Barbora Adamcová

česká, 1999

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Chuť prázdna Chuť prázdna

„Není lehké hubnout, a jak je vidět, ani s hubnutím včas přestat. Anna si ve své posedlosti ani neuvědomila, kdy přestala být hezky štíhlá a změnila se v ošklivou vyzáblinu, Vlastně se jí posunulo i vnímání krásy, neboť na chodící kostře nic atraktivního není. Uzdravit tělo je zjevně lehčí, než mysl. Soustavné pojídání antidepresiv také není ideální řešení. Příběh se po literární stránce příliš nevydařil, ale je poučný jako ukázka snadnosti státi se anorektičkou a poté obtížnosti návratu do normálního života.“... celý text
— Lenka4

Chuť prázdna Chuť prázdna

„Od knihy jsme měla vyšší očekávání. Text neplynul, četl se těžce, přímé řeči působí těžkopádně. Autorka se dopouští běžných chyb začátečníka, je patrné, že není vypsaná. Autenticky to působí v deníkových zápiscích, jinak kostrbaté věty znesnadňují čtení. Styl psaní mi připomíná mé osobní staré povídky z doby, kdy jsem v dospívání začínala psát. Trochu neuvěřitelný mi připadá i svět hlavní postavy (byť jsem autorčina vrstevnice), ve kterém si Anna chodí do posilovny jak se jí chce a uniká to třeba realitě financování takového koníčku pro 15letou slečnu. Knihu je možné doporučit možná pro věkovou kategorii 12-17. Jedna poutavá promluva vytažená na obálku je bohužel silnější než kniha samotná. Pro mě je toto důkaz, že se dnes vydává příliš knih zjevně bez dostatečné péče editora a zkušeného redaktora, to jde na vrub Euromedii.“... celý text
— veronika6268

Chuť prázdna Chuť prázdna

„Knizka byla fajn, rozhodne doporucuju precist, protoze zjistite jak se citi hlavni postava, ktera ma anorexii a popisuje sve pocity. Bylo to fajn, chvilemi i dojemne, ale musim rict ze me Annin otec trochu stval. Ale knizka jako takova byla fajn, rozhodne stoji za precteni:)“... celý text
— lucie5019

Chuť prázdna Chuť prázdna

„Repost hodnocení z mého instagramového účtu: Přeji si jediné, být spokojená sama se sebou, a to mi nikdo, kdo mě má rád, nemůže doopravdy upřít." Kdo si někdy nepřipadal naprosto k ničemu? Je přirozené se občas cítit špatně. Problém nastává, když těmto myšlenkám uvěříme a snažíme se vybojovat si uznání druhých - přitom to, co potřebujeme, je náš vlastní nadhled. A právě o tom pojednává Chuť prázdna, debut Barbory Adamcové. Styl psaní mi moc nesedl - opravdu je na něm znát, že jde o prvotinu. Věty jsou někdy krkolomně dlouhé, jindy příliš úsečné. Vypravěč je vševědoucí, často přeskakuje mezi hlavami postav a příliš vysvětluje jejich myšlení a povahy, i když to zrovna není nutné. Naopak některé části Annina pádu do anorexie mohly být rozebrány detailněji. Opravdu dobrá je kniha však obsahově. Děsivě věrohodně autorka vystihla rozpoložení, kdy nemocný bere estetičnost postavy a jídelní návyky jako soutěž, v níž musí být "lepší" než jiní. Jinak si přece nezaslouží pomoc, snad ani status nemocného! Toto pojetí poruchy příjmu potravy dokreslují ukázky z Annina deníku, většinou psaného nadneseným stylem ukazujícím potřebu působit chytře za všech okolností a touhu po respektu. Kniha naznačuje otázku, nakolik může za Annin stav její výchova. Selhání jejích rodičů samozřejmě nejsou účelná, to ale neznamená, že se nedějí. Oni a ostatní lidé v Annině okolí prostě říkají a dělají věci, které dovedou ublížit, jenže nikoho to nenapadne, dokud už není pozdě. Zde slouží neohrabané přeskakování mezi vnitřními světy postav vlastně k dobru příběhu; čtenář chápe Annin vývoj i "zvenčí" a dozvídá se, jaké všechny spouštěče mohou za poruchou příjmu potravy u různých lidí stát. Ze všech knih s touto tématikou, které znám, se zrovna zde nejvíce ukazuje, že nemusí jít jen o hubnutí samotné, ale o coping s problémy jiného rázu. Ještě pár připomínek ve svých poznámkách mám, ztrácejí ale relevanci po dočtení poslední kapitoly a epilogu. Bez spoilerů prozradím, že pomohou svázat pár volných nitek, jichž jsem si nejdříve ani nevšimla, a díky tomu příběh ještě trochu ziská na úrovni. Jsem ráda, že jsem si ho mohla přečíst, i když se mi nečetl nejlépe.“... celý text
— Misty-K

