Olga Von Barényiová

česká, 1905 - 1978

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 14 knih
Janka
Janka
Pražský tanec smrti
Pražský tanec smrti
Povídky a jiné krátké texty
Povídky a jiné krátké texty
Předehra
Předehra

Nové komentáře u autorových knih

Janka Janka

„Tu knížku jsem četla, když mi bylo asi 9 a pamatuju se, že jsem z toho byla hrozně špatná, asi to bylo moje první setkání s tím, že jsou dospělí zlí na děti. Dlouho jsem nesnášela jméno Libor kvůli jedné osobě v té knize.“... celý text
— martina9047

Pražský tanec smrti Pražský tanec smrti

„První kniha tak za 20 let, kterou jsem (úmyslně) nedočetl. Vpravdě bída snad po všech stránkách (sic!). Literárně chudé, ba bídné, záměrně útržkovitý "děj-neděj" je fragmentarizován až v podstatě na drť, nestojí zde kámen na kameni. Otázka autenticity? Když čtu úvod, kde se autorka kasá, že všechny postavy jsou reálné, jejich životy a děje též, takže mám pocit, že kniha bude jakýmsi doku-dramatem, avšak následně čtu de facto proněmeckou agitku, kde všichni všehochuťoví Němci jsou beránci a zralí v oběť rukou pekelníků Čechů řezníků, doku-drama se nekoná, naopak přechází v čechobijnou černočerno-bílobílou agitku. Jistě, jaro 45 byl děs, následné měsíce také, ale tato kniha z péra člověka, kterého prasklá struna němectví odsoudila ke klapkám na oči, je pro mě nečitelný paskvil. A ještě poznámka k literárnímu rozměru - zároveň čtu povídky O'Connorové, ježto jsou zcela a diametrálně odlišným literárním vesmírem...“... celý text
— fanous21

Pražský tanec smrti Pražský tanec smrti

„50% - Kniha, kterou je velmi těžké hodnotit - koneckonců je od autorky, o jejímž životě se toho mnoho neví a občas se jen dovozuje, že i ona si své osudy uměla značně přikrášlit. Jako dětský čtenář jsem milovala její Janku - a i Pražský tanec smrti je psaný tím nezaměnitelným stylem sledu výjevů ohraničených vůněmi, zvuky, rozhovory často bezejmenných účastníků té či oné scény, které vzbuzují až dojem navazujících políček filmu, jenž vtahuje čtenáře do sebe. Tohle autorka bezesporu umí. Ovšem co na mě fungovalo v Jance, to v Pražském tanci smrti nedokážu až tak "prožít" (a chce se říct naštěstí - s ohledem na to, co se tam odehrává) - snad proto, že k žádné z načrtnutých postav si nestihnu udělat vztah natolik hluboký, aby mi záleželo na tom, jaký je dostihne osud. A to ani k Martinovi - "salonnímu komunistovi", který se účastnil příprav květnového povstání, a když pak spatřil jeho průběh, marně se snažil alespoň pár lidí před ním uchránit - dívku Michaelu, její protřelou sestru Helenu, dále pak Židovku, která se dostala z Terezína, jen aby zjistila, že český revolucionář dokáže být větší monstrum než lecjaký důstojník SS, dívenku Lilly, která bloudí Prahou poté, co se celá její rodina v čele s otcem gestapákem raději otrávila, Martu, která skončila s hákovým křížem vypáleným na zádech poté, co se její snoubenec zastal německých žen a dětí... Nedělám si iluze o tom, jakých zvěrstev je člověk obecně schopen, byť autorka se díky svému umění ponořit čtenáře do svých představ neváhá skoro mi přišlo až manipulativně vyžívat v těch popisech otrávených dětí, zmasakrovaných telat a opičích mláďat, střídaných zas a znovu obrazy vražděných německých žen před porodem a dětí zabíjených na všechny možné hrůzné způsoby, jakož i v nepřeberném množství způsobů, jak druhého umučit k smrti. A přesto mi to přišlo jaksi chladné, odosobněné, psané snad jen v touze šokovat, než že bych skutečně cítila, že autorce na těch lidech a jejich osudech skutečně záleží. Ona vlastně nejde hloub než jen k popisu toho, co se podle ní dělo, když pražský rozhlas zavelel - její trýznitelé jsou obyčejní Češi vedení jen touhou po pomstě a odplatě za kolektivní vinu - a vraždění Němci jsou zas jen běžní lidé, kteří stěží chápou, co se s nimi vlastně děje. Žádný historický kontext nečekejte - což mi u knihy, která se odehrává na pozadí převratných historických událostí, zkrátka chybí. Děvčátko zatahá Lilly za mokré vlasy: "Je ten kluk taky mrtvý jako tatínek?" "Jasně," odpoví místo Lilly holčiččin bratr. "A jak to víš?" "To je přece jasné! Mrtví nekřičí a nebrečí, snadno je rozeznáš od ostatních lidí."“... celý text
— evismaior

