Jonáš Hájek

česká, 1984

Nová kniha

Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář

Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář - Jonáš Hájek

Básně Jonáše Hájka se vyznačují nesobeckou otevřeností světu a upřímně míněnou starostí o jiné lidi s jejich útrapami, bolestí a bezradností. Hájek ukazuje, že ... detail knihy

Nové komentáře u autorových knih

Básně 3 Básně 3

O Básních 3 platí v zásadě totéž, co jsem nedávno psal k Výletu do Schengenu..., byť obě sbírky od sebe dělí dekáda a samozřejmě se v dílčích aspektech odlišují. Taková vnitřní diferenciace je nicméně patrná i v rámci Básní 3 samotných: Texty jsou tematicky a svým široce chápaným přístupem (či jak to vyjádřit) vpravdě pestré, což však nikterak neznamená, že by byly roztěkané a tvořily nesourodý celek. Tím svorníkem je ovšem „Hájek,“ jenž „jako takový není / jednoznačný“ a, jak dodává, „má následující / významy.“ A odpovědí je – trochu rekurzivně řečeno – celá tato sbírka, potažmo básníkova tvorba. Líp to v tuhle chvíli bohužel vystihnout nedokážu. Žitá, promýšlená, mnohdy ukotvená aktuálně, ale svou časovost vždy překračující, místy silná v obrazech, verších, a i když třeba někdy tápající, přesto čímsi znepokojivá a poutavá. Bezesporu je to zčásti i tím, že autora znám osobně a každou básní čtu tak trochu i jeho osobnost, domýšlím si jistě víc, než čtenáři přistupující k tomuto dílu „jen“ jako ke knize, vedu dialog, který ovšem nejspíš nikdy nahlas nezazní. Jinak to nejde, ale asi je to pochopitelné a dobře. Za nejzdařilejší z celé sbírky pokládám texty Personál musí poponést..., Přechody, MRI, Králický Sněžník, Josef Suk v Rize, okraje zimy, Konec světa, Místa zániku, nechci jet do osvětimi, Jan Kubiš na ochozu, Jidáš Iškariotský. Dva z nich – v jiné tónině, ale jaksi podobného ladění (snad mě básník-muzikolog za tu pseudoterminologii nepřerazí) – si tu dovolím zacitovat: Personál musí poponést šťastlivce, umáčené od piva. Tak láska je to, co jest, a smrt to, co přebývá. --- Konec světa „Já bych to střílel,“ prohlásil na adresu zkorumpovaných politiků. Maso kouřilo. Dostal pět kilo za suprovou cenu a od jinýho kámoše volný minuty. „Haló? Jasně, hoď mi to tam. S tou kolejís to vyhmát. Dobroš Máš to u mě.“ Naskakuje mi hroší kůže výhod, lidské maso kouří, jsme těžce za vodou.... celý text
V_M


Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář

Pozoruhodná sbírka sestává ze dvou vzájemně nepříliš souvisejících (což ovšem neznamená, že nekomunikujících či autorsky nespojitých) částí, jak již ostatně naznačuje titul samotný. Výlety do Schengenu jsou skutečně (vnějškově) jakýmsi putováním po Evropě, směsicí angažovanosti v nejlepším slova smyslu, starosti a péče o to, co se v naší domovině jménem Evropa (ano, tato v – i literárně – dosebezahleděné České republice tak vzácná perspektiva tam skutečně je, a to nenuceně a nekýčovitě!) děje, co je tu nefér, jak nakládáme se svou zodpovědností vůči světu a lidstvu. Nevěří-li někdo, že jsou v dnešní poezii ještě možné „klasické“ humanistické básně, aniž by to bylo trapné, nechť čte Jonáše Hájka. Nechybí však ani momenty, leckdy takřka imprese fascinace, ponory do vzpomínek, ale též – jaká to naší poezii v takto vytříbené podobě vzácnosti! – jemné ironie a humoru. Výjimečné postavení pak dva krátké prozaické texty (Zlomená radlice, Vysoká), brilantní a nesoucí se v poloze a stylu, které by autor klidně mohl do budoucna rozvinout a vydat takových útvarů celou knížku. Je to skvostné a nosné! Druhá část (Můj jediný čtenář) je pak vynikajícím – a v současné poezii dosti výjimečným – způsobem sjednocena postavou-konceptem Vikomta, který je (aspoň tak to čtu já) jakýmsi autorovým alter egem, imaginárním (modelovým?) čtenářem, smíseným snad i s nějakým reálným předobrazem či předobrazy. Není to dialog, ale spíše popis jednoho zápasu, vztahu (vždyť: „Na počátku je vztah.“), potýkání, proložený několika intermezzy, v nichž je rozmlženo, kdo vlastně promlouvá. Na vzájemné prolínání (srůstání?) básnického subjektu a Vikomta koneckonců upozorňuje ve své krátké reflexi na zadní straně obálky Jana Sovová... Jediná výtka: říká se v Trhových Svinech, a nikoli *Svinách, jak uvádí autor (a nemyslím, že by se jednalo o záměrně defektní, např. ze zvukomalebných důvodů, užití tohoto tvaru). Nejvyšší hodnocení dávám bezesporu i proto, že se s Jonášem Hájkem už řadu let znám a vím, že je to skvělý, ryzí člověk, nesmírně autentický, s nadáním jedinečné básnické intuice, ale i schopností mýlit se a umět se s tím popasovat – a že v jeho případě platí: jaký člověk, takový básník. Tuto mimoliterární skutečnost zde přiznávám pro pořádek, ale vnitřně nejsem přesvědčen, že bych se dopouštěl neobjektivnosti. Nakonec bylo pro mě nefalšovaným požitkem přečíst si zas poletech nějaké jeho texty. Závěrem malá ukázka: LAPONCE V BISTRU V SODANKYLÄ Kolik kilometrů jsi dojížděla do školy, abys pro mne mohla, trochu neochotně, hlasem, v němž ještě nebylo vysvětlování, vypustit několik anglických slabik? A na jakých pláních vyrůstal tvůj pohled, bezpečně lhostejný, který jako by říkal: „Vím, že jen projíždíš, náhodný poutníku, proto ti nemohu věnovat více než prosbu.“?... celý text
V_M


