Dave Mustaine

americká, 1961

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Mustaine – heavymetalové paměti Mustaine – heavymetalové paměti

„Dave Mustaine je zjev, který je mi hodně nesympatický jako člověk i jako zpěvák a hudba Megadeth mi vždycky přišla otravná i přesto, že jsem celoživotní, zapřísáhlý metalový fanoušek. Ale stejně jsem byl zvědavý, jaká bude jeho biografie. Samozřejmě se kniha veze na vlně všech klišé o osmdesátkových rockových kapelách. Takže pořád je to o tom, jak někdo někde sehnal drogy, jak byli všichni celý den sjetí a když nebyli sjetí, tak hledali drogy a nebo se někde poflakovali, čuměli na MTV a randili a souložili. Kde se v tomhle všem stihl Dave naučit hrát na kytaru, složit všechny skladby a nazkoušet je s kapelou, je jedna velká nelogická neznámá, ale budiž. Jeho profil odpovídá všem ostatním zparchantělým "rock stars", kterým do klína spadl mamutí náklad talentu a všechno jim šlo ram bam bam, takže na hovadiny a užívání asi bylo prostoru dost. Někdy bych uvítal ve smršti sexu a drog a historek i více reálného vhledu o fungování jeho života a všeho kolem. Ale musím s radostí uznat, že kniha je upřímná, vtipná, čtivá a zábavná. Jak mě Mustaine svoji hudbou otravuje, tak svým vypravěčským umem mě nesmírně bavil. Přečteno s chutí a rychle, jako když slupnete Heavy Metalovou malinu.“... celý text
— Gordonlord

Mustaine – heavymetalové paměti Mustaine – heavymetalové paměti

„Překvapivě vynikající autobiografie, která Mustaina ukazuje v sympatickém světle. Rozhodně mu nechybí sebereflexe, což na této knize oceňuji nejvíce.“
— vencamf

Mustaine – heavymetalové paměti Mustaine – heavymetalové paměti

„No nevím, podle mě Mustaine touto knihou jen potvrdil, že je opravdu takový blb, jak se o něm léta traduje. Přibarvené feťácké historky vyznívají trapně, stejně jako jeho nalezení Ježíše spasitele :) Klasické vejpitkářské blábolení o napraveném hříšníkovi, prostě jedno velké klišé. Nebaví mě ani jeho neustálé předhazování, jak měl ve všech sporech vždy pravdu (čemuž nevěřím) ani jeho ego, kdy vidí Megadeth jako metalovou superhvězdu, která je větší než Slayer .. tak to ani omylem, haha:)) a jeho nikdy nekončící obsese Metallicou, kdy si myslí, že je jedním z nich, je taky docela trapas :) Ale napsaný je to čtivě,to zase jo.“... celý text
— tomas6525

Mustaine – heavymetalové paměti Mustaine – heavymetalové paměti

„Variace na "Strach a hnus v Las Vegas" a "Requiem za sen" na thrashmetalový způsob.“
— Kubina

Mustaine – heavymetalové paměti Mustaine – heavymetalové paměti

„Naprosto úžasná kniha a úplně zbytečně jsem se bála, že přijdu o iluze. Megadeth nejsou sice většinou můj zdroj hudební horečky, ale bylo pár vln, kdy jsem je poslouchala víc, než co jiného. Teď, po delší pauze, jsem konečně musela prolomit tu ostudnou nulu v mojí (okresní) knihovně u této knihy. Smutné, že, zvlášť proto, že tohle je opravdu velmi svěží počtení, i když Dave píše o citlivých věcech, nějak má schopnost zpověď odlehčit a vyzní to až roztomile, hlavně, když si na konci odstavce nasype popel na hlavu a uzná svůj díl viny. Jeho drogové a alkoholické pasáže, které tak nějak k rockerovi patří, se mi ale nechce en bloc zbaštit, protože kdyby byl od rána do večera na šrot, tak jak by mohl vládnout na kytaru takovou virtuozitou nebo skládat písně a dělat spoustu dalších věcí, na které člověk musí být maximálně příčetný a soustředěný. Nehledě na to, že když jsem si čtení proložila rozhovory na youtube, tak i na vyložené útoky reagoval jako distingovaný inteligentní muž, k tomu ještě brutálně atraktivní :)). Obdivuju jeho odhodlanost, kdy už jako kluk velice rychle pochopil, že na hlavu mu nic samo nespadne a všeho se musí domoct sám. Nevím, jak vy, ale mě dostala ta upřímnost a čistota (tenhle výraz v souvislosti s metalem? hele, ale proč ne) s jakou to všechno sází na stůl. A co především, hrozně jsem s ním soucítila, co se té jeho bolesti ohledně vyhazovu z Metallicy týče. Sice jemu prošlo kapelou taky pěkných pár muzikantů, některé též sám vyhodil, jenže on byl zakladatel !!! Metallicy a ta křivda se knihou táhne jako červená nit a i když už si myslel, že je to za ním, tak se rána vždy v nečekaný moment otevřela, jedno, jak jsou Megadeth úspěšní a kolik prodali nosičů, vždycky druzí. Jasně, pomsta by byla nejsladší, kdyby to bylo obráceně, jenže druzí za Metallicou!!, o tom se může muzikantům zdát. Kdyby Lars někdy Daveovi zavolal a uznal jeho význam a poděkoval, mohl dojít klidu dřív a ne na to čekat celá léta, kdy se musel napřed poprat se závislostmi, pobyty v léčebnách, ustát fatální průser s rukou a nakonec se obrátit k víře, aby to všechno mohl hodit za hlavu a při kontaktu s Larsem a Jamesem už necítit vztek, ale naopak klid a radost, že ... že hudba. Konec knihy je doslova dojemný, kdy se smířil s Davem Ellefsonem, svým dlouholetým spoluhráčem a "bratrem", kdy vyzdvihne rodinu jako to nejdůležitější, kdy se všem, kterým za ta léta možná ublížil, omluvil a už netlačí na pilu, jen si to užívá a pořád ho překvapuje, když se potká s projevem fanouškovské oddanosti třeba někde na autogramiádě. Teď někdy vyšla další kniha, kde bude jistě i jeho nedávný boj s rakovinou krku a už se těším, že v další vlně na sebe zase někde narazíme. S tou knihou :). Ps: Metallica nebyla nikdy můj šálek.“... celý text
— kleozpatra

Přejít na knížky autora