1. Domů
2. Autoři
3. Romano Guardini
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 34
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty 32
• Diskuze 3

Populární knihy

/ všech 34 knih

Nové komentáře u knih Romano Guardini

Životní období

„Hodnota člověka není dána jeho zdánlivou výkonností ve společnosti, ale člověk v každé fázi svého života má nějakou roli, kterou může naplňovat a v níž je nenahraditelný. Guardini psal tyto přednášky po Druhé světové válce, a je zde zcela patrný důraz na riziko degradace důstojnosti lidského života, především toho, který nenaplňuje nějaké rádoby funkční hledisko. Spis je v tomto svém důrazu na hodnotu každé fáze lidského života aktuální i dnes, proto jsou Guardiniho slova stále potřeba číst. Jednotlivé fáze životních období jsou sice strukturně podle potřeb spisu oddělené do jednotlivých kapitol, ale jak sám autor podotýká, v životě člověka jsou navzájem všechna období propojená, což je zajímavý poznatek, který si sám čím dále více uvědomuji. Člověkův postoj k otázkám umírání a smrti se nese celým jeho životem, stejně tak raná fáze dětství a dospívání. Guardini je jako vždy čtivý, srozumitelný a pravdivý. Psáno v polovině 20. století: „Dnešní doba nerespektuje odlišnost a jedinečnost obou pohlaví a vehementně se snaží dokázat jejich identitu. Tato tendence zdůvodňuje sama sebe tím, že je třeba ve všech oblastech prosazovat „rovnoprávnost“, což má své specifické a zároveň neblahé důsledky. Kdo je schopen rozlišovat v životě rozmanité a vzájemně se prolínající roviny, na nichž tento impuls působí, nepochybuje, že faktickým výsledkem je poničení ženské osobitosti a tím i zbavení základních práv, jak k tomu bohužel dochází. Pravá a jediná cesta k zachování rovnováhy práv spočívá v zachování a rozvoji osobnosti obou pohlaví, neboť jedině to má opravdový smysl a jen odtud vychází životodárná síla.“ (s. 78-79)“... celý text
— Knišíl

---

O posvátných znameních

„Na prvních pár stránkách se zdá tahle brožurka snad až příliš jednoduchá, skoro pro děti. Ale když se přeladíme na její prostotu, najednou nás uchopí svojí hloubkou a po přečtení možná změní naše prožívání liturgie tak, aby bylo mnohem bohatší. Každý si asi najde kapitoly, které zrovna jemu otevřou nové dveře, a nemusí to být všechny. Jako celek ale těch pár desítek stran dodnes působí jako pramenitá voda, která očistí, občerství a oživí to, co můžeme při mši prožívat.“... celý text
— Dobraadresa

---

Moudrost žalmů: Meditace

„Výborné komentáře, nadčasové, i když se do nich promítá trochu doba, kdy je autor psal. Nicméně jim to neubírá ani na hloubce, ani na literární kráse. Kdo hledá pomezí teologie a spirituality, jistě tento soubor ocení.“... celý text
— Vojslava

