1. Domů
2. Autoři
3. Abnousse Shalmani
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 1
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Abnousse Shalmani

Chomejní, Sade a já

„Nadprůměrně inteligentní autorka, Francouzka íránského původu, se mi naprosto trefila do noty. Nesnáší popírání práv žen, zahalování, a ponižování žen v islámské kultuře Je to feministka, ne ve smyslu, že by se měly ženy vyrovnat mužům, nýbrž ve smyslu ženskosti! Od mala, díky osvícenému, vzdělanému tolerantnímu otci, bojuje proti "vousáčům" (islamistům) a prot "vránám," zahaleným ženám. Vadí jí i šátek, který ženám kvůli zakrytí vlasů, aby neprovokovaly muže, vnutili despotičtí islamisté. Žena, která ukáže vlasy, nebo část kůže, je dle "vousáčů" děvka a každý si s takovou může dělat co chce. Provokovala! Mimo jiné Abnousse Shalmani, rozlišuje mezi muslimy a islamisty. Islamisté, jsou ti, kteří se bojí žen, a proto je zahalují a uvězňují ve svých domech. Zakazují jim pohlížet na jiné muže. Islamisté ženu vlastní, je to jejich majetek. "Žena uvězněná v domě, uvězněná v hidžábu, je jako zaživa zazděná. Existuje pouze v mezích soukromého. Už neexistuje. Zmizela."“... celý text
— Modi666

---

Chomejní, Sade a já

„Další povinná četba pro všechny hledající ještěne feministy obého pohlaví, kteří zároveň nikdy nebyli rasisty a se svou xeno a islamofobií sami v sobě věcně diskutují a snaží se ji zvládat tak, aby ona neovládla je! "pohlavní apartheid" "...nikdy, opravdu za žádných okolností, se žena nesměla střetnout pohledem s neznámým mužem, který nebyl její otec, bratr, manžel nebo syn. Musela se pořád dívat do země. Stačilo, aby se na chvíli zapomněla, zasnila se s pohledem upřeným do prázdna a náhodou, nedopatřením, se nešikovně střetla pohledem s nějakým mužem. Hned byla ztracená stejně jako počestné dívky v devatenáctém století, když věnovaly své panenství milenci, za kterého nebyly provdány. Matku jednou pronásledoval muž, na něhož se nechtěně podívala v autobuse. Vyložil si to jako milostný návrh. Čím víc se ho snažila zbavit, tím byl uraženější. Nakonec ji nazval děvkou." "otec mě nehodlal nechat zposlušnět" "Malým holkám chybí pořádný ženský vzor. To je také jedním z důvodů, proč jsme s ostatními holkami nevěděly, co se sebou. ... pro holku je mnohem těžší ztotožnit se s Napoleonem než pro kluka ... Zákon zavádí rovnost a všichni se diví, že se ženy v davech nehrnou zapsat na kandidátní listinu. A přitom by stačilo tak málo: dát prostor ženám ve školních učebnicích. I když jsou ženy součástí historie, učebnice vzdělávající budoucí občany se o nich nezmiňují..." "Pamatuju si, jak mi dělalo největší starost, jestli mají měsíčky 'všechny' ženy, nebo jenom Íránky." "...Matka spustila, že už víc nesnese, jakou jí Chomejní dělá ostudu v Paříži, zatímco já ji překřikovala otázkami, kdo je to 'fatwa' a proč chce zabít spisovatele a přitom tak kroutí obočím. Otec se snažil odpovědět všem a matka prohlásila, že ode dneška, když se nás někdo zeptá, budeme říkat, že jsme Arménci. A začala s tím hned druhý den ráno. Já to neřekla nikdy. Já jsem byla dál íránského původu, zatímco moje matka arménského. Trvala na tom, dokud Írán opět nenabyl v