1. Domů
2. Autoři
3. Peter de Smet
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 5
• Bazar 2
• Životopis
• Citáty
• Diskuze 2

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Peter de Smet

Poslední tajný deník Hendrika Groena: Zvesela do cílové rovinky, 90 let

„Naprosto skvělé! Autor přečetl, nebo začal číst několik knih o demenci, byly na něj příliš bezútěšné. Rád by si přečetl knihu o stárnutí, u které se člověk taky trochu zasměje. Takže inspirace autora je jasná. A povedlo se mu to na 100 %. Mám osobní zkušenost s člověkem s demencí. Tady je krásnou a vtipnou formou podáno, co se s člověkem děje i jak se k němu chovat. Rozhodně doporučuji přečíst, i když se vás to netýká. Hendrik je vtipný. Kéž by takoví byli všichni staří lidé s demencí i bez ní. A nejen oni.“... celý text
— Hanap279

---

Poslední tajný deník Hendrika Groena: Zvesela do cílové rovinky, 90 let

„Povedlo se mu dojít na kraj s úsměvem, upřímností a Slečnou Jansenovou. A ještě měl kolem sebe výtečnou partičku...protože si ji zasloužil. "Teď mě živost stále nesmírně baví, spolu s lidmi, které mám rád, takže to risknu: chci happy end." "Kafka se v hrobě dusí smíchy."“... celý text
— hermína14

---

Nový tajný deník Hendrika Groena, 85 let

„Sympatický stařík Hendrik Groen je zpátky. Po úmrtí jednoho ze zakládajících členů klubu Staří-ale-ne-mrtví si partička důchodců dala na čas pauzu. Život jde ale dál a je třeba se přenést přes tragickou událost a přivítat nová dobrodružství. Členové se vzchopí a Hendrik se rozhodne zaznamenat další rok jejich společného života v domově důchodců. Kniha volně navazuje na předchozí díl, ačkoliv je obě dělí několikaměsíční prázdnota, která nastala po smrti jedné z členek klubu důchodců Staří-ale-ne-mrtví, který Hendrik a jeho přátelé založili minule. Nikdo ze zbývajících ovšem neví, kdy přijde řada na něj a všichni si chtějí své poslední okamžiky užít dosyta, proto se aktivity klubu rozhodnou obnovit a podnikají každý měsíc různé akce. Kromě toho se také rozhodnou pravidelně navštěvovat nevšední restaurace, a tak můžeme tuhle bandu doprovodit na noblesní večeře o několika chodech, ale třeba i do slavného McDonald's, který je pro staříky hotovým rájem - jídelní lístek visí na stěně, nikdo netuší, co si objednává, jídlo je hotové za pár minut a ani není drahé - co víc si přát. Opět dojde i k nezbytnému odporu vůči vedení domova důchodců a tahle povedená parta se rozhodne hájit své zájmy (a možná i zájmy ostatních obyvatel), podaří se jim například prosadit koutek, ve kterém je zakázáno si stěžovat (tam tráví nejvíce času právě Hendrik). Postavy jsou kouzelné tak jako v předchozím dílu. Kvůli uvolnění místa byli přijati noví členové klubu, ale největšími tahouny zůstávají vždy milý a slušný Hendrik a v kontrastu s ním prostořeký Evert, jež se stal rozhodně mou vůbec nejmilovanější postavou. Ostatní členové mají spíše doplňující funkci a ke slovu se nedostanou tak často, ovšem i tak, pokud některý z nich promluví, vždy to stojí za to. Kniha je tak protkána břitkým humorem, cynismem a ironií, ale zejména neskonalým přátelstvím, které má na sklonku života o to větší význam. Samozřejmě je potřeba se připravit i na neveselé pasáže, přeci jen je všem členům dost přes osmdesát... Text je opětovně spíše pomalejšího rázu a díky krátkým kapitolkám (jako správný deník je i tento členěn klasicky na dny), je možné si čtení/případně poslech audioknihy dávkovat dle libosti. Já tak u audioknihy strávila skoro měsíc a Hendrikovo vyprávění jsem si užívala pěkně pomalu. Tak jako v minulém díle shledávám přidanou hodnotu v nastínění současné politické situace, vykreslení prostředí domova důchodců se všemi jeho výhodami a nevýhodami. Tentokrát se Hendrik zabývá i finanční situací, nedostatkem míst pro staré lidi, opět nechybí ani vykreslení vztahů mezi jednotlivými obyvateli a personálem a byť se nám chce si myslet, že na takovém místě musí být všechno růžové, pak vězte, že rozhodně není. Důchodcům jsou odpírána základní lidská práva jen, aby si "neublížili" a i mezi obyvateli je poměrně častá slovní šikana. Členové personálu se taky vždycky zrovna nepřetrhnou ochotou, a tak není divu, že Staří-ale-ne-mrtví chtějí vzít věci do vlastních rukou. U Nového tajného deníku došlo ke změně narátora audioknihy. První díl famózně namluvil pan Jiří Žák, na jehož přednes jsem se moc těšila. Když jsem pak zjistila, že tentokráte knihu mluví Jaromír Meduna, trochu mě to zarazilo, ale to brzy přešlo, protože jsem zjistila, že se mi k Hendrikovi hodí jeho hlas snad ještě více, a to už je co říct. Jeho přednes je opravdu klidný, vyrovnaný a taky sofistikovaný, je radost ho poslouchat, ačkoliv před spaním úplně nedoporučuji. Hudební předěly jednotlivých kapitol/měsíců mě tentokráte neoslovily. Ne, že by vyloženě rušily, ale myslím, že mohly být zvoleny lépe. Celkově se opět jedná o povedenou audioknihu. Příběh Hendrika a jeho přátel se tváří jako obyčejný příběh obyčejných starců, ale opak je pravdou. Ta kniha má v sobě mnohem víc, donutí nás mladé se zamyslet a možná i trochu zpytovat svědomí, protože ruku na srdce - kdo své prarodiče navštěvujete skutečně pravidelně a staráte se o to, aby si stáří užívali? Problémem je, že v dnešní překotné době je pro nás velmi těžké se zastavit a zamyslet se. Nechci se tady pouštět do velkého filozofování, ale myslím, že nakonec jednou všichni dojdeme k oné nezvratné pravdě - nezáleží na tom, kolik máme peněz, domů a aut - vždycky (a ve stáří zejména) bude záležet jen na tom, jestli nás má někdo rád a jestli máme někoho, s kým si to stáří užijeme. Protože takovou zimu života, jakou prožívají Staří-ale-ne-mrtví, chci taky. Hodnotím sice "průměrnými" 3/5, na procenta bych ale dala klidně 65 %, a pokud jste naladěni na čtení, které se mi snad povedlo přiblížit Vám touto recenzí, jděte do toho.“... celý text
— Sorrow

