Josef Adler

česká, ? - 1949

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Dobrodružství královny krásy
Dobrodružství královny krásy
Krásná vyzvědačka
Krásná vyzvědačka
Královna ostrova Ugu
Královna ostrova Ugu
Hraběnka Takácsová
Hraběnka Takácsová

Nové komentáře u autorových knih

Královna ostrova Ugu Královna ostrova Ugu

„Na knížku Josefa Adlera Královna ostrova Ugu jsem se velmi těšil, nabuzen autorovými pěknými předchozími díly Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnkou Takácsovou; napínavými béčkovými romány na pomezí naivního špionážního thrilleru, mysteriozního horroru, braku a červené knihovny. Podle dostupných zmínek byly tyto dva romány velmi úspěšné - první z nich byl dokonce zfilmován - a to Adlera nepochybně povzbudilo do dalšího psaní. Obálku Královny ostrova Ugu vydavatel dokonce sebevědomě vyzdobil Adlerovou fotografií. No. Knížka Královna ostrova Ugu, jejíž název mnoho slibuje, je však hodně špatná. Nazval bych ji přímo komerčním literárním odpadem, i když jistou roztomilost jí nelze upřít. Adler se zde už vymanil z naivity stylu a slohu, patrné v Krásné vyzvědačce, co se však naprosto nepovedlo, je příběh; tak hloupý, předvídatelný a nesmyslný, až to bolí. Pohleďte však nejprve na první řádky knihy, na ten pěkný ostrý úvod v mile archaickém a přitom sexy drsném americkém stylu předválečné doby: "Víš, co je nového, miloušku?" řekla Lili. Její otázkou nebyl jsem ani v nejmenším překvapen. Ostatně jsem této věty nepokládal vůbec za otázku. Byl to způsob její řeči, jímž prostě začínala rozhovor, do něhož se jí příliš nechtělo. Bylo to jakési delikátní upozornění s její strany, že mi chce říci cosi, co nebude pro mně valně příjemné." - A o kus dál: "Když jsem onoho jitra po příšerné noční bouři a zuřivé vichřici, kdy mě vítr srážel stovky metrů a opět mě prudce vynášel, kdy mě klikaté nespočetné blesky oslepovaly a hustý liják zalepoval mi oči, když jsem onoho jitra s porouchaným aparátem (rozuměj: letadlem) zcela vysílen, nadobro mrtev a takřka v bezvědomí jakoby po paměti přistál na pařížském letišti, byl bych býval málem ušlapán a rozmačkán pařížskými krasavicemi, které mě chtěly hned na letišti odměniti polibky za moji šílenou a nesmyslnou odvahu." - Potud dobré, říkáte si, vyvíjí se to - v rámci lehkého dobrodružného žánru - dobře, má to šmrnc, co bude dál? Dál nic moc. Příběh jen tento: mladý inženýr Jiří Kondor je opuštěn svou snoubenkou, krásnou herečkou Lili. Aby zapomněl, utápí svůj život v dobrodružstvích. Protože se chová nezdárně, rozhodne se jeho otec továrník, že synovi vnutí sňatek s nevěstou, kterou mu sám vybral: Nelly Šeborovou, dcerou miliardáře, který zbohatl na jihoafrických diamantových polích. Jiří však sňatek rázně odmítá, aniž Nelly Šeborovou kdy spatřil; je to přece dravý emancipovaný muž moderního střihu. Nestojí o žádnou Nelly! Sám si určí svůj budoucí život. Nechává se však zaměstnat v otcově firmě. Posléze je vyslán vyřizovat firemní záležitosti do Bristolu. Když se nalodí, parníku jménem Nelly (mrk, mrk, můj drahý čtenáři) se záhadně porouchá kormidlo. Kapitán však naplno pouští motory a neřiditelná loď uhání oceánem do neznáma. Takřka ztroskotává u ostrova Ugu, který obývají sice černoši, ale jeho královnou je kupodivu krásná běloška - a ona, pro Kristovy rány, se jmenuje Nelly... Ďábelské náhody, že? Nebudu tě, milý čtenáři, dále zatěžovat líčením děje a nesmyslných pseudodobrodružství, které Jiří Kondor na ostrově Ugu prožívá, aby se v závěru dozvěděl to, co trýzněný konzument knihy už tuší cca od strany 29: tedy že to celé je rafinovaný inscenovaný komplot a sehrané divadlo (nikoli v tomto nepodobný jinak velmi dobrému filmu Hra od Davida Finchera) ušitý z výchovných důvodů na Jiřího Kondora, že ruka skončí v rukávě, nezkrotný floutek Jiří dojde k pokání a polibek a opona. "Umlčel jsem ji novým polibkem a zašeptal jí do růžového ouška. "Promiň, Nelly, ale byl jsem tehdy velký hlupák!" - No, jako hlupák si připadá čtenář, který tu slátaninu dočetl od konce, tedy já. Pravda, moc blbých knih jsem v živote nečetl a nedočetl, ale tato je extrémně blbá. Kromě prostoduchého děje je ovšem text prošpikován - nevím proč - sáhodlouhými vysvětlujícími proslovy a k neučtení rozsáhlými prohlášeními jednotlivých postav. Umím si ovšem představit, že by mohl podle jejího syžetu vzniknout film typu naivní prvorepublikové limonády. Coby text se to strávit nedá ani pod vlivem alkoholu. Místy je to opravdu roztomilé, ale mozek ku psaní přizván zjevně nebyl. Adlere, Adlere, cos mi to udělal. - Jedinou hvězdu dávám za styl.“... celý text
— tomasblazek

