Ford Madox Ford

anglická, 1873 - 1939

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Imagisté
Imagisté
Nejsmutnější příběh
Nejsmutnější příběh

Nové komentáře u autorových knih

Nejsmutnější příběh Nejsmutnější příběh

„Moc se mi líbila. Postavy, vztahy, prožívání. Chtěla bych i jeho Konec přehlídky, ale asi u nás vůbec nevyšla.“
— Zemlja

Nejsmutnější příběh Nejsmutnější příběh

„Nejznámějším románem britského spisovatele Forda Madoxe Forda (1873-1939) a zatím také jediným, který vyšel v češtině, je Nejsmutnější příběh (The Good Soldier, 1915). Z Fordových zhruba pětasedmdesáti knih (románů, básní, vzpomínek, esejů, biografií, kritik i cestopisů) do dnešní doby přežila ještě historická trilogie o Kateřině Howardové, páté manželce Jindřicha VIII., Pátá královna (The Fifth Queen, 1906-1908) a válečná tetralogie Konec přehlídky (Parade's End, 1924-1928), kterou u nás můžeme znát z televizní minisérie s Benedictem Cumberbatchem z roku 2012 (scénář napsal Tom Stoppard). Nejsmutnější příběh je vyprávěn podvedeným manželem, Američanem Johnem Dowellem, který zpětně, bez respektování přirozené chronologie dějů a s neustálým střídáním časů líčí zkázu způsobenou jeho anglickým přítelem a milencem jeho ženy Florence Edwardem Ashburnhamem (oním "dobrým vojákem" z originálního titulu), ženatým s krásnou Leonorou. John se hlouběji snaží proniknout k pravdě o lidských vztazích a k tragédii, na jejímž konci jsou dvě sebevraždy, dva zničené životy, jedna smrt a jedna dívka, která zešílí... Bohužel ani příběh, ani jeho zpracování mě příliš nezaujaly a vyhlášený modernistický román byl pro mě zklamáním. A to mám jinak podobné tragické příběhy z vyšší společnosti rád a název je tak slibný. Román se měl původně jmenovat The Saddest Story, což se ale nakladateli v době první světové války nezamlouvalo, a tak Ford zvolil (sarkasticky) název The Good Soldier. V češtině by ovšem název Dobrý voják nevhodně evokoval Haškova Švejka, a tak byl na doporučení překladatele Jana Zábrany zvolen název Nejsmutnější příběh. Ostatně první věta díla zní: "Tohle je ten nejsmutnější příběh, jaký jsem kdy slyšel."“... celý text
— milan.valden

Nejsmutnější příběh Nejsmutnější příběh

„Kniha s jasným příběhem a nespolehlivým vypravěčem mi učarovala. Přebujelá dějová linka se zdánlivě roztříštěným pohledem do mnoha srdcí proradných a pokryteckých na jedné straně a do duší milujícich a trpících na straně druhé vykresluje nesnadnou cestu k srdci milované osoby a trnitou stezku do srdce vlastního. Čte se poměrně dost obtížně, avšak obraz poskládaný ze střepů i z poměrně matoucích výpovědí nakonec čtenáři poskytne překvapivě ostrý dojem utrpení, marnosti, ale nakonec i lásky samé.“... celý text
— Anežka010101

Imagisté Imagisté

„Zásadní hnutí, které ukázalo, že není třeba svazujících prvků. Že se stačí kouknout kolem sebe, vnímat okolní svět, zaměřit se na vizualitu a přesně kladené obrazy. A přestože bylo hnutí celkem centralizované (výborný doslov i medailonky Josefa Jařaba), napříč výborem se ukazuje, že téměř každý imagista má osobitou poetiku – někdo se inspiruje řeckou mytologií, jiný kombinuje orientální motivy, někdo překládá francouzské symbolisty a vpouští do angloamerického prostředí svěží vlivy. I forma, třebaže se u většiny básní blíží rytmu mluveného slova, je různá; například Hulme melodičnost umocňuje občasnými rýmy, naopak Pound přinejmenším experimentuje s řádkováním a zlomy. Vůbec největší radost mi dělají básně, které nezůstávají pouze u milostných a přírodních témat, ale tematizují i pozorování a vnímání, případně selhání lidského zraku a následnou iluzi. Ale některé kondenzované obrazy mi stačí samy o sobě – třeba ikonické dvojverší od Pounda inspirované japonskou tradiční formou ("NA STANICI METRA / Zjevení těch tváří v davu; / Lístky na vlhké černé větvi."), Hulmeho báseň výstižně pojmenovaná "Obrazy" (" Staré domy kdysi žily lešením / a hvizdem dělníků"), ale i verše pozapomenutých, nicméně neméně pozoruhodných básníků, kteří lakonickými a přesnými obrazy nešetří ("Ticho v pokoji / snáší trpělivě / kroky na ulici." od Flinta; "Tříštivý praskot bruslí, které narážejí na led, / je jako šustění konečků tenkých stříbrných křídel." od Fletchera). A přitom stačí tak "málo". Vyjít ven, koukat se, zobrazit. Někdy stačí i radost z toho být součástí vnějšího světa, nesobecky si všímat okolí, které chtě nechtě vypoví i o nás. Obrazy obstojí samy o sobě. STÍN Hebké jako lůžko v zemi, kde leží kámen – tak jemné a tak chladné mne jaro svírá ve svých pažích, ve svých rukách. Bohatá jak vůně nová země na kameni, který leží a dýchá vlhko svými póry – jaro mne svírá, svými kvetoucími vlasy přináší do mých očí tmu. (s. 49, William Carlos Williams)“... celý text
— lubtich

Imagisté Imagisté

„Hned je ten podzim méně sychravý. Tahle sbírka je jako ojedinělé paprsky slunce v pochmurném počasí. :)“
— OsolenéKnihy

Přejít na knížky autora