---

---

Tajný deník Hendrika Groena, 83 1/4 roku

„Hendriku Groenovi je 83 let, žije v severoamsterdamském domově pro seniory a nehodlá v blízké budoucnosti zemřít. Že to s aktivním životem myslí vážně dokazuje jeho nový “koníček” psaní deníku. Nohy mu už sice neslouží jako za mlada, ale to není na překážku založení anarchistického klubu Staří-ale-ne-mrtví, jehož členové mimo jiné vyráží spolu na výlety. Udělal jsem zásadní rozhodnutí ohledně svého výletu. Bude to kuchařský workshop. Na internetu jsem na základě ceny a vzdálenosti vybral čtyři šéfkuchaře. Každému jsme minimálně třikrát volal, abych se ujistil, že má dost trpělivosti se starými lidmi. Dva z nich touto zkouškou neprošli. Hendrik Groen je pseudonym autora, jehož pravá identita je pouze předmětem spekulací v médiích (stejně jako např. u autorky Geniální přítelkyně Eleny Ferrante). O svém románu říká: “Ne každá věta je lež, ale ne každé slovo je pravda.” Jednotlivé deníkové zápisky vycházely v roce 2013 jako sloupky na literárním webu Torpedo Magazine pod názvem Stará bolest. Konec špatný, všechno špatné. Tajný deník Hendrika Groena. Neznámý autor zde popisoval nejen radosti a strasti všedního života nizozemských seniorů odloučených od svých rodin, ale také aktuální politickou situaci: předvolební boj, snižování počtu zaměstnanců v sociálních zařízeních (např. absurdní nápad jedné političky vyhodit odborné sociální pracovnice a nahradit je dlouhodobě nezaměstnanými), zpřísnění podmínek přijetí seniorů apod. Píše také o nizozemských osobnostech, které však mohli znát jen pamětníci. Nevyhnul se ani eutanazii či lásce v pozdním věku. Dnes ráno jsem jel do nemocnice navštívit Evereta. Jeho stará dobrá kuráž je zpět. Ptal se sestry, jestli by si mohl odříznuté prsty vzít s sebou domů, aby si je vystavil na kredenci. Ošetřovatelka se nejdřív nechápavě dívala. “Já myslím, že vaše prsty už vyhodili,” odpověděla trochu ustrašeně. Everet: “Ale ony stále patří mně. Zvažuji, že podám stížnost… Ale ne, dělám si srandu!” Úsměv, cynismus, ironie, smutek, naděje… to vše najdete v této knize. Nečekejte žádné dramatické zvraty ani třeskutý humor. Život starých lidí není komedie a jen vzácně ho berou s nadhledem. Navíc některé věty, obraty jsou suché, šroubované. Mladá překladatelka Lucie Doležilová měla těžký úkol - převést nizozemské “seniorské” reálie a průpovídky do češtiny a mnohdy se jí nedařilo. Knihu doporučuji spíše starším ročníkům pro povzbuzení, že “v tom” nejsou sami. Mladí by asi nepochopili a nudili se. Stárnutí je proces opačný k tomu, když dítě dospívá. Fyzicky se člověk mění ze samostatného jedince na stále závislejšího. Endoprotéza, bypass, prášek na tohle a tamhleto, je to hra na schovávanou. Když smrt ne a ne přijít, skončí člověk jako důchodce-mimino s plenkami a nudlí u nosu. Cesta tam, od nuly do osmnácti je úžasná, plná výzev, vzrušující. Člověk si vytváří vlastní život. Okolo čtyřicítky je člověk silný, zdravý a mocný. Na vrcholu sil. Bohužel si to uvědomí, až když začne přicházet úpadek, když pomalu a potichu ubývá dokonalosti a život se stává prázdným. Když se denním cílem a ambicí stává šálek čaje a koláč. Chrastítko seniorů. Nezlobte se. Už to přeháním. A přitom jsem udělal několik důležitých kroků, abych si ještě trochu užil. S novými přáteli a divokými plány. Juchú!“... celý text
— Márinka

---

Žít a nechat žít

„Po pro mě skvělé důchodcovské sérii byl tenhle příběh zklamáním. V podstatě to byla taková anekdota rozpitvaná na plochu novely. A to je málo. Humor leckdy moc na sílu, postavy spíše nesympatické. Konec se dal očekávat, pobavil, ale nestačilo to. Mimochodem, poslouchal jsem audio verzi a tohle byly bezkonkurenčně nejprotivnější hudební předěly, co jsem kdy slyšel.“... celý text
— Lamanai