Hraběnka Takácsová Hraběnka Takácsová

„Dvojice lehkých dobrodružných románů Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnka Takácsová (1926), jejichž autorem byl spisující pražský poštovní úředník Josef Adler (1896-1950), získaly si mé srdce dokonale. Krásná vyzvědačka byla patrně autorovou prvotinou. Je poznamenána znatelnou naivitou s předvídatelným dějem i chováním hlavním postav, v případě Krásné vyzvědačky i spisovatelskou neumělostí a hlavně poněkud rušivou antimaďarskou linkou a českým vlastenectvím autora, které trochu nešťastně do knihy probublává. Přesto je však dvojice knih velmi okouzlující a jen lituji, že Adler nenapsal další pokračování. Do děje Krásné vyzvědačky vstupujeme jako do bratislavského večerního rychlíku, totiž doslova, protože právě v takovém vlaku se v kupé setkává inženýr Jaroslav Hornof a záhadná krásná mladá žena Hermína Krausová. Bystrý čtenář samozřejmě nečeká, že mu prozradím, čím je Hermína záhadná, protože je to mu již jaksi zcela patrno, i když knížku nečetl. Láska vzplane, Hornof miluje, Hermína miluje. Je zde však řada podivných událostí... Hornof je svědkem únosu a dokonce mučení, jaká je zde však - damned! - role Hermíny? Hornof má vcelku věcný dojem, že Hermína před ním cosi významného a děsivého skrývá. Skutečně je tomu tak a ocitáme na nebezpečném poli česko-maďarské špionáže, na němž Hermína, kdo by to čekal, prokazuje nesmírnou dávku odvahy, chladnokrevnosti, předvídání atd.; je to prostě zdánlivě křehký James Bond v sukních a takové hrdinky samozřejmě milovník lehkého čtiva velmi ctí. - Adler je řazen k průkopníkům tuzemského špionážního románu, předpokládám, že právě na základě této své prvotiny. Krásná vyzvědačka však nedrží jenom linii vyzvědačských dobrodružství, Adler hbitě překračuje pomyslný rámec žánru a po jedné zběsilé honičce v automobilech Hornof - již řádně a bezděky zapletený do vysoké zpravodajské hry, se kdesi v Maďarsku shodou okolností dostává do obrovského podzemního žaláře, kde tisíce vězňů vykonávají utahovanou otrockou poráci. Zde Adler děj prošpikoval scénou jako z černé mše - totiž zasedání tribunálu spiklenců, kterým je podzemní žalář baštou k plánovanému útoku na stát. "Dveře střežené hlídkou za nimi zapadly a Hornof se rozhlédl po místnosti. Zachvěl se, neboť dojem byl příšerný. Před sebou spatřil na podiu dlouhý stůl s třinácti křesly, z nich prostřední bylo širší a vyšší. K této předsednické tabuli přiléhaly kolmo se stran dva menší stolky. V předu pak stála lavice. Všechen nábytek byl natřen černě a černým suknem byl vytapetován celý pokoj. Barva smrti vyplňovala sál, zdála se prostupovati atmosféru a hrozila pohltiti toho, jenž vstoupil dovnitř. Hornof se témeř dusil v záplavě absolutní černě. Dvě věci pouze lišily se barvou od celku: pár bílých svíček obklopujících krucifix na stole a velký obraz, pověšený nad předsednickým křeslem. Obraz ve zlatém rámu představoval v nadživotní velikosti asi deseti až dvanáctiletého hocha a pod ním Hornof četl nápis: ,I. Otto a magyar király.´" - Hornofovi se podaří z podzemního vězení vysvobodit všechny vězně, ale drama pokračuje, protože spiklenci se nevzdávají. - - - Osudy ústřední dvojice sledujeme též ve volném pokračování Hraběnka Takácsová. Krausová a Hornof jsou již sezdáni, pečují o své miminko a nic, zdá se, nebrání jejich štěstí. Jenže dostávají zneklidńující výhružné dopisy a pak do jejich života zasáhne temná tragédie, ta nejhorší, jaká může kdy v život mladé rodiče potkat. A krátce poté Hermína mizí - je kýmsi unesena. Pološílený Hornof se dává do pátrání po únoscích. Hermínu se mu podaří vypátrat, ta se k němu však nehlásí a vydává se za hraběnku řádně provdanou za obskurního šlechtice Takácse. O jaký záhadný komplot se zde jedná? I zde je děj poměrně předvídatelný, ale čtenář se nikterak nenudí a na rozdíl od Krásné vyzvědačky už zde není ono místy citelné neumělé psaní. Špionážní motiv se zde vytrácí, spíše se jedná o napínavý detektivní román s horrorovými prvky. - Josef Adler byl zřejmě zajímavou postavou. Kromě toho, že napsal ještě několik dalších a ve své době zřejmě populárních knih na pomezí braku, tak se za války originálním způsobem zapojil do odboje. jako poštovní zaměstnanec zadržoval udavačské dopisy adresované gestapu, které byly až několik desetiletí po válce nalezeny jeho příbuznými. Josef Adler zemřel na následky spojeneckého bombardování. Podle románu Krásná vyzvědačka byl v roce 19727 natočen němý film režiséra Miroslava Josefa Krňanského, který však takřka rok cenzura odmítala pustit do kin: postavy a státy vykreslené ve filmu totiž příliš odpovídaly svým reálným předobrazům. Film je solidně hodnocený, ale já jsem ho zatím neviděl. Na snímku z filmu představitelé hlavních rolí Bronislava Livia a Jan W. Speerger.“... celý text
— tomasblazek

