Frederick John Fargus

Hugh Conway · pseudonym

anglická, 1847 - 1885

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 5 knih
Ani k lásce, ani k manželství
Ani k lásce, ani k manželství
Zločincův tajný sňatek
Zločincův tajný sňatek
Chmurné dny
Chmurné dny
Ostny a hroty. Povídka o jednom sochaři
Ostny a hroty. Povídka o jednom sochaři

Nové komentáře u autorových knih

Zločincův tajný sňatek Zločincův tajný sňatek

„Když se v této knize Amalie ze svého tajemství vyznala pod tlakem okolností už po padesáti stranách, říkal jsem si, co chce vlastně Conway rozehrát na dalších pěti stech stranách. Uznávám, že se po zkušenosti s knihou Chmurné dny ozval náznak pochyb, nicméně Conway ve svém - bohužel bohužel - posledním románu rozehrál velkolepé melodramatické divadlo, kdy zápletka po většinu příběhu nabírala na složitosti do šířky i vážnosti. Pro milovníky starší literatury, zvlášť té z 19. století, to bude jednoznačně požitkem. Příběh provází nejedna neobvykle akční a značně dramatická scéna, např. Mariin souboj s Herveyem při cestě vlakem do Mnichova či (opět) Mariin (doslova) výstup na lodi během úplně posledních stran. Knihu provází i pasáže, které se dnes mohou jevit poněkud nudné, leč k této literatuře patří, jako několikerý vnitřní boj Amalie se svědomím, kdy různé události mohou být různě vykládány, a další psychologické pohledy do zákulisí myslí - ano, opět věrná Marie a její náboženské zaujetí, morálka, činy jdoucí za hranice i šílenství po letech se opakující a vedoucí do blázince. Nesmí chybět ani dokonalý gentleman středního stavu, tentokrát v podobě profesora Carruthera. Stejně tak nelze postrádat pevné zázemí, tentokrát v podobě bratrů Talbertů, jejichž projevy mi kouzlily úsměv na tváři a hojně připomínaly bratrskou dvojici Cheeryblů z Dickensova Mikuláše Nicklebyho. Pořádné drama s až thrillerovými prvky by se neobešlo bez kvalitních záporáků. Tady nejdřív kraluje Mořic Hervey, kterého lze označit za skutečného tyrana a sobce...nebo taky člověka, který byl přece jen spíš obětí okolností. Po jeho smrti pomyslnou štafetu záporné postavy přebírá Amaliin otec, jehož chladnokrevnost nezná mezí, za něž nelze vkročit. Rodinná aféra, u nás přeložená jako Zločincův tajný sňatek, je z těch mála knih, které Conway napsal, rozhodně tou lepší. Zápletkou je velmi složitou, přesto pomocí autorových vypravěčských schopností provede čtenáře pohodově, přičemž nabídne nečekaně dramatické až brutální scény hodné paměti, dobře fungující dialogy a dějství s vkusně vrstveným tempem.“... celý text
— Kozel

Chmurné dny Chmurné dny

„Jakkoliv jsem si zatím čtené Conwayovy knihy příběhem hluboce užíval, musím přiznat, že u Chmurných dnů se nadšení příliš nedostavuje, přestože se tahle krátká novelka čte téměř sama. Děj bych zařadil k psychologickému románu, dost možná by se dal označit za jeden z prvních, přesto sžít se s vypravěčem Basilem Northem mi činilo značné potíže. Ač sám v úvodu, i během vyprávění, upozorňuje, že je třeba, aby se čtenář stal jím samým, měl jsem spíš nutkání k vyslyšení jeho slov, abych v případě odporu knihu co nejdříve odložil. Jeho činy a myšlenkové pochody hraničí spíš s šílenstvím a nepochopitelností, než vyloženou neuvěřitelností. Nejistý, úzkostný, nesoudný, chvílemi sobecký, roztržitý a pomatený, takovým byl Basil North. Zatímco jeho vyvolená Philipa zpodobněním utrápených žen, hryzajícího svědomí, zdrcujících nejistot a hlubokého traumatu. Na stejné téma však existuje - a existovalo - mnoho více povedených knih (namátkou zmíním Dvojí život Heleny Grahamové). Tyto dvě postavy jsou základními, a téměř výlučnými, postavami knihy, ještě násobené určitou sobeckostí Basilovou. Těch pár dalších charakterů tvoří spíš jen "křoví", které je spíš přehlíženo a vnímáno jen instinktivně. Škoda, Conway za svou krátkou spisovatelskou dráhu napsal ohromující knihy. Chmurné dny však patří k těm, které jsem si jednak příliš neužil, ale hlavně je patrně zcela nepochopil. Možno dáno mým vlastní nastavením. Možno dáno tím, že tahle kniha nedokázala přežít svou dobu uvedení v roce 1885.“... celý text
— Kozel