---

---

Živý duch

„„Naše vůle k sebeprosazení chce, aby věci byly takové, že se mezi nimi budeme cítit potvrzeni, přijati, neseni, podporováni. Tak se neustále snažíme svět přeformovat podle našeho specifického bytí. Každý pohled na svět, jak skutečně, ze sebe jest, přináší mé individuální existenci větší námahu. Každá věc má podstatné stránky, jež jsou cizí mé specifické přirozené vůli. Existují celé oblasti bytí, jež jsou cizí mé svévoli. Ba i ve mně samém jsou podstatné stránky, jež jsou dominantám mé bytosti nepohodlné. Vidět skutečnosti, jak jsou, tedy pokaždé způsobuje, že svět se pro mne stává méně pohodlným. Ovšem pokaždé také více stojí za to v tomto světě existovat – ve světě, o němž musím říci, rozumím-li správně sobě samému: „Děkuji Bohu, že svět není takový, jaký jej chci.““ Od Romana Guardiniho jsem ze svých předchozích zkušeností zvyklý na kombinaci teologické propracovanosti, srozumitelného podání a poeticko-povzbudivého oslovujícího stylu. A opět jsem nebyl zklamán. Jestli je Guardini nejvýznamnější teolog minulého století, to se posuzovat neodvážím, ale v mým očích je to zřejmě teolog čtenáři nejvíce přístupný. (Guardiniho user-friendly psaní si zvlášť vážím v kontrastu s mistrem Rahnerem, s jehož Základy se mořím už od Dušiček rychlostí jedné kapitoly za týden :-). V tematicky propojené trojici starších textů se dotýkáme lidské svobody. Konkrétněji nutného napětí mezi svobodou stvořeného člověka a nezměnitelnými danostmi stvořeného světa, ve kterém se utváří a formuje lidská existence. Také se zaobírá svobodou ve své paradoxnosti, když vymaňuje pojetí svobody ze zajetí lidské svévole a širokých možností člověka, které se zdají být vrcholným projevem svobody (vždyť přece platí, že čím víc možností, tím větší svoboda, ne?), ale jsou vlastně omezující, protože do nabídky přidávají věci nesouladné s lidskou důstojností a jeho určením. (O tomto psal obsáhle dominikán Servais Pinckaers ve svých výborných Pramenech křesťanské morálky; právě to, že jsem se rozporům mezi svobodou kvality a svobodou neurčenosti už dříve docela zabýval, mi pomohlo přijmout Guardiniho postoj bez odporu). Romano Guardini přesvědčivě dokladuje, že člověk je tím svobodnější, čím více je jeho rozhodování v souladu s tím, kým bytostně je ve svém jádru. Takže je paradoxně nejvíc svobodný tehdy, když „nemůže jinak“. Pochopitelně nesmí toto „nemůže jinak“ být vnuceno z venku nátlakem nebo zevnitř podlehnutím vlastním emocím a závislostem. Pro katolického myslitele Guardiniho je to samozřejmě osobní Bůh, který dává člověku jeho směřování. Odpověď na otázky „kdo jsem?“ a „jaký je smysl mého života?“ je proto logicky shodná s odpovědí na otázku „jakého mě chce Bůh?“ (což je něco docela jiného než „jakého mě chce mít pan farář?“, to snad ani nemusím dodávat). Jeho cesta ke svobodnému člověku je tak cestou od vlivu „konstelace periferních sil“ k poznání a přijetí svého vlastního já. Taková svoboda je pak dílem vnitřní pravdivosti a odpoutávání se od závislostí a lidských vymyšleností. To všechno se ale musí pěstovat, nespadne to z nebe samo. A jistě to není snadný proces a jistě není nikdy ukončen, je to trvalé „otřásání a utváření“. „Ke svobodě se musíme osvobozovat.“ píše Romano Guardini velmi výstižně. V doslovu (který je velmi přínosný a vlastně bych doporučoval jej předřadit před čtení samotných Guardiniho esejí) jsem se dozvěděl, že se jedná o tři úvahy z rané části teologovy tvorby a že se nezdálo, že by otci Guardinimu na nich příliš záleželo (společné knižní vydání inicioval nakladatel). Přesto se podle mě nejedná jen o nějaké příležitostné texty, které jsou zajímavé pouze kvůli jménu autora. Naopak, byla to pro mě radost číst, stálo to rozhodně za to! „Uchopit Boha: ne absolutní ideu nebo absolutní hodnotu, nebo absolutno vůbec, nýbrž skutečného, živého Boha. Duch je to živé ve mně, co se plně samo sebou stane až tehdy, když získá Boha jako obsah, jako obsah vlastního života – v poznávání, hodnocení a rozhodování, v tvoření a činu. Osobního Boha, ne jakousi obecnou podstatu světa, jeho slepě působící základ. Osobního Boha, který oslovuje a vyžaduje odpověď. Duch je to ve mně, co může být voláno Bohem. Co vůbec vzniklo tím, že tvořící Bůh to povolal. To, co má jméno, protože tvořící Bůh to pojmenoval. To ve mně, co je bytostně pojmenováno; neboť úkon, jímž to bylo stvořeno, byl úkon pojmenování, povolání jedinečné bytosti.““... celý text
— mirektrubak