Krásná vyzvědačka Krásná vyzvědačka

„Dvojice lehkých dobrodružných románů Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnka Takácsová (1926), jejichž autorem byl spisující pražský poštovní úředník Josef Adler (1896-1950), získaly si mé srdce dokonale. Krásná vyzvědačka byla patrně autorovou prvotinou. Je poznamenána znatelnou naivitou s předvídatelným dějem i chováním hlavním postav, v případě Krásné vyzvědačky i spisovatelskou neumělostí a hlavně poněkud rušivou antimaďarskou linkou a českým vlastenectvím autora, které trochu nešťastně do knihy probublává. Přesto je však dvojice knih velmi okouzlující a jen lituji, že Adler nenapsal další pokračování. Do děje Krásné vyzvědačky vstupujeme jako do bratislavského večerního rychlíku, totiž doslova, protože právě v takovém vlaku se v kupé setkává inženýr Jaroslav Hornof a záhadná krásná mladá žena Hermína Krausová. Bystrý čtenář samozřejmě nečeká, že mu prozradím, čím je Hermína záhadná, protože je to mu již jaksi zcela patrno, i když knížku nečetl. Láska vzplane, Hornof miluje, Hermína miluje. Je zde však řada podivných událostí... Hornof je svědkem únosu a dokonce mučení, jaká je zde však - damned! - role Hermíny? Hornof má vcelku věcný dojem, že Hermína před ním cosi významného a děsivého skrývá. Skutečně je tomu tak a ocitáme na nebezpečném poli česko-maďarské špionáže, na němž Hermína, kdo by to čekal, prokazuje nesmírnou dávku odvahy, chladnokrevnosti, předvídání atd.; je to prostě zdánlivě křehký James Bond v sukních a takové hrdinky samozřejmě milovník lehkého čtiva velmi ctí. - Adler je řazen k průkopníkům tuzemského špionážního románu, předpokládám, že právě na základě této své prvotiny. Krásná vyzvědačka však nedrží jenom linii vyzvědačských dobrodružství, Adler hbitě překračuje pomyslný rámec žánru a po jedné zběsilé honičce v automobilech Hornof - již řádně a bezděky zapletený do vysoké zpravodajské hry, se kdesi v Maďarsku shodou okolností dostává do obrovského podzemního žaláře, kde tisíce vězňů vykonávají utahovanou otrockou poráci. Zde Adler děj prošpikoval scénou jako z černé mše - totiž zasedání tribunálu spiklenců, kterým je podzemní žalář baštou k plánovanému útoku na stát. "Dveře střežené hlídkou za nimi zapadly a Hornof se rozhlédl po místnosti. Zachvěl se, neboť dojem byl příšerný. Před sebou spatřil na podiu dlouhý stůl s třinácti křesly, z nich prostřední bylo širší a vyšší. K této