Alen Mešković

bosenskohercegovská, 1977

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Stan pro jednoho
Stan pro jednoho
Ukulele Jam
Ukulele Jam

Nové komentáře u autorových knih

Stan pro jednoho Stan pro jednoho

„Neprávem a naprosto nepochopitelně přehlížený román, kterému by se mělo dostat mnohem větší pozornosti - nejen kvůli němu samému, ale především kvůli nám samým. Nepřestává mě fascinovat, kolik vychází knih o holocaustu a druhé světové válce a jak gigantickému promu se dostane snad každé z nich. Jistě, stále je to nejpříšernější konflikt moderních dějin našeho živočišného druhu, ale není jediný a ano, nesmíme zapomenout - ale kde se bere ten zájem až hraničící s posedlostí (znám pár lidí, kteří jsou schopní o sobě říct, že jejich nejoblíbenějším žánrem jsou knihy o koncentračních táborech!) a proč nevěnujeme trochu energii i tomu, co přišlo potom? Třeba taková válka v Jugoslávii. Není to tak dávno a není to ani tak daleko. A i ročníky, které se narodily až poté, co se v jednom vzdáleném městě ve Spojených státech podepsaly dohody a nakreslily nové hranice, které na spoustu let a mnohdy navždy zbavily řadu lidí domovů a domovin, by přeci měly mít nějaké povědomí o tom, že v zemi, kam se jezdíme tak rádi rekreovat, ještě nedávno (no dobře, už dávněji) zuřila skutečná válka. Kdy se proti sobě postavil soused se sousedem a rozhodli se, že si jednou provždy vyřeší, který z tamějších národů je vlastně ten, jenž má na půdu PRÁVO. A Emir Pozder alias Miki byl jedním z těch, kteří se stali součástí tohohle konfliktu. Ve čtrnácti začaly kolem jejich domu vybuchovat bomby, město bylo srovnáno se zemí a jako Bosňan putoval s rodiči do tábora v dnešním Chorvatsku. Jeho o deset let starší bratr, jeho životní vzor, pak pod hlavní pušky nepřítele zmizel neznámo kam. Jaké to je prožívat léta nejtvrdší puberty v uprchlickém táboře, když chcete hlavně poslouchat rock, pít bambus a balit holky, psal Mešković v Ukulele Jam. Stan pro jednoho začíná tam, kde jsme Mikiho nechali - v chorvatské Majbule, z níž se chce hlavně dostat pryč, utéct, začít žít - ve Švédsku s bráchou Nenem, jemuž se podařilo uprchnout četnikům a emigrovat. A když je vám sedmnáct a pro něco se fest rozhodnete, stává se, že pro klapky na očích neuvidíte, co můžete způsobit sobě a všem kolem. A tak Miki sám a tajně vyrazí na cestu na daleký sever. Jenže do Švédska za Nenem se nedostane, zasekne se na severu Dánska. A tam začíná jeho osamělá pouť - dál nemůže a domů taky nemůže. Nezbývá mu, než sedět na zadku v uprchlickém táboře v jedné unimobuňce s bratrance svého táty z druhého kolena, jeho ženou a dětmi. Nerozumí jazyku, nerozumí téhle studené zemi, nerozumí tomu, co má teď sakra sám se sebou dělat? A Bosňané v táboře mu lezou krkem. Tam, kde bylo Ukulele Jam bildungsromanem navzdory válce plným sluníčka, vůně borovic a zpěvu cikád, je Stan pro jednoho emočně náročným čtením o osamělosti, o tom, jak těžké je být někde, kde být nechcete a jak těžké je jen čekat, nesmět nic dělat, jen si stýskat po tom, co bylo, co víte, že už se nikdy nevrátí a oplakávat mrtvé. Není to jen depka, Mikimu je furt jen sedmnáct a furt je pro něj podstatné najít si holku a poslouchat pořádnou muziku. Ale taky pro něj začne být důležité mít vlastní životní prostor a někým být, někým se stát. Každý, každý!, kdo si myslí, že ti, co prchají před válkou jsou srabi a vyžírky, by si tohle měl přečíst. Protože nikdo na světě nechce, aby mu někdo srovnal dům se zemí, aby ho vyhnal z rodné země, nikdo nechce přijít o kořeny a nikdo se nechce stát nedobrovolným cizincem v cizí zemi plné cizích věcí, zvuků, chutí a vůní, které nerozumí a která nerozumí jemu, obzvlášť, když část nejbližších zůstala tam a jiná je někde docela jinde. Jen naprostý blázen. A těch je minimum. "Pak jsem píchl zadní kolo. Doručil jsem dvoje noviny, jedny Jyllands-Posten a jedny Det Fri Aktuelt a už jsem měl promočený seznam adres a píchlé kolo. Celkem jsem měl ještě doručit čtyřiapadesát tiskovin ve čtvrti, v níž jsem nikdy nebyl. Dosud byla noc, fičelo a pršelo, byl jsem hladový, ospalý a dneska jsem absolutně neměl sebemenší šanci doručit noviny do sedmi hodin. K tomu mě čekala přibližně čtrnáctikilometrová štreka domů v počasí, do kterého by psa nevyhnal, ale já bych ho přál Karadžićovi, Miloševićovi i Mladićovi." (s. 132)“... celý text
— Jizi