Pražský tanec smrti Pražský tanec smrti

„„Téměř všechny popisované krutosti se během posledních dnů války v Praze skutečně odehrály a jsou i zdokumentovány.“ — Dušan Hübl, literární historik Oběšení invalidů v zahradě sanatoria. Ukřižování německé sestry Červeného kříže. Vyhazování dětí z oken. Trávení vězňů jedem na krysy. Zákaz poskytnout Němcům vodu, jídlo a lékařskou pomoc. Věšení „německých“ koček, uřezávání nohou „německým“ psům. Pomalé upalování lidí na lampách. Přibíjení kojenců na vrata. Zazdění dětských pacientů do bunkru zaživa... Beletrizované vzpomínky Olgy Barényiové jsou kronikou „květnového povstání“ a, jak autorka říká, papírovým pomníkem jeho obětem: 100 000 zavražděných Němců, ale i Čechů, Židů a zvířat. Román, z kterého mi bylo od první kapitoly do poslední špatně, i když už jsem o pogromu na pražské Němce slyšela lecados. Historiografie nedokáže zprostředkovat totéž co autorka píšící z autopsie. Třeba jak revoluce páchne. Jednotlivé události zasahují do životů zhruba deseti hlavních postav (včetně dvou dětí, Židovky a papouška), které se stávají jejich svědky, hybateli či oběťmi ve snaze zachránit si život v revoluční Praze. Nechápu, kde pohoršení čtenáři vzali, že je to dílo jednostranné nebo dokonce nenávistné. Olga Barényiová ukazuje postoje a činy Čechů v jejich rozmanitosti, značná část kladných postav jsou právě oni. Za májová zvěrstva obžalovává především propagandu v rozhlasu. Mučení a vyhlazování umožnila kolektivní hysterie podnícená dezinformacemi v médiích, tedy nic specificky českého. Orgie Pražanů navíc spisovatelka v předmluvě přirovnává k Francouzské či Říjnové revoluci; jenže u těch osobně nebyla, pročež píše o roce 1945. A chválabohu za její pomník, žádný jiný těch sto tisíc umučených Němců nemá. „Pražský tanec“ vypovídá cosi podstatného o lidské povaze. Čtení pro mě má smysl kvůli knihám, které mi mění pohled na svět, a to tahle je. Nedám ji pryč za nic na světě, i když jsem u ní emocionálně krvácela a nevím, jestli ji budu schopná ještě někdy přečíst. Od první kapitoly přemýšlím při každém kontaktu s českými spoluobčany, jak by se tehdy chovali konkrétně oni. Jestli by někdo z nich hodil granát mezi ženy a děti svržené do Vltavy. Jestli by se také účastnili rozřezání sedmnáctiletého chlapce na kousky a vypichování očí koním (!) Wehrmachtu. Nebo jiných válečných zločinů, na jejichž počest si pak Češi pojmenovali zastávku metra. Až „Tanec“ mi dokázal, že povahou davů je takřka hobbesovské zlo — a že nemůžeme být důvěřivě klidní ani uprostřed svých bližních. Dobře to vystihl výrok jedné ze zahraničních čtenářek krátce poté, co kniha vyšla v Mnichově: „Po dočtení se stydím, že jsem člověk.““... celý text
— JulianaH.

Povídky a jiné krátké texty Povídky a jiné krátké texty

„Kdybych měla být objektivní, hodnotila bych asi 4,5*. Těch 5* je subjektivních; vycházejí z faktu, že jsem kvůli povídkám párkrát přejela zastávku a později se mě spolubydlící přišla zeptat, jestli jsem se neutopila ve vaně. :D A to jsem původně čekala něco jiného. O Olze Barényiové se píše (v anotaci knihy, na Wiki a tak vůbec), že je to autorka „kolaborující“, protektorátní nejen časově, ale i přesvědčením. Vlastně jsem ji začala číst proto, že se přátelila s představitelkou poválečného fašismu Sávitrí Déví. Ale ani životopisný doslov, ani (cca) 440 stránek jejích próz mě nepřesvědčily, že by Olga byla nějak ideologicky profilovaná. Jedinou narážkou na její současnost je dvojí poznámka o zatemňování. Naopak píše o sociální bídě kolem sebe, což by k čistě prorežimní autorce příliš nesedělo. Ono je to ale celkem jedno – Barényiová je dost přitažlivá literárně, než aby musela být zajímavá politicky a historicky. Pravda, kvalita jejích povídek kolísá, některé bych zařadila spíš k průměru. Jiné jsou excelentní. „Dobrý vtip“ mi krutostí svého naturalismu připomínal „Kuře melancholika“ od Šlejhara: i tady jsou spojeny týrání zvířete a bezmocné lidské bytosti (ve Šlejharovi jde o dítě, zde o stařenku). Barényiová se mi líbila víc než zmíněný klasik a opravdu ji považuji za jeden z vrcholů českého naturalismu. Mnohdy vypráví příběhy z pohledu dětí, zvířat, věcí. Hodně prostoru dopřává přímé řeči, kterou umí perfektně. Člověk přímo slyší, jak se hádají partaje protektorátního činžáku. Hrdinkami jsou často dívky, obvykle z nižších vrstev. Za nejlepší okruh Olžiných povídek pokládám ty detektivní, pro ně měla obzvláštní nadání. Hned za ně bych zařadila texty sociálně kritické a humoristické, kde si dělá legraci sama ze sebe – a stále je to vtipné. (Přitom humor tak rychle stárne – z toho protektorátního mě dosud oslovil jedině „Saturnin“.) Vzpomínat budu i na „Střepy přinášejí štěstí“, čerpající z autorčiny zkušenosti se špionáží, ty byly silné. A... eh, komentář je už dostatečně užvaněný, takže asi radši půjdu o autorce napsat článek pro náš magazín. :)“... celý text
— JulianaH.

Přejít na knížky autora