Ann-Helén Laestadius

Nové komentáře u autorových knih

Odcizení

„Za mě skvělá kniha, která dává nahlédnout do problémů Sámů a jejich soužití se švédským většinovým obyvatelstvem. Je pravda, že kniha, pokud jde k vzájemné vztahy Sámů a Švédů, nejde nijak do hloubky, to bude ale (asi?) tím, že je psána primárně pro švédské čtenářstvo, které v této realitě žije a netřeba rozvíjet. Mě to kupříkladu vedlo k tomu, že jsem si mnoho věcí dohledávala. Příběh je psaný převážně pohledem sámské dívky, nicméně ani tak není jednostranně obrácený jen prosámsky a protišvédsky, protože popisuje nejen nenávist Švédů proti Sámům (zajímavé je, že Sámové jsou vlastně jimi vnímáni jako "nepřizpůsobiví obyvatelé", co jen zneužívají sociální systém, a slouží jako obětní beránek, na něhož se klade odpovědnost za vše špatné). Objevuje se ale i kritika sámské společnosti, která se naopak staví do jakéhosi odporu a obrací se k "tradičním hodnotám", jimiž se vlastně konzervuje v minulosti. K dokonalosti však něco chybělo, zejména u Lasseho jsem očekávala, že se dozvím, proč udělal, co udělal... Proto jen čtyři hvězdičky.“... celý text
— Annicka

Odcizení

„Rozjelo se to pěkně, spíš jako rodinný román se sociálním podtextem. Ale pak autorka s dospělostí hlavní hrdinky (pro mne špatně vykreslované a čím dál nesympatičtější) začala zbytečně příliš tlačit na pilu, jednoznačně pro Sámy a proti všem ostatním. Nevyznělo to ale věrohodně, protože přes autorčin rozmach a rozepsání se na čtyřech stech stranách jsem se o Laponsku vůbec nic nového nedozvěděla. Především jaksi chyběly záchytné body, proč je vlastně Švédové nemají rádi - zřejmě jde o příspěvky a ústupky sociálního státu, přitom jeho současné snahy o jejich integraci se zase nesetkaly se spokojeností na straně Laponců/Sámů. Autorka stále tlačila do popředí myšlenku, jak je jejich živobytí nejisté, jak se jim nedaří a každý jim hází klacky pod nohy (drobný příklad nevyrovnanosti v pojetí za všechny: několik dní bylo vyhláškou zakázáno vyjíždět na skútrech do okolí vesnice k ohradám se soby kvůli telení, což samozřejmě vadilo všem krom chovatelů sobů, přitom ale na druhou stranu právě tito vzápětí používali plynová děla s ranami co pět minut kvůli zastrašení predátorů od narozených mláďat, což muselo být opravdu nesnesitelné v doslechu a neslučuje se to s požadavky na klid kolem sobích stád). Ano, klima se mění a právě v severních oblastech je zřejmě vidět hodně nepříznivých dopadů už nyní, proto ani za soby nemohou pastevci táhnout jako dřív, ale musí je v zimě přikrmovat (déšť místo sněhové pokrývky zmrzne na půdě tak, že se sobi prostě nedostanou k rostlinstvu, a lišejníky zase ničí časté letní požáry), tudíž hnát do blízkosti vesnic, kde mají své domy, a zavírat je do ohrad v rámci sobích okrsků. A samozřejmě obstarávat pomocí všudypřítomných moderních hlučných skútrů a čtyřkolek. Nicméně životy se mění se změnami civilizačními, rasovými/rasistickými i klimatickými všude a nepůsobilo na mě věrohodně, že hned dva mladíci by měli podlehnout sebevražedným úmyslům. Detektivka to nakonec není, násilná smrt žádné osoby se nepotvrdila. Samozřejmě ohavné zabíjení sobů, pro peníze a ujetou zábavu, je nepřijatelné, ohavné a smutné, ale takové pytláctví se naneštěstí vyskytuje v různých částech světa a ne všude se řádně vyšetřuje a trestá. Dočítala jsem už s nechutí, nelíbil se mi příliš subjektivní přístup autorky a její styl psaní, spousta věcí jakoby nebyla popsaná, dlouho mi třeba trvalo, než jsem pochopila, že hrddinka občas učí ve škole, která to byla, jak k tomu došlo ani jak často tam vůbec chodila (vypadalo to, že jen když ji to napadlo, náhodou), to mi autorka nesdělila. Lasse, který se vynořoval čím dál víc, až ze záhrobí, byl také velmi nešťastný prvek, Úplný zmatek jsem měla s jeho synovcem, který se choval ne jako školou povinné dítě. Rodinné vztahy byly vesměs podivné až děsné, povětšinou nikdo s nikým nemluvil. Další postavy mimo o rodinu se vynořily zčistajasna, jako třeba Minna, která najednou hrála druhou hlavní roli. Podprůměr. Pozn.: Sobí policie je mnohem lepší, napínavější, autentičtější“... celý text
— soukroma

Ukradnutý

„Viete kto sú Saamovia? Komunita Saamov osídlila švédsku krajinu pred viac ako 5000 rokmi. Spisovateľka a novinárka, po rodičoch príslušníčka dvoch švédskych národnostných menšín, napísala príbeh rodín Saamov, ktorý sa odohráva v súčastnosti. " Tri skútre pomaly vošli medzi zvieratá. Zvuky sobov boli ako melódia, ako joik, tak ich vždy vnímala Elza. Zastali a soby podišli celkom blízko, jeden z nich ju strčil ňufákom do rukavice.Kŕmené soby boli menej plaché než voľne sa pasúce. Zostala sedieť a sledovala pohyb teliat. Tak veľmi jej pripomínali Nástegallu. Natiahla sa po vreci s lišajníkom, ktoré mala priviazané za sedadlom, rozviazala ho, trochu im nasypala. Dôvera v očiach teliat jej vyrážala dych." Keď deväťročná Elza prichytí švédskeho pytliaka zo susednej dediny ako zabíja jej mladého soba Nástegallu, jej život naplní strach. Muž pohrozí dievčaťu, že ak niečo povie, odnesie si to jej rodina. Soby sú nielen zdrojom obživy, ale aj majetkom Saamov. Keď Elza dospeje, začne bojovať s úradmi, ktoré pytliačenie na soby vedú ako krádež. Polícia spozornie až po útoku na Elzu, ale to sa už nedá zabrániť nešťastiu, ktoré konečne oslobodí rodinu od prenasledovania. Príbeh o súdržnosti rodiny, boji o zachovanie svojej identity, šikane a o nádeji. Príbeh, ktorý ma preniesol do mne neznámej kultúry.“... celý text
— lusila

Odcizení

„Skvělá kniha ze severu. Doporučuju. Je to napínavé od začátku do konce.“
— Ditules

Přejít na knížky autora