Chuť prázdna Chuť prázdna

„Chuť prázdna - Barbora Adamcová / Tuto knihu jsem si pořídila výhradně proto, abych měla přečtenou nějakou jinou knihu na téma poruchy příjmu potravy, než je ta má. Tato má úplně bravurně vymyšlený název, který mě dostal - zasáhl - a právě za ten knize dávám první hvězdičku. Chuť prázdna je poměrně krátká knížka. Celá má pouhých dvě stě stran, takže příběhu ještě méně, ale řekla bych, že jí taková délka prospěla. Nebála bych se ji udělat ještě kratší. Přečetla jsem ji za jedno odpoledne a bylo to tak akorát. Nemohu upřít určitou čtivost, ale prazvláštní souvětí, hodně neobratně použité archaické výrazy a kolikrát až robotické dialogy mě dost rušily (potřebuji toho říct co nejvíc na co nejkratší ploše). Do knihy jsem se nemohla ponořit a do hrdinky vžít - i když to z nemalé části bude i tím, že je příběh psán er-formou a já jsem čistokrevný milovník ich. Přesto mi to sžití s hlavní postavou (zvlášť u takové knihy) opravdu chybí. Doufala jsem, že dostanu náhled do nitra hrdinky, do boje s problémem, ale na ppp bylo nahlíženo hodně povrchově, statisticky, vzorově Zkrátka s hrdinkou jsem vůbec nesoucítila, ale co pár odstavců jí měla sto chutí dát pár facek. Byla sobecká, samé já já já a strašně protivná. A to není ppp, protože taková byla od samého začátku. Když doktorka její matce na konci říká, že svou úlohu mámy nezvládla, s radostí bych se pod to podepsala, ovšem s výjimkou, že jde o chování a ne nemoc. Protože nadávat svým nejbližším do krav no, nevím. Pobyt v léčebně se mi víceméně líbil. Sama s tím nemám zkušenost, ale až na pár drobností mi připadal celkem realistický, takže za to rozhodně přidávám část druhé hvězdičky. Taky jsem ocenila toxický vztah s otcem, který až na konec a jeho smrt byl hezky podaný. Pokud jde slovo hezky v takovém případě použít. Zrovna ale jeho smrt mi srolovala obě ponožky najednou Kde jsou nějaké emoce? Měla jsem pocit, že víc prožívala (a ono to tak bylo) výlet do Anglie, než ztrátu otce. Ano, několikrát se zmiňovala, že přemýšlí, co bude s jeho duší a jak se rozpadá v rakvi, ale žádného stesku jsem si tedy moc nevšimla. I když šlo o ne dvakrát ukázkový vztah, to truchlení tam strašně chybělo. Celé to bylo unáhlené, nedotažené a mně to zkratka připadalo jako: Chtělo by to čtenáře šokovat. Nevím jak a čím, ale šokuji ho! Další podíl na druhé hvězdičky má naprosto tragický přístup rodinných příslušníků k ppp. Asi jsem se (jak v reálu, tak ve fikci) nesetkala s nějakým dobrým, ale zde se autorce fakt povedlo vykreslit, jak to nezvládli. Rádoby zájem okolí byl fajn, ale strašně umělý. Scéna, kdy hrdince učitel vyprávěl, že jeho dcera taky měla anorexii a kvůli ní nemůže mít děti mi přišla taky strašně navíc. Postrašení. Rychlé, děsivé, ale o ničem. Že se to může stát je jedna věc, ale že se to stane někomu v okolí, je silnější, tomu rozumím. Zde to ale bylo tak nepřirozené, že se to minulo účelem. Poslední dva odstavce strany 181 mi taky úplně nesedly, hra na city, která úplně nevyšla. Zvlášť, když se tak vložily do děje. A zaujalo mě, že hrdinka měla během 3/4 roku hned dvoje narozeniny. Druhou hvězdičku doplňuje postava Kláry z léčebny. Ta z celého příběhu pro mě byla nejuvěřitelnější a nejspíš i nejlidštější. I když to žádné zlatíčko fakt nebylo. Závěrem: knihu rozhodně doporučuji všem, kteří by chtěli na pár stránkách nahlédnout několika málo základům poruchy příjmu potravy a obejdou se bez toho, co nemocný uvnitř prožívá. Věrné popisy, hrůzu z jídla, která pohltí i vás, a vztah k tělu, který s vámi otřese, ale nečekejte. recenze na ig profilu @terkapise“... celý text
— theressablack

Přejít na knížky autora