Jarmila Frejtichová

česká, 1967

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

Můj rok 1974

Můj rok 1974 - Jarmila Frejtichová

Od Postřižin po fotbalové mistrovství světa. Zpět do roku 1974! Rok 1974 si v Československu dával tak trochu oddech, přesto se ale děly zajímavé věci: narod... detail knihy

Populární knihy

/ všech 10 knih
1967: Rok, kdy jsem se narodil(a)
1967: Rok, kdy jsem se narodil(a)
Mládí je v hlavě
Mládí je v hlavě
Můj rok 1974
Můj rok 1974
Můj rok 1949
Můj rok 1949

Nové komentáře u autorových knih

Můj rok 1958 Můj rok 1958

„Nenápadný, ale důležitý rok pro naší rodinu. Souhlasím:-) Moc se mi líbí tato idea sesbírat nejdůležitější a nejzajímavější momenty z každého roku. Samozřejmě je to subjektivní pohled autorů, ale i tak je to velice přínosné, důvod ke vzpomínání, zamyšlené, porovnávání se současností a případně i se vzpomínkami starších příbuzných. Někdy jsem docela nevěřícně zírala, resp. četla, co se všechno v té době dělo nebo naopak nedělo... A děkuji za současnost, ať je jaká je!“... celý text
— MartaPear

Mládí je v hlavě Mládí je v hlavě

„Knížečka stála za přečtení hlavně díky rozhovoru s Petrou Černockou! To bylo svižné, zajímavé a humorné počtení. Petra si na nic nehraje, je mladá duchem i vzhledem a moc sympatická! Ty ostatní rozhovory mne moc neoslovily.“... celý text
— Ronny

Mládí je v hlavě Mládí je v hlavě

„Brožúrečka na dve jazdy, ale čítala sa veľmi dobre. Život o nejakom tom vyššom čísle z pohľadu obľúbených dám. Namietala by som, že ich v živote nevyfackalo vlastné telo, preto si udržali sviežeho ducha, ... ale netreba. Možno stačí iba nasávať nevypovedané medzi riadkami. Saskiou Burešovou som si bola istá, od Veroniky Freimanovej som očakávala najviac, dostala som najmenej- muselo jej byť zo strany diváckej obce ublížené viac, ako si myslíme, chráni si súkromie a seba, niet divu. Na moje najväčšie počudovanie, najviac si ma získala Petra Černocká. Tá baba proste nemá chybu :) Redaktorka: JAKÁ BYLA VAŠE RODINA? Petra Černocká: Já jsem měla malinko problematické dětství. V deseti letech mi umřela maminka. Tím jsem se možná i mentálně posunula k tomu, že zvládám dobře těžké situace. Protože to by fakt svízelný. Táta se o nás rok staral sám, takže jsem měla se starším bráchou klíč na krku. Tatínek chodil z práce, jak to dřív bývalo i v sobotu, třeba v pět hodin a my jsme se museli sami o sebe postarat. Jako desetiletá holka jsem se uměla postarat i o leccos v domácnosti. A pak to tatínek zachránil a vzal si sličnou tramvajačku. Jenom byl zkraje trochu špatně informovanej... Ona ta paní předtím, než přišli komunisti a sebrali jí to, měla kavárnu v Rumburku. A tatínek - byl ročník 1910 - byl takový ten nadšený student, komunista, a teď měl najednou v bytě buržoazní osobu. To bývala velká legrace. Nová matka byla taková hodně věcná, nechtěla s ním rozebírat výhody nového systému, protože když jí sebrali kavárnu, tak s malý dítětem v náručí prchala přes hranice. Byla pak v utečeneckých lágrech, prošla si lecčíms, až skončila v Brazílii . Tam pracovala v cukrárně a stará dáma, která tu cukrárnu vlastnila, jí ten podnik chtěla odkázat. Ale moje druhá maminka dostala záchvat, že domov je domov, a šla na ambasádu zeptat se, jestli se může vrátit. Oni jí řekli:"Jo, vraťte se, umíte dva jazyky, můžete dělat třeba na aerolinkách." No, ty dva jazkyky pak mohla uplatnit v tý tramvaji... Takže můj otec si vzal někoho, s kým nepočítal.“... celý text
— Dada077

Mládí je v hlavě Mládí je v hlavě

„Za mě bylo skvělé poznat známé osobnosti i z z trochu více osobní stránky. Z knihy si člověk může odnést zajímavé typy jak pojmout své stáří a jak pracovat s procesem měnící se etapy života. Zároveň se i zasmát protože rozhovory jsou odlehčené a místy opravdu k začtení“... celý text
— DreamerX9

Můj rok 1949 Můj rok 1949

„To, co je napsáno v anotaci k téhle knize je naprosto vystihující. V osmačtyřicátém mohl mít ještě leckdo iluze, že "nějak" bude, nebo že se to přežene a vrátí jakž takž do normálu. Ale tenhle rok je tím, kdy i ti největší optimisté pochopili, že režim se všemi odpornými průvodními jevy a spoustou zvráceností, kterým se vyrovná nacistické okupaci je tady na "večné časy", stejně jako naprostá podřízenost Sovětskému Svazu na čele s monstrem Stalinem - Pujmanovou ovšem nazývaným v servilní básni Generalissimus Mír. A příznačné je, že to je také rok, kdy rok před smrtí vyjde Ericu Arthuru Blairovi jeho román 1984. A vznikem NATO, nenávistně komentovaným dobovým tiskem i naprosto stupidními prorežimními Pelcovými "karikaturami" se kruh uzavírá. Na dlouhá léta. V knize je jasně napsáno, na co se po roce 1989 zapomíná a totiž že jedny z prvních obětí komunistického režimu byli vojáci, tedy především profesionální důstojníci, kteří bojovali ve druhé světové válce a to na obou stranách fronty. Při represích se nekoukalo na to, jestli to byli vojáci západní, nebo východní. Snad nekřiklavějším příkladem téhle skutečnosti je osud muže, který svoji tankovou jednotku dovedl v čele sovětských vojsk do centra Kyjeva - pozdějšího generála Buršíka, který za svoji účast ve válce na východní frontě dostal od soudruhů - deset let ne Mírově a protože se dovolil odvolat, přidali mu ještě čtyři roky navíc. Kupodivu, na rozdíl od generála Píky a řady dalších měl štěstí, podařilo se mu z nastupujícího komunistického ráje uprchnout. A jeho jméno bylo odevšad vymazáno, stejně jako v případě řady dalších. A ti, co tahle kola roztáčeli (Slánský, ale zdaleka nejen on) si na svoji šibenici ještě museli dva tři roky počkat. V knize je zmiňován i Trajčo Kostov, bulharský komunistický funkcionář, popravený na základě vykonstruovaného procesu. Chybí tam ale jedna základní věc - Kostov byl jediný komunistický funkcionář ve východním bloku, který na rozdíl od všech těch Slánských před soudem vzepřel a odmítl všechna ta absurdní a nesmyslná obvinění. Život si tím sice nezachránil, ale páteř ano. No a samozřejmě to byl rok, kdy začala strmě stoupat hvězda svazáckého básníka Pavla Kohouta, který se chvěl vzrušením, že jako kulturní atašé v Moskvě bydlí třistapadesát metrů od Stalina. Přesto se chtěl vrátit domů, aby mohl "pracovat". Je toho tady zase jako vždy spousta, kulturu charakterizují aktivity těch nejnižších kádrů, kterým ale ti nejvyšší zatli ještě v tomto roce tipec. Ale oboráři, vymáhající si zákaz promítání psychologického fimu nebo knihovníci o své vůli vyřazující "závadné" a podle nich "nehodnotné" knihy jsou rovněž obrazem doby. A překvapila mě ona kauza, kdy dva mladí komunisté napsali parodii na nepříliš zdařilou prorežimní poému V. Nezvala a vznikla z toho aféra, která je stála jak členství ve straně, tak možnost studovat. Možná, že tahle kauza byla jednou z inspirací pro M. Kunderu, když psal Žert... A při dalším přečtení mě zaujal následující fakt, který o režimu a jeho lidech vypovídá taky hodně. V roce 1949 vystoupilo z KSČ 116 tisíc dělníků. Tedy těch, v jejichž jméně vládli jiní - hlavně karieristé, dost často ze středních a leckdy i vyšších "vrstev" stejně jako levicoví "intelektuálové". A brigádníci zejména na Ostravsku měli "naředit" konzervatismus horníků. Co dodat. A to byl teprve devětačtyřicátý. Další skvělá kniha obou autorek, která nám ukazuje naši nedávnou minulost daleko lépe, než nejrůznější "vědecky" nebo filozoficky se tváříci práce a rozbory i pokřivené a tendenčně ve vlastní prospěch podáváné vzpomínky a paměti již vymírajících současníků této doby.“... celý text
— jadran

Přejít na knížky autora