předsednické tabuli přiléhaly kolmo se stran dva menší stolky. V předu pak stála lavice. Všechen nábytek byl natřen černě a černým suknem byl vytapetován celý pokoj. Barva smrti vyplňovala sál, zdála se prostupovati atmosféru a hrozila pohltiti toho, jenž vstoupil dovnitř. Hornof se témeř dusil v záplavě absolutní černě. Dvě věci pouze lišily se barvou od celku: pár bílých svíček obklopujících krucifix na stole a velký obraz, pověšený nad předsednickým křeslem. Obraz ve zlatém rámu představoval v nadživotní velikosti asi deseti až dvanáctiletého hocha a pod ním Hornof četl nápis: ,I. Otto a magyar király.´" - Hornofovi se podaří z podzemního vězení vysvobodit všechny vězně, ale drama pokračuje, protože spiklenci se nevzdávají. - - - Osudy ústřední dvojice sledujeme též ve volném pokračování Hraběnka Takácsová. Krausová a Hornof jsou již sezdáni, pečují o své miminko a nic, zdá se, nebrání jejich štěstí. Jenže dostávají zneklidńující výhružné dopisy a pak do jejich života zasáhne temná tragédie, ta nejhorší, jaká může kdy v život mladé rodiče potkat. A krátce poté Hermína mizí - je kýmsi unesena. Pološílený Hornof se dává do pátrání po únoscích. Hermínu se mu podaří vypátrat, ta se k němu však nehlásí a vydává se za hraběnku řádně provdanou za obskurního šlechtice Takácse. O jaký záhadný komplot se zde jedná? I zde je děj poměrně předvídatelný, ale čtenář se nikterak nenudí a na rozdíl od Krásné vyzvědačky už zde není ono místy citelné neumělé psaní. Špionážní motiv se zde vytrácí, spíše se jedná o napínavý detektivní román s horrorovými prvky. - Josef Adler byl zřejmě zajímavou postavou. Kromě toho, že napsal ještě několik dalších a ve své době zřejmě populárních knih na pomezí braku, tak se za války originálním způsobem zapojil do odboje. jako poštovní zaměstnanec zadržoval udavačské dopisy adresované gestapu, které byly až několik desetiletí po válce nalezeny jeho příbuznými. Josef Adler zemřel na následky spojeneckého bombardování. Podle románu Krásná vyzvědačka byl v roce 19727 natočen němý film režiséra Miroslava Josefa Krňanského, který však takřka rok cenzura odmítala pustit do kin: postavy a státy vykreslené ve filmu totiž příliš odpovídaly svým reálným předobrazům. Film je solidně hodnocený, ale já jsem ho zatím neviděl. Na snímku z filmu představitelé hlavních rolí Bronislava Livia a Jan W. Speerger. - Čtěte.“... celý text
— tomasblazek

Přejít na knížky autora