---

Konec novověku

„Drobný spisek, který v sobě však má spoustu myšlenkového bohatství. Těch zhruba 70 let od vydání publikace spíše zintenzivnily pravdivost pocitů, jež prožíval tehdejší člověk, a jímž je vystavován i dnes. Guardini se věnuje prvně myšlení a prožívání antického světa, aby následně pokračoval přes středověk k novověku až dnešní situaci. Myslím, že ani na jednu epochu nekouká romantizujícím pohledem, ani žádnou z nich neočerňuje, jak se ostatně často děje v laickém myšlení ohledně např. středověku. Z mnoha podnětných myšlenek a úryvků vyberu jako první tento: „V této druhé divočině se znovu rozevřely všechny propasti pravěku. Všechno to rozbujelé a rdousivé rostlinstvo pralesů se tu opět objevuje, vynořují se zde zase všechny nestvůry pustin a přízraky temnot. Před člověkem se znovu otvírá chaos – o to strašlivější, že většina jej vůbec nevidí, protože všude hovoří vědecky vzdělaní lidé, pracují stroje a fungují instituce.“ (s. 73) Kulturou jsme se snažili ovládnout, přizpůsobit, kontrolovat divočinu přírody, aby se následně ze samé kultury stala druhá, a to o dost možná nebezpečnější divočina. Samozřejmě v knize je mnohé další, např. 1) Ztráta svědomí v politické činnosti: „Politická činnost se nyní čím dál tím více projevuje jako něco, co má své normy jen samo v sobě. Řídí se – a to nejen v praxi, ale také ve svých zásadách – výlučně cíli získání, udržení a spravování moci. Bezpráví, ke kterému dochází v jejích službách, se děje nejen s klidným svědomím, nýbrž se zvláštním pocitem „povinnosti.““ (s. 29) 2) Zdegradované vnímání autority, která je následně nahrazena její zpotvořeninou, tj. násilím: „A jelikož je autorita elementární složkou každého lidského života, a to nejen nedospělého, nýbrž i toho nejzralejšího, jelikož není jen oporou slabých, nýbrž bytostným ztělesněním vznešenosti, musí boření autority produkovat její znetvořeninu, a tou je násilí. Dokud životní pocit středověkého člověka zůstává jednotný, nepociťuje autoritu jako pouto, nýbrž jako vazbu k absolutnu a jako pevné místo v tomto světě. Umožňuje mu vytvořit celek takové velkoleposti stylu, intenzity formy a bohatství živých řádů, že by se mu ve srovnání s ním jevil náš způsob života pravděpodobně jako krajně primitivní.“ (s. 25-26) 3) Otázka moci, která není pojímána naivně v rovině absolutního vyloučení její působnosti ve společnosti, nýbrž snahou u její správné nasměrování a užití: „Člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc; vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova, jak se projevuje v nové podobě světa.“ (s. 47) „Při zevrubnějším zkoumání se však ukazuje, že během novověku sice moc člověka nad světem, nad věcmi i lidmi, stále neuvěřitelněji vzrůstá, že však s tímto prudkým vzrůstem vůbec nedrží krok vědomí odpovědnosti, pronikavost svědomí ani síla charakteru.“ (s. 66) „Ústředním problémem, jenž bude v budoucnu stát v centru kulturní práce a na jehož vyřešení bude záležet vše – nejen blahobyt či nouze, nýbrž život či zkáza lidstva – je moc. Nepůjde již o její stupňování – to probíhá samočinně – nýbrž o její ovládnutí, o její správné užití.“ (s. 72) 4) Co je to osoba a jak proměňuje vnímání osoby technika proměňující svět lidské činnosti. Toto je zvlášť aktuální například v kontextu umělé inteligence: „Problémem masové civilizace je, zda nivelizace, která je podmíněna velkým počtem, povede jen ke ztrátě osobnosti, či také ke ztrátě osoby samé. K prvnímu smí dojít; k druhému nikdy.“ (s. 53) „Vždyť člověk je přece tím, co prožívá – čím však se stane, jestliže své jednání již nebude moci plně prožít? Odpovědnost přece znamená, že člověk stojí za tím, co dělá; že si příslušnou věcnou činnost eticky osvojuje – čím však bude jeho odpovědnost, když tato činnost již nemá konkrétní podobou a probíhá ve vzorcích a aparaturách?“ (s. 56) 5) Závěr publikace je však spíše pozitivní, ne ve smyslu odstranění ohrožení v lidském životě, ale v prostoru pro prokázání charakteru pevného ve víře, naději a lásce: „Osamocenost ve víře bude hrozná. Láska vymizí z obecného smýšlení světa (Mt 24, 12). Lidé ji nebudou chápat, ani ji nebudou schopni. Tím větší cenu bude mít, když bude spojovat jednoho osamělého člověka s druhým: bude to odvaha srdce, která vyrůstá přímo z lásky Boží, jak se zjevila v Kristu. Tato láska bude možná prožívána zcela novým způsobem ve své svrchovanosti a původnosti, ve své nezávislosti na světě a v tajemství svého posledního „proč.““ (s. 88)“... celý text
— Knišíl