Ostny a hroty. Povídka o jednom sochaři Ostny a hroty. Povídka o jednom sochaři

„Doposud mě Hugh Conway okouzlil dvěma romány, kdy se podivuju, že autoru není věnována větší pozornost. Tentokrát jsem sáhnul po dvou povídkách, byť jedna rozsahem je téměř rovna novele. A opět jsem nebyl zklamán. Respektive a přesněji, jak to u souborů bývá, přece jen byla jedna část "slabší". Tou slabší polovinou byla kratší "Povídka o jednom sochaři". Že je láska mnohosečná zbraň, to je dosvědčováno mnoha romány i životními situacemi. Nejinak je tomu v případě Geralda a Evženie, které dělí společenské postavení a rozděluje nejistota vlastních citů i fatálnost činů. Leč autor do příběhu vložil tolik romantického a těžko uvěřitelného patosu, že se to mé poněkud tvrdší kůži chvílemi zajídalo. Povídku jsem si užíval až v okamžiku, kdy se na scéně objevilo nejslavnější sochařské dílo hlavního aktéra a děj se počal lámat do tragického konce. Tady happy end vskutku nelze očekávat. Ne, že by se povídka špatně četla či snad byla vyloženě nudnou. Bude však patřit do kategorie těch, které před očima a fantazií čtenářovou spíše jen projdou, aniž by zanechaly hlubšího a trvalejšího dojmu. Zcela odlišná úroveň a záležitost je (dovolím si říct) novelka "Ostny a hroty". To bylo něco famózního a pohlcujícího. Hlavní postava, Julian Loraine, mi svým osudem a úvodem životním v mnohém nápadně připomněl Conwayovu knihu "Živ či mrtev?" a osudy Phillipa Norrise. Jmenovitě neznámý rodinný původ, dávka izolace od okolního světa, odchod na studium... Podobně tak i hlavní kostra příběhu se záměnou identit a pozadím rodinných tajemství připomene nejednu obdobnou knihu. Ničemu to však nevadí. Conway totiž rozehrál naprosto skvělé trojúhelníkové drama postav Juliana, Violy a Granta na trase Somersetshire-Švýcarsko-Francie. Silná, téměř hmatatelná duševní trýzeň Julianova provází celé jeho vyprávění. Svěží tempo děje připravuje čtenáři výborný zážitek, který jsem si skutečně užil. Podobnou jízdu jsem pocítil při tandemu Dickens-Collins v "Nikudy ven!".“... celý text
— Kozel

Živ či mrtev? Živ či mrtev?

