Bohuslav Balbín z Vorličné
česká, 1621 - 1688
Populární knihy
/ všech 10 knih
Nové komentáře u autorových knih
Rozmanitosti z historie Království českého
„Na tehdejší dobu velmi rozsáhlé a komplexní dílo. Některým věcem jsem se zasmála, ale je jasné, že od 17. st. věda velmi pokročila. Navíc doprovodné komentáře "Rozmanitostem" jen přidávají na kvalitě.“... celý text
— leny.wood
Rozmanitosti z historie Království českého
„Moc hezké povídání“
— palka452
Bohuslava Balbína Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého
„Balbín je člověk uvažující velice moderním způsobem. Jeho argumentace je přesvědčivá a smysluplná. Týký se zejména toho, že mluvit domácím jazykem by měla být čest a ne hanba, že přirozený stud může být na škodu věci, že být milý k hrubému je hloupost apod.
Pak je tady taky z dnešního pohledu rozporuplný argument německou povahou, která je agresivní a nepřizpůsobivá. Němci jsou zkrátka hlupáci, kteří se nedokáží naučit cizí jazyk, a navíc jsou natolik arogantní, že přizpůsobivým Čechům vnucují vlastní. Jsem ochoten souhlasit, že mateřský jazyk může určit jak snadno budu vyslovovat cizí hlásky, to ostatní, nevím nevím...
Každopádně je to pozoruhodné dílo, přiblíží pobělohorský status češtiny a myšlení největšího českého intelektuála té doby (jelikož píše soukromě, pro přítele, a navíc v afektu, nahlédneme mu tak trochu do hlavy). Mě se dostalo do ruky vydání z roku 1869, kdy emancipace češtiny bylo stále žhavé téma, tudíž je vydání doplněno poznámkovým aparátem (který se rozsahem rovná dílu samému), ve kterém se krom vysvětlivek a historických dat objevují i horlivá přitakání editora a poznámky v tom smyslu, že ten a onen nešvar jest dosud v Čechách vidno. A to bylo rostomilé, když dnes víme, jak to dopadlo.“... celý text
— matej.kulistak
Pamětní nápis
„Balbínova skutečně tvrdá a ostrovtipná satira nenechává na Bořitovi nit suchou. Postupně se vystřídají čtyři stavy (duchovenstvo, šlechta, města a vzdělanci včetně samého Balbína), aby tomuto politikovi mohly zlořečit.
Autor dovede rozehrát věru složitou symboliku (např. šternberské hvězdy v erbu Martinicovy matky a manželky = horké letní Psí dny = „nesnesitelné dusno“ pomátlo Bořitův rozum; Martinic se opravdu narodil v srpnu). Od filologa Balbína lze očekávat i záplavu slovních hříček, založených nejen na latině, ale i na němčině a češtině (BerNARdus = narr = blázen, Bořita = bořit). Rýpe do Bořity kvůli jeho diletantismu (z bohosloví si prý osvojil jedině klidné svědomí), a dokonce do jeho vzhledu (už zrzavá jidášská kštice ho předurčuje ke zlodušství). Nejzajímavější jsou autorovy biografické prvky: zážitek hrůz třicetileté války (z městských hradeb zbyla jen brána, utrpení lidu, statečný boj klementinských studentů r. 1648). Pobavil mě ale i jeho nestárnoucí humor: čtenář, který stojí na Bořitově hrobě, má prý došlápnout víc. :D
1. DUCHOVENSTVO vyčítá zloduchovi, že si jako sufragán osobuje pravomoci kněze (když si sám pokřtil syna, dítěti prý puklo srdce hněvem). Martinic kritizuje, instruuje a odvolává kazatele, mluví do pořadí obrazů na oltáři i pozice ministrantů, a navíc projevuje přelétavou „mileneckou“ lásku k různým řádům – jedny opouští pro druhé. K tomu z kontribucí sponzoruje kostely, čímž odírá daňové poplatníky (vždyť lid je také chrámem, hřímá Balbín). Tady se stavějí proti sobě dvě spirituality: Martinicova vnější, jevová (kostely, pohřeb v mnišském rouše) a Balbínova vnitřní (odpustit lze jen odčiněný hřích, a zničení země české odčinit nelze).
2. ŠLECHTA žaluje, že z jezdců učinil pěšáky (připravil je o koně), že chce asimilovat rytířský stav a že je členem rady vymáhající statky získané příliš levně na úkor koruny. Zaznívá tu tvrdá invektiva, že Martinicova zbožná matka po modlitbě prý malého Bořitu odkopla se slovy: „Kéž bych neporodila!“.
3. MĚSTA mu spílají např. za zničení Slaného. Balbín tvoří duchaplnou slovní hříčku na Martinicův titul purkrabí: Burgern grawer, hrobař měšťanů.
