... celý text
— lubtich

Kohout, Lišák a já Kohout, Lišák a já

„Skvělé povídky, které často využívají různých absurdních postupů, občas mají politický přesah, často jsou vypointovány: buď jsou zakončené vtipnou absurditou, anebo pointou, která podává nějakou zprávu o světě, bytí a tak vůbec. Mrożek ve svých textech vůbec často filosofuje, ale pokaždé s nadsázkou, nevážně (i když ne irelevantně) a humorně.“... celý text
— Elevant

Ti, co mě nesou Ti, co mě nesou

„Jedenáct povídek Sławomira Mrożka spojuje bizarnost příběhů, částečně ovlivněných magickým realismem, surrealismem a ryzí středoevropskou postmodernou (vzpomeňme na Esterházyho, Gombrowicze a jiné... Mrożek je ovšem oproti oběma zmíněným o poznání vtipnější a také přístupnější). Vedle způsobu vyprávění propojují texty také motiv krutosti (v různých podobách, což ovlivňuje nejvíce právě způsob a míra bizarnosti) a - v neposlední řadě - filozofická zamyšlení, zpravidla zabalená do nejrůznějších jinotajů, které se odhalí jen hloubavému čtenáři, neb autor někdy od těchto myšlenek odvádí pozornost, jindy svádí čtenáře na falešnou stopu a navádí ho, aby pravý smysl textu hledal jinde, než je. Číst tuto knihu působí radost i díky stylu, českému čtenáři zprostředkovánému výborným překladem Heleny Stachové, která zároveň tento výbor textů sestavila. A je to výbor vskutku reprezentativní, neboť dokazuje, jak úžasně uměl být Sławomir Mrożek bezbřehý ve své imaginaci a esejističnosti, pustil-li se do delších textů, a zároveň jak výborně dokázal koncentrovat na několik málo stránek velké téma, ovšem skryté za absurdní příběh, přičemž mnohdy zbývá ještě nemálo prostoru pro svébytný humor. Pokud máte rádi zábavné, bizarní a přesto náročnější texty - zkrátka jste-li fanoušky postmoderní středoevropské prózy - výbor "Ti, co mě nesou" vás nesmí minout.“... celý text
— sharik

Slon Slon

„Už dlouho jsem se u knihy tak nepobavil. Autorův smysl pro humor je obdivuhodný a také jej dokázal mistrně vtělit do těch úžasně krátkých textíků. Jen nedokážu pochopit, že autora ve své době nezavřeli - takhle nepokrytě se navážet do režimu (u nás by se to určitě stalo). Asi byl ten polský socialistický režim přece jen mírnější než ten náš.“... celý text
— Taťka Hraboš

Přejít na knížky autora