Anne-Dauphine Julliand

Nové komentáře u autorových knih

„Velmi vyváženě a citlivě napsaná knížka, je to smutné téma, ale autorka a zároveň hlavní aktérka příběhu se s tím skvěle propasovala. Nám, co v tomto oboru trochu pracujeme, to dává i možnost srovnání a vhledu do francouzského systému domácí a paliativní péče, i když je příjemné vidět, že i tady u nás vývoj postupuje mílovými kroky. Co by možná bylo obohacujici, dát do příběhu i kapitoly z pohledu táty, obrázek by tak mohl být plastičtější, ale i tak dávám plný počet, nemohu jinak.“... celý text
— slaska77

Dva krůčky po mokrém písku

„Když jsem si před léty tuto knihu kupovala, bylo to proto, že jde o skutečný příběh. Teď jsem se rozhodla si ji konečně přečíst, ale bohužel to bylo tak smutné čtení, že se mi to četlo hodně obtížně. Musela jsem se do čtení hodně nutit, vůbec se mi do toho nechtělo. Těmto rodičům život přinesl velmi bolestnou zkušenost. Při čtení takových příběhů si člověk uvědomí, jak může být šťastný a vděčný za život, který má.“... celý text
— Analady

Dva krůčky po mokrém písku

„Dva krůčky na mokrém písku. Co o té knize říct. Z lidského hlediska - tragické, smutné, bolestné. Z literárního - moc mě to nevzalo. Čekal jsem mokrý kapesník, nebo alespoň knedlík v krku, ale nic. Časté slůvko " nikdy " mě až iritovalo. Chvílemi mi to přišlo jako brožurka, velké množství slov, popisující pocity, divně optimistický patos vyprávění. Nechci být příliš cynický a zlehčovat těžký úděl autorky, proto víc neřeknu. Za mě jen 3 hvězdy.“... celý text
— pydla

Dva krůčky po mokrém písku

„Opravdu smutný a tragický příběh. Bohužel, i takové věci se v životě dějí, jen v případě, kdy čtete takovou knížku se Vás to silně dotkne a uvědomíte si, co je v životě důležité. Velký obdiv pro sílu této rodiny.“... celý text
— Lucc93

Dva krůčky po mokrém písku

„Neskutečně smutná a bolestivá knížka. A přesto obrovsky posilující a optimistická. Má v sobě tolik moudra, pokory, síly a naděje, které dokáže poznat člověk ve chvílích nejtěžších životních příkoří a tím nemoc a ztráta dítěte rozhodně je. Je zvláštní, že ta největší bolest dokáže v člověku paradoxně odkrýt nejniternější smysl existence, pokoru, plné vědomí života a smrti v jejich pravé podstatě, smíření, které je spíš prozřením. Je mi strašně líto všech, kteří si museli takovou životní zkouškou projít. A zároveň obdivuji jejich sílu. Moje dcera bojovala o život ve svých šesti týdnech. Svůj boj vybojovala, i když má od sedmi týdnů stomii. Míra utrpení s autorčinou zkušeností se ale nedá srovnávat (ačkoli autorka sama nabádá: "nesrovnávejte míru utrpení" , člověk přeci jen ten rozdíl vnímá. Není totéž, jestli dítěti trhají zub nebo jestli bojuje s onkologickým problémem...). Náš boj byl mnohem kratší a nesrovnatelně snazší, přesto jsme jako rodiče stáli před velkou životní prověrkou, osobnostním posunem, další, dosud největší lekcí pokory. Rodina autorky zvládla a zvládá situaci s obdivuhodnou sílou, vírou a láskou. Kniha se čte sama, pořád se u ní brečí, člověk chtě nechtě srovnává a říká si, že naprostá většina toho, co vnímáme jako obrovskou překážku, problém, nepohodlí, nespravedlnost, co nás činí nabubřelými a rozladěnými, jsou vlastně úplné banality. Vlastně mi tahle četba přišla mnohem přínosnější než knihy o osobním rozvoji - není jenom o utrpení jedné rodiny, ale i o tom, co z životní moudrosti bylo těmto lidem skrze bolest odhaleno.“... celý text
— mataaskorice

Přejít na knížky autora