4. VZDĚLANCI naříkají, že je katolická a oddaná vlast, tedy Čechy, podezřívána z rebelie (motiv Obrany). Především ale kritizují metody rekatolizace – nelze nikoho přimět k víře „bez důkazu“, české země brzy zemřou v důsledku silného pouštění žilou (emigrace) a exulanti jsou zbaveni možnosti „oblíbit si katolickou víru“. („Kdyby nebyli bezhlavě vypuzeni, / vrátili by se do lůna církve, / jen je pomalu a postupně, ale tím užitečněji přesvědčit, / pozvolna dokládat, že se skutečně mýlí.“)
„Jinak je přece třeba pohladit vlastní ženu,
jinak se dotýkat oltáře,
jinak se držet při tanci,
jinak mít v ruce Kristovo evangelium,
jinak psát proti viníkům ortely smrti,
jinak je třeba šířit hranice náboženství."
Z dopisů mě zaujala např. tato poznámka, která svědčí o Balbínově pozorvatelském talentu: „dva (studenti) mají nadání skvělé, až ohnivé, současně však také milé a tvárné“; jiný má „průměrné nadání a nadto byl zanedbán od učitele v některé nižší třídě. Jenže (…) daleko překonává bystrostí a zralostí, velmi dobře vyřizuje svěřené záležitosti, nadto je dobrým divadelním hercem podobně jako jeho bratr (…).““... celý text
— JulianaH.
Rozprava krátká, ale pravdivá
„Obrana ukazuje Balbína niterně zraněného, jak jen člověk může být; muže zoufalého, osamělého, který nezná osudy svoje ani svého díla, a který se proto nebojí vyslovovat myšlenky barokního disidenta. Je to dílo cholerického temperamentu: jízlivosti, vzdoru a lásky.
Tak jako my dnes je nucen obhajovat přirozený nacionalismus, neboť církev bojuje proti „upřílišněné lásce“ k vlastnímu národu. Snaží se ho ospravedlnit theologicky i historicky: Židé ve Starém zákoně milovali sama sebe, stejně jako Římané později milovali latinu. Vadí mu, že jsou v Čechách upřednostňováni cizinci a domácí, využívajíce své měkké a učenlivé nátury, se jim přizpůsobují. Boj proti vlasti je podle něj strašlivější než matkovražda.
Varuje před rozpínavostí Němců, poukazuje při tom na osud Polabských Slovanů. Ale je třeba mít se na pozoru také před absolutismem, nebezpečným ostatně i pro samé Habsburky. Balbín je nekritizuje výslovně, nicméně naznačuje velmi přímočaře. Ostatně podotýká, že se mírní ve výrazech; mohl by prý být ještě ostřejší.
Ve prospěch "jazyka slovanského, zvláště pak českého" argumentuje jeho starobylostí (od babylónského zmatení), rozšířeností, ctihodnou tradicí (sv. Jeroným, jenž byl podle tradice Dalmatinec, prý přeložil Bibli do illyrštiny; Slované měli vlastní liturgii); množstvím hrdinů a církevních nadací, které vydal národ přece tak malý, jako jsou Čechové; vynikajícími vlastnostmi Slovanů (Poláci jsou podle něj výteční válečníci), ale také tím, že vyhladit stvořený jazyk je proti bohu. Jistě, čeština obsahuje cizomluvy, ovšem jako každý jazyk včetně němčiny. Není pravda, že má malou slovní zásobu, naopak v ní lze najít výstižný výraz pro všechny jevy včetně filosofických. „Čechy Čechům" je prý navíc i božský plán: proto zde cizorodá aristokracie vymírá a nedaří se jí.
V Obraně narážíme na Balbínovo spříznění se šlechtou, jejíž étos a kořeny hrdě vyzdvihuje. Především tu ale zaznívá tak typická struna: rvoucí soucit se zuboženou zemí. Má být snad ožebračení lidu i šlechty prevencí povstání proti císaři? ptá se autor. Jak jinak si lze vysvětlit, že tak dobrá, katolická, věrná země trpí?
Apostrofuje odnárodněnou šlechtu, vzývá ji k odpovědnosti. V zoufalství velkými slovy hrozí vlastizrádcům. A přece je v jeho dílku i tolik lásky: vede protiútok na němčinu, ale přitom říká, že jako polyglot všechny jazyky miluje a přál by si je všechny znát. V monumentálnímu závěru se zvedá vzrušená, vroucí modlitba ke sv. Václavovi, jediná česká pasáž Balbínova díla: „Vévodo české země! Zahyneme-li, tobě zahyneme!““... celý text
— JulianaH.
Bohuslav Balbín z Vorličné - knihy
Žánry autora
Literatura česká Poezie Náboženství Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Štítky z knih
svatý Jan Nepomucký, asi 1340-1393
Balbín z Vorličné je 3x v oblíbených.