Jon Carlson

americká

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Nezdařená terapie
Nezdařená terapie
Mumie u jídelního stolu
Mumie u jídelního stolu

Nové komentáře u autorových knih

Mumie u jídelního stolu Mumie u jídelního stolu

„Tohle je další z řady zajímavých příběhových knih, od kterých by člověk neměl čekat nic víc než příjemné zabití času a pár zajímavých příběhů k tomu. U některých se divíte, u některých se smějete, některé jen tak proklouznou mezi prsty.“... celý text
— anonymní.Ilja

Nezdařená terapie Nezdařená terapie

„Jedná se o souhrn kapitol (každá pro jednoho terapeuta, včetně jeho reflexí, ale hlavně - ne příliš úspěšných terapií), ve kterých je znát značná dávka sebekritiky a náhledu na sebe sama. Na našem trhu je to ojedinělá publikace. Chyb se spoustu lidí a samozřejmě také terapeutu bojí jako čert kříže, přitom to může být velmi cenný zdroj informací. Dočtete se o případech, které skončily velmi špatně, ale také o případech, kterým se teď terapeut už jen zasměje. Tak jako tak, jak je v knize zmiňováno - je důležité uvědomit si, že i terapeut je jen člověk a že dělat chyby je tak nějak přirozené. Je však důležité využít tyto chyby k vlastnímu seberozvoji a k ponaučení, čeho se příště vyvarovat.“... celý text
— hu_87

Nezdařená terapie Nezdařená terapie

„Knihu jsem četla asi před 15 lety a byla pro mě zjevením. Tato literatura faktu jako jediná s podobnou problematikou, která u nás vyšla, nebo o které alespoň vím, otevřeně přiznává, že si s některými pacienty lékaři (natož psychologové a terapeuti) neví rady, že něco pokazili nebo některé diagnózy a případy buď přímo odmítají nebo to s nimi časem vzdávají. Autoři Kottler a Carlson oslovili dvacet významných psychoterapeutů a vyzvali je, aby vyprávěli o svých největších chybách, kterých se dopustili během své terapeutické praxe. Dokonce jsem se zde, tuším, dočetla, že pacient lékaři tak lezl na nervy, že nebylo možné s ním z důvodu osobní zaujatosti pracovat, nebyla to chyba nemocného, že má neatraktivní diagnózu ani chyba terapeuta, že obtížnou práci nezvládal. Myslím si, že pokud něco podobného nastane, je osobní statečností a odvahou lékaře přiznat, ať si pacient hledá jiného psychiatra a že musí spolupráci ukončit. To, že nějakého jiného, lepšího doktora nemocný těžko sežene, už je věc jiná. Málo se zde věnují také nevhodné kombinaci léků nebo farmakorezistentním pacientům, kterým léky nezabírají a jiné druhy terapií jsou též bez účinku. Jsou tu i případy šťastné, kdy se pacienta ujal někdo jiný a pohli se kupředu. Trochu pohádkově zněl psychiatr, jehož jméno už si nepamatuju, který s nadšením přijímá ty, s nimiž si nikdo neví rady nebo se s nimi obtížně spolupracuje, protože tento lékař má rád velké výzvy. To mi přišlo trochu úsměvné, ruku na srdce, kolik takových doktorů je a jaká je jejich kapacita? Někteří psychiatři tak upřímní nebyli a za zpackanou terapii uvádí nějakou drobnou maličkost, nikoli průser, kdy pacienta hrubě poškodili. Zajímavé čtení, více méně upřímné a pochopitelně zredukované a korigované tak, jak jen lze veřejně přiznat a připustit. Důležité je vůbec sebekriticky uznat, že se nezdařená terapie občas přihodí a že si toho jsou pomáhací profese alespoň vědomi. V tom vidím největší přínos, včetně předávání zkušeností jiným kolegům.“... celý text
— Sidonka3

Mumie u jídelního stolu Mumie u jídelního stolu

„Přestože se editoři dušují, že publikace nemá být bulvární, ale že jen zadali stejné téma různým uznávaným terapeutkám a terapeutům, kniha nakonec působí, jako nedělní Blesk, tedy zábavné bulvární čtení s občasným inspirativním terapeutickým přesahem. Také dle editorů jsou „pacienti“ v knize již mrtví, nebo jindy dostali terapeuti povolení od jejich případu mluvit. Nevím jak, když dle příběhů se svými klienta a klientkami již nikdy nepřišli do kontaktu a když, tak jen jako jakýsi epilog formou dopisu či náhodného setkání. Podle editorů kniha „oslavuje odvážné lidi“, ale mě přijde odvážné, pokud její přečtení někoho inspiruje k vyhledání psychoterapie. Pro samotné terapeutky a terapeuty může být přínosné vidět ctěné ikony jako lidi, ale kdo by se jinak chtěl stát klientem s vidinou, že pak jeho příběh bude propírán v médiích, respektive že daný terapeut či terapeutka pak za jejich zády probírá pikantnosti o tom, kdo s kým „píchá“ (citace Arnolda Lazaruse). Pak už mi nepřijde jako nevinné ano konstatování Joela Bergmana: „Při své praxi slyším denně báječné historky, ale nikdy jsem neslyšel nic takového.“ Samozřejmě každý slyšíme různé prapodivnosti a touha podělit se o ně je přirozená, ale udělat z toho hlavní téma celé knihy je prapodivné samo o sobě. Nebo jde o formu. Seriál Work in Progress je taký plný absurdních neurotických rysů hlavní hrdinky, ale zároveň je na ni milý a hodný… protože herečka není objektem toho seriálu, ale jeho tvůrkyní a pojednává sama o sobě. Jediné, byť zásadní sdělení z některých příběhů vyplývá – přijímat lidi takoví, jací jsou. Na jednu stranu je to poněkud banální sdělení, pokud k němu je potřeba 32 příběhů. Možná ale právě opakované vystavení různým bizarnostem má vést k tomu, že nám už nic lidského nebude cizí. Ale nevím, Bohumila Baštecká to ve svých Základech klinické psychologie zvládne jedním odstavcem na straně 24, dke vzpomíná ne práci v krizovém centru, kde se běžně setkávala s lidmi s bludy a halucinacemi. Když se pak setkala s plačící ženou rozbalující velký balík, aby jí ukázala deku, kterou chtěla reklamovat, ale v obchodě nikdo žádné broučky neviděl, podívala se na deku a samozřejmě žádné broučky neviděla. Přemýšlela ale, kam by se i „bláznivý“ člověk mohl obrátit, když je nešťastný z deky a vyhledala jí adresu Entomologického ústavu. Který v dece ty broučky… našel. A snad by kniha mohla také vést, alespoň z jednoho příběhu to vyplývá, k povzbuzení být kongruentní. Než hrát nějakou terapeutickou roli. Na druhou stranu na můj vkus v příbězích až moc často zahájení terapie probíhá slovy: „Jak vám můžu pomoci?“ Možná od dob, kdy příběhy vznikaly, se snažíme neuzavírat s klienty a klientkami nereálné kontrakty a autoritativně nepřebírat hned prvním výkopem zodpovědnost, místo jejich zplnomocňování. Zaujal mě ale příspěvek Peggy Papp, který konkrétně ilustruje pestrost identit a vztahů, sexuální a romantickou orientaci a její naplňování. Pracovala s manželským párem, který se jí po čase přiznal, že není heterosexuální. Bylo to součástí jejich problému, protože tím pádem nepatřili ani do LG komunity, ani do hetero komunity a bisexuální také nebyli. Sami byli překvapení, že se zamilovali do sebe a u svých nehetero přátel pochopení moc nenašli. A Pak Laura Brown, feministická lesbická terapeutka, se kterou jsem se setkal loni na semináři o feministické supervizi. https://www.facebook.com/events/295566674569653/ Ironií je ale heterosexistický překlad, zvlášť u popisu feministické terapie. „Lesbičku“ bych zkousl, ale v příběhu o lesbické klientce, která řeší vztahy se ženami, to uzavřít, že si našla partnera a osvojili si děti, nelze vzít ani jako rádoby „generické“ maskulinum, Překladatel prostě zazdil celý kontext a přeložil slovo „partner“ jako partner, místo partnerka…“... celý text
— jirka7470

Nezdařená terapie Nezdařená terapie

„Z řady popularizačních knih o psychologii a psychoterapii tato kniha vybočuje především tím, že mezi řádky jasně vyplyne, že i terapeut je jen člověk a že psychoterapeutická práce je hledání cesty pomoci pro každý konkrétní lidský příběh a ne kopírování postupů, otázek a návodů jak se chovat a co říkat. Terapeutický proces jako setkání dvou lidských bytostí, které buď k sobě padnou jako zámek a klíč nebo se setkají na jiné rovině nebo se nesetkají vůbec nebo dokonce do sebe s třeskotem narazí, a přesto si něco odnesou.“... celý text
— ZiPur

Přejít na knížky autora