Stan pro jednoho Stan pro jednoho

„K této knize jsem přistupoval k despektem, který se bohužel hned v úvodu potvrdil. Pak se přeci jen začalo něco dít, ale pořád to nebylo ono. Chápu, že kniha má ukázat jak se cítí takový mladý uprchlík úplně sám v cizí zemi, takže v tomto směru je alespoň poučná, ale to je asi tak vše.“... celý text
— lassse

Ukulele Jam Ukulele Jam

„Milostné, hudební a alkoholové zážitky jednoho teenegera - to bych vlastně vůbec nemusela, jenže tenhle příběh se odehrává na pozadí konfliktu v bývalé Jugoslávii a navíc vychází z autentických zážitků autora. Takže vše najednou vyzní úplně jinak... Tuhle válku na jihu Evropy jsem nikdy nepochopila, vraždil se tam každý s každým, a je to jediný válečný konflikt, který jsem na dálku nejen sledovala, ale jehož následky - ostřelováním zničené fasády a trosky domů - jsem v Sarajevu a v Mostaru viděla na vlastní oči, byť se zpožděním. Asi i proto pro mě místy hodně působivé. A myslím dost dobrý překlad.“... celý text
— Rade

Ukulele Jam Ukulele Jam

„Jeden z dlouhé řady bildungsrománů vyprávěných v ich-formě puberťákem, které se začaly psát po 2. SV (Zbabělci, Kdo chytá v žitě), z tohoto pohledu nic nového. Jazykem a formou též ne. Originální je však prostředí a doba - uprchlický tábor Bosňáků a Chorvatů z válkou zmítané Bosny na pobřeží Jadranu v Chorvatsku. To knize dodává na nadčasovosti a určitě zaslouží pozornost.“... celý text
— TadeášFalk

Ukulele Jam Ukulele Jam

„Prozatím nejlepší kniha letošního roku. Ukulele Jam na mě volalo, vábilo mě a já od první chvíle, kdy jsem viděla přebal, věděla, že ho prostě musím mít. Vyprávění dánského spisovatele bosenského původu je pravděpodobně jednou z nejsilnějších výpovědí o absurditě balkánské války, aniž by muselo pracovat se scénami z bojů, se smrtí, s krví a s drastickými výjevy. Ne. Čtenář se na tři roky stane bosenským uprchlíkem Emirem Pozderem přezdívaným Miki, který je spolu s rodiči po vypuknutí bojů deportován do bývalého vojenského letoviska Majbule na břehu Jaderského moře. Tam žijí v hotelovém pokoji, chodí do jídelny, táta nemá práci, máma nemá práci, Miki se snaží aspoň vyučit a nezešílet z toho, že o všechno přišel, že se kamarádi objevují a zase mizí, jak s rodiči postupně ti šťastnější opouští zemi a hlavně z toho, že jeho Mr. No, velký brácha Neno, je čert ví kde, jestli vůbec někde. Miki s nenuceností patnácti, šestnáctiletýho kluka balí první holky, pije první piva, poslouchá první metal a zároveň svými poznámkami a komentáři dává poznat, jak šílený je život uprchlíků - nebo v jejich případě nucených vysídlenců - a jak absurdní byl propuknuvší etnický konflikt. Mešković ve svém románu perfektní bruslí na hraně nenucenosti, humoru a dobře známých situací z dob dospívání a extrémně silné generační výpovědi. Nenechte se zmást, tohle není lehké prázdninové čtení - koneckonců, jak sám hrdina říká, jasně, jsme u moře, to je bezva, ale prázdniny po čtrnácti dnech končí, my tu trčíme už třetí rok.“... celý text
— Jizi

Přejít na knížky autora