Každý ji zná tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek Každý ji zná tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek

Navodilo to atmosféru Prahy
palka452



Vlastivěda Vlastivěda

V řadě vydaných sbírek Suť - Vlastivěda - Básně 3 je Vlastivěda bohužel takovým údolím kvality. Ale oddíl Závěsný obraz to ještě vyšvihnul. Hájek opět těží ze zajímavého pohledu na banality všedního dne, často zakotvené v nějakých místech. Právě tyto básně pak působí skvěle, třebaže někdy až příliš popisně, i tak mě tahle poloha baví (básně Sušárna č. 3, Procházka, Chalupa). Horší je to v básních, ve kterých se Hájek snaží o kontrast nízkého s vysokým. Tam se z toho stává mnohdy až nečitelná skrumáž slov, bohužel taky často plná explicitních básnických slov, nebo jsou pak tyto slova tématem celé básně (báseň Uvozovky). A i když je v Hájkových textech poměrně důležitá forma, tematicky jde o příjemné kusy, třeba poslední básně z titulního oddílu s nádechem přírody, někdy až turistické atmosféry, mají své kouzlo. Ale dobré básně se tam najdou, ne že ne. Teď už jen doufat, že Výlet do Schengenu nebude dalším údolím. Chalupa Z prožraných peřin jasně vyplývá, který tvor se tu nejvíc zabydlel: malinká kostřička zůstala vespodu jak hrášek přitlačený princeznou. Velká lípa, rozkročená jak Majkl, dělá díru do střechy, mračna včel k tomu dodávají zvuk, když kvete. Podmáčené základy, povolené trámy a špatný signál, zatracená práce. Lis na ovoce si nevybavuje ovoce. Též víme, že se sem jednou za čas podívá zloděj. Poslednímu vděčíme za otevření komory. Snad někdo na Cestě hledal ten zavařený poklad. (s. 46)... celý text
lubtich


Suť Suť

I když mi přijdou slova Petra Hrušky na zadní straně až příliš chvalná, tak její poslední slova ("Vidění, v němž si nepřekáží benzinová pumpa s tajemstvím") jsou trefná – v Hájkových verších jsou mnohdy zdánlivé banality zobrazovány unikátním pohledem citlivého pozorovatele. Když se k tomu přidá vyobrazení přírodních scenérií, tak je podobnost s Borkovcovými básněmi (který je redaktorem sbírky) možná až příliš zřejmá. Nicméně Hájek zaznamenává kdejakou všednost, nikoliv pouze přírodu. V této poezii se jezdí na chalupy, stojí se v sadu pod ořechem a prožívá se oblast zádveří. Tyto krátce vyobrazené situace jsou skvělé a úderné. Sbírka také staví na kontrastu, jak po jazykové stránce (neotřelá slovní spojení, cizí názvy, v převažujícím vázaném verši), tak přímo v básních (zevnitř jde renesanční zpěv / zpoza vrat kašlání žebráků.). Občas v neotřelých frázích drhla má chápavost, což ale není výtka sbírce, že. Důležité je zpomalit a dívat se kolem sebe. Což Hájkova sbírka rozhodně evokuje. Předjaří Strnulý splávek postřehnutý z boku: dočasně zavřený park u soutoku. Kam zmizel rybář s udicí? Poblíž se semkla jako v někom plachém neznámá úzkost labutí a kachen. Pohledem kreslíš proudnici a lovíš petláhve, než peřej sevře je. Vypnuté topení tě sotva zahřeje. (s. 43)... celý text
lubtich