Laurence Sterne

irská, 1713 - 1768

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Sentimentální cesta po Francii a Itálii
Sentimentální cesta po Francii a Itálii
Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho
Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho

Nové komentáře u autorových knih

Sentimentální cesta po Francii a Itálii Sentimentální cesta po Francii a Itálii

„Vtipné, ze života ... Jenže pán cestuje pouze po Francii, Itálii je věnovaná jedna kapitolka - dohromady asi stránka ... tedy nic moc, vzhledem k tomu, že jsem se těšila hlavně na příhody z Itošky ...“... celý text
— Andi

Sentimentální cesta po Francii a Itálii Sentimentální cesta po Francii a Itálii

„Podstatu svého cestopisu vlastně Sterne shrnuje větou, že by rád pátral „po obnažených místech [...] srdcí a vyhledával si, co je v nich pod různými rouškami zvyků, podnebí a náboženství dobrého [...].“ Jeho pouť tedy vede spíš od člověku k člověku než z místa na místo, počínaje františkánským mnichem v Calais a konče cizí dámou, s níž je autor nucen sdílet pokoj na italských hranicích. Mezi těmito „body“ potkáváme řadu dalších zajímavých bytostí: pařížskou komornou či grisetku, zchudlého rytíře prodávajícího paštiky, sluhu, jenž umí jedině tlouct na buben, nebo třeba Sternovu vlastní literární postavu, Marii. Jako celek chce dílko podat svědectví o dobrotě člověka. V každém případě svědčí o laskavosti, jemnosti a takřka neuvěřitelné cudnosti Laurence Sterna. Podvědomě jsem jeho „Cestu“ srovnávala s Diderotovým „Jakubem fatalistou“. Obě prózy s filosofickým laděním vznikly ve stejné době a jsou sbírkou samostatných příběhů, rámovaných cestou pána a sluhy. Diderot se však neštítí sprostoty až oplzlosti, kdežto Sterne zůstává gentlemanem. „Muž, který nemá jakýsi citový vztah k celému ženskému pokolení, není schopen milovat jednu jedinou z nich tak, jak by měl,“ vysvětluje francouzskému ministrovi. Další přirovnání, které se mi vnutilo, bylo ke „Třem mužům ve člunu“. Doufám, že to nezní jako dehonestace klasika; když ony mají cestopisy obou pánů stejný humor (skvělý) prokládaný úvahami (skvělými). Kombinace šprýmů a senzitivity („... já jsem totiž přecitlivělý jako žena ...“) je sternovsky unikátní. Cením si toho, že dílko umožnilo mužům nastupujícího romantismu vyjadřovat i jiné emoce než náboženské, například soucit a lásku k bližním, bez obav ze směšnosti. Někdy ovšem působí Sternova citlivost poněkud samoúčelně. Lituje například uvězněného špačka, ale když se mu nepodaří vysvobodit ho z klece v prvním záchvatu empatie, koupí ho a později přeprodá dál. Mně se nejvíc líbil příběh německého venkovana a jeho oslíka. Ale i řada dalších obrazů (cesta večerní Paříží s mladičkou „fille de chambre“, měření tepu grisetce, rozhovor s důstojníkem v opeře, ...) ve mně pořád doznívá. Bohužel je to tenká knížka (skoro jsem ji přečetla během pár hodin na pláži); a nikdy mi předčasné úmrtí žádného autora nelámalo srdce tak jako nad Sternovou nedokončenou větou. Tenhle roztomilý pastor by si zasloužil žít co nejdéle.“... celý text
— JulianaH.

Život a názory blahorodého Tristrama Shandyho Život a názory blahorodého Tristrama Shandyho

„S touhle knížkou jsem bojovala dlouho, předloho. Ale vytrvala. Občas jsem se výborně bavila, občas by to bylo lepší znát literárně-historický kontext, občas jsem byla úplně ztracená a tak pořád dokola. Rozhodně zajímavý počin z hlediska formy vyprávění a hravosti, který neuvěřitelně předstihl svou dobu, číst v kuse se to ale dá jen s vypětím všech sil. Jsem hrdá, že jsem to zvládla a nelituju toho času, i když vracet se k tomu spíš nebudu.“... celý text
— JeKa

Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho

„Nebyla jsem schopná - došla jsem na stranu 72 a nevím z toho absolutně nic...“
— Šárkaxx

Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho

„Asi budu za literárního barbara, ale kdybych měla dát lepší hodnocení, byla bych pokrytec. Tohle je prostě děs, číst se to podle mě nedá. A že já mám klasickou a starší literaturu mnohem radši než tu současnou. Kéž by šlo o techniku „proudu vědomí", to by v tom člověk smysl našel, jen by se děj rozléval z břehů do šíře. Tady jde bohužel o naprosto cílené, plánované a vědomé odbočování se záměrem, že to bude zajímavé a netradiční a asi že vtipné. Nedrží spolu skoro nic – jednotlivé kapitoly, odstavce ani věty. Děj neexistuje. Tu je úvaha o jménech, tu je úvaha o něčem jiném, tu je historka jedna, tu druhá, tu se najde nějaké mnohastránkové kázání o svědomí, tak se přečte (včetně otištěného znění v latině). Tu pro zasmání příběh o někom s velkým a asi falešným nosem, bez pointy, tu poučení o technice obléhání. Přečtete si odstavec, a nevíte, o co šlo. Přečtete si souvětí a taky často nevíte, jakou má souvislost se zbytkem, co mělo sdělit, už jen proto, že je několikrát přerušeno, a to i vizuálně pomlčkami. Text je vůbec samá pomlčka. Fakt jsem se moc snažila to dát, ale v půlce jsem snahu vzdala, přišlo mi to čím dál tím víc svévolné. Tady nejde o to, že vypravěč neumí nic vysvětlit jednoduše, tady jde o to, že on neumí vysvětlit nic. Vlastně on se ani nesnaží něco vysvětlit. On jen planě plká. Ovšem je to inovátorské. Že to někdo vyplodil v 18. století je sice pozoruhodné, ale i tak je to slátanina. Upřímně, vůbec nechápu ta vysoká hodnocení a v hloubi duše ani nevěřím v jejich upřímnost, spíš jde asi o příklon k tomu, že když to má mít nějaké obecně uznávané literární kvality, tak se přece neodkopu tím, že napíšu, že je to blbost – šup tam aspoň čtyři hvězdičky. Já i jakési literární vzdělání mám, přesto to podle mě blbost je. „... Kdyby byl tento svazek fraška, a nevím, proč bych si to měl o něm myslit, ledaže by se kdečí život a názory, a tedy taky moje, pokládaly za frašku, – poslední kapitolou by, vašnosti, končilo první dějství a takhle by začínala tato kapitola. Vrz..z..íí – šrim – šram – dram – tram – jsou mi to ale mizerné housle. – Co říkáte, mám je naladěny, nebo ne? – tram..dram.. –To mají být kvinty. – Bídné struny – vr..a.e.i.o.u. – šram. – Kobylka je nehorázně vysoko a struník zase nizounko, – jinak – tram..dram – poslyšte! to nezní špatně. – Fidli, fidli, fidli, fidli, fidli, fjú. Před znalci se to hraje jako nic, – ale tamhle je někdo – kdepak – ne ten s tím ranečkem pod paží – ten vážný člověk v černém oděvu. – U všech všudy ne ten pán opásaný šavlí. – Než bych, vašnosti, před tímhle pánem nasadil smyčec, to raději zahraji capriccio samotné Kaliope. ..." A takhle to jde přes 500 stran.“... celý text
— LaCucaracha

Přejít na knížky autora