„Zarputilá neústupnost může být tak nebezpečný povahový rys, že kolem něj lze postavit celou románovou zápletku a nabídnout čtenářský zážitek, jako se to povedlo Conwayovi. Už začínám chápat, proč byl ve své době hojně čteným autorem a proč jeho brzká smrt přinesla mnoho smutku. Román, který se rozhodně netají prvky knih Wilkie Collinse (včetně obecného pozapomenutí obou autorů), ba dokonce snesou vzájemné srovnání, mi nabídl velmi příjemné cestování v doprovodu vyprávění Filipa Norrise, který na vlastní pěst odkrývá dávnou zradu a nevědomky i svou vlastní minulost. Nic na zážitku nemění, že - jak u soudobé literatury už nějakou dobu pozoruju - čtenář (možná ten dnešní, možná i tehdejší) pochopí jádro příběhu už asi ve třetině knihy. Následující strany a kapitoly už jsem si s pocitem "vědoucího" užíval nevědomost vypravěčovu a postupné odkrývání pohnutek činů jednotlivých postav, které osvětlovaly jak začátek příběhu, tak jeho tradičně šťastný závěr. Může to znít v mém podání poněkud zmateně a nepříliš lákavě, přesto tenhle recept na dobrý příběh snad nikdy nezklamal a nezklame. Pomsta stíhající pomstu, žárlivost střídající věrnost, zkoušené přátelství, stupňující se nenávist, pomoc druhému, hledání sebe sama, gentlemanství soupeřící s raubířstvím. Pokud ve vás dovedou tyhle záležitosti vyvolat čtenářské chvění, nostalgicky si povzdechnete nad někdejší mocí psaných listin (především dopisů) a máte tendenci k okouzlení závanem staré Anglie, po jejichž krajinách Filip Norris cestuje tam i zpět, aby dosáhl spravedlnosti a cti, pak Hugh Conway a jeho Živ či mrtev? jednoznačně aspiruje na knihu, která vás potěší.“... celý text
— Kozel

Ani k lásce, ani k manželství Ani k lásce, ani k manželství

„Jsem nadšen. Pokud i jiné knihy Conwaye jsou podobného ražení, pak se nedivím, že byl velmi oblíben během 80. let 19. století. Koncept, který sice není zvlášť originální, nicméně je i dnes skvěle fungující - boj dobra se zlem, rodinné tajemství, tragédie, řešení zločinu, lehce patosem nasáklý happy end, dobře situovaná a vzdělaná ústřední postava (dnešních asi 7,5 milionu korun ročně dává člověku nepochybně jistou svobodu). Je fakt, že Conway svou strukturou, osnovou i propracovaností nedosahuje velikosti svého současníka Wilkieho Collinse, jehož tvorbě bych Conwaye přirovnal. Přesto je kniha zážitkem. Přesto dovede čtenáře plně vtáhnout do příběhu. A že je to příběh. Nepochybně to byl cíl autorův - ne vrcholná, květnatá literatura plná hlubokých myšlenek, ale zábavné počtení, kdy se čtenář nechá unést příběhem. Už začátek, kdy Gabriel Vaughan, coby slepec, nešťastnou náhodou stane se nevidoucím svědkem vraždy, je velkým dráždidlem fantazie i napětí. Dost by mě zajímalo, jak by se téhle části chopil jakýkoliv filmový tvůrce. Znáte snad příběh, který začíná v naprosté tmě? Kdy jediné, na co se dá spolehnout, jsou zbývající smysly a domněnky z toho plynoucí? Navíc se nacházíte v prostředí, kde se v danou chvíli udála beze vší pochybnosti vražda, a nevíte, co se stane dál. A zda živy odejdete. Gabriel událost přežil. Dokonce mu byl časem operativně vyléčen zrak a on se mohl opět plnými doušky kochat světem. I jeho ženským obyvatelstvem. Osudové to setkání. Setkání, z kterého se začne kumulovat následující zápletka. Pauline je přes všechnu svou krásu a přitažlivost traumatem a tajemstvím poznamenané děvče. Natolik, že ji lze bez nadsázky nazvat tělem bez duše. Vaughan se pak ze své iniciativy a bušícího svědomí vrhne do řešení minulosti poté, co náhodou se svou milou opět pocítí tíživost události tragické noci. A pak už to jede jedna báseň, stránka za stránkou, událost za událostí, hovor za hovorem až k samotnému závěru. Je zajímavé, že příběh nekončí mstou a potrestáním viníků. O to se postaraly Boží mlýny. Jednou větou "Ani k lásce, ani k manželství", v češtině vyšlá ještě jako "Životu navrácená", je nanejvýš příjemnou knihou a příkladem napínavého příběhu viktoriánské literatury. Žel, s vydáním z roku 1884 se pojí jistá rizika, kdy mohou chybět strany. V mém případě jich pár chybělo. Lehké řešení v podobě originál-překladač-vlastní schopnosti-word-tisk věc vyřešilo a ukázalo, že v originále je angličtina Hugh Conwaye uživatelsky celkem vstřícná. Ale to jen tak na okraj.“... celý text
— Kozel

Přejít na knížky autora