André Brink

jihoafrická, 1935 - 2015

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 5 knih
Dlouhé bílé sucho
Dlouhé bílé sucho
Okamžik ve větru
Okamžik ve větru
Odvrácená strana ticha
Odvrácená strana ticha
Řetěz hlasů
Řetěz hlasů

Nové komentáře u autorových knih

Odvrácená strana ticha Odvrácená strana ticha

„Příběh je předvídatelný. Některé pasáže jsem notně přeskakovala, nekonalo se žádné překvapení. Je to spíše taková reportáž. Námět je silný. Dalo se z toho vykřesat víc.“... celý text
— playada

Dlouhé bílé sucho Dlouhé bílé sucho

„Velmi zajímavá kniha, která čtenářům umožní udělat si alespoň rámcovou představu o rasové segregaci v Jihoafrické republice sedmdesátých let minulého století. Občas trocha cestopisu, pár historických vsuvek pro lepší pochopení souvislostí, několik pokusů o filosofii a zejména pozoruhodný styl vyprávění, spočívající v neustálém střídání er-formy s ich-formou. PS - Od ledna zkouším postupně přečíst - pěkně popořadě od Amise až po Zweiga - všech 46 knih ze skvělé odeonské edice Galerie moderních autorů. Taková čtenářská výzva, jen trošku početnější.“... celý text
— PetrCepek

Odvrácená strana ticha Odvrácená strana ticha

„Pro mne překvapivě dobré. Německé ženy odjíždí v 19. století do jižní Afriky, aby se vdaly, měly hodně dětí a uspokojivý život, odlišný od bídy, ve které v Německu žily. Většinou se jim však zdaleka vše hodně nepovedlo. Zacházelo se s nimi jako s dobytkem a někdy i hůře tak, jako s hrdinkou tohoto drsného feministického románu. Velmi pěkně popsány poměry v tomto zapadlém koutu světa.“... celý text
— čef

Okamžik ve větru Okamžik ve větru

„A tuhle knížku vlastním…ani nevim kde jsem k ni přišla…asi mi ji někdo věnoval,ale mám ji svým způsobem rada a někdy se k ni vracím.Zvláštní a vůbec nevim proč je mi z ni vždycky trochu smutno. Je to jen můj názor,ale myslím,ze až tak smíchané rasy proste k sobě nejdou,kvůli společnosti ,rasovým předsudkům i když dnes už se to posuzuje jinak.Mohlo byt něco napsáno dal o životě hrdinky a dal nic nebudu prozrazovat.“... celý text
— malina097

Okamžik ve větru Okamžik ve větru

„K tématu letošní čtenářské výzvy "kniha od afrického autora" jsem si pořídila asi tři knížky a původně jsem se chtěla pustit do úplně jiné z nich. Dokonce jsem si ji už prolistovala a přečetla pár úryvků. Pak jsem ale zjistila, že se mi kniha nevejde do mého speciálního háčkovaného obalu, do kterého "oblékám" knížky, co s sebou vozím v batohu. A taky mi ta knihy připadala nějaká těžká... odložila jsem ji proto a vyhrabala z jedné police "Okamžik ve větru". Knížka z dobročinného bazaru, vydání z roku 1982. Nenápadná obálka, drobounké písmo a souvislý text, žádné výraznější členění na kapitoly. Pro současného čtenáře to zavání nudou – a to je nesmírná škoda. Na začátku knihy suchá fakta. Četla jsem je narychlo – a musela se k nim pak vrátit, když mi došlo, že v knize nejsou jen pro parádu, ale aby člověk pochopil... Už dlouho jsem nečetla něco tak plastického, barvitého, strhujícího! Jak zmiňuje i uživatelka broskev28, kniha toho přináší hodně – milostný příběh, vyprávění o původních kmenech jižní Afriky i o obyvatelích z říše rostlin a živočichů. Mně ale ze všeho nejvíc dostala psychologie dvou hlavních postav, uprchlého otroka Adama a bílé ženy Elisabeth. Jejich myšlenky, pochyby, tápání... a vzácné okamžiky čistého štěstí, které se brzy mění v zoufalství, rezignaci... a opět probleskuje síla bojovat. Při čtení této knihy si uvědomíte spoustu věcí. Jak málo toho potřebujeme k životu, kolik toho lze oželet, když nemáte na vybranou. Co všechno dokáže člověk vydržet, pokud se nevzdá a pokud mu někdo podá pomocnou ruku, neřku-li, když ho někdo miluje. Co jsme schopni udělat jen v situaci, kdy se po vás sápe ruka smrti – a ani tehdy to není jednoduché. A také, jak pevně jsme zakořeněni v kultuře a prostředí, v němž jsme vyrostli, jež nás formovalo... možná se z vlivu této kultury můžeme vymanit v jiném prostředí, ale je obtížné udržet si od ní odstup ve chvíli, kdy se vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Navzdory všem předsevzetím, navzdory jasnému rozhodnutí, že si prosadíme svou... je to totéž, jakoby se jednotlivec chtěl ubránit celé armádě. Adam si to uvědomuje lépe než Elisabeth... tuší, co přijde, byť se snaží věřit v dobrý konec... Autor nám vlastně neprozradí, co přesně se stalo, můžeme se však domnívat, že Elisabeth byla příliš naivní a její plán vyprosit pro Adama svobodu výměnou za její záchranu prostě nevyšel. Konec je smutný a autor jej vlastně prozradí již na začátku ve svém faktografickém úvodu. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že většina z nás toho neprožije za celý život tolik, co ti dva za rok a pár měsíců. Vrženi do buše, hor, pralesů, na mořské pobřeží, zbaveni všemožných zbytečností, vnímali patrně mnohem intenzivněji všechny barvy, vůně, zvuky i chutě okolního světa – a hlavně jeden druhého. Ještě někde za polovinou knížky jsem si říkala, že je to sice pěkné čtení, ale že ji pošlu dál. Ale dočetla jsem – a nějak mi to nedá. A tak jsem ze své knihovny vytáhla nejtlustší knihu, kterou tam mám, a pustila jsem se do čtení s tím, že když tu bichli zvládnu přečíst za týden, mohu si za odměnu "Okamžik ve větru" nechat. "Bichle" totiž poputuje dál a na její místo se vejde hned několik jiných knih :-).“... celý text
— BabaJaga11

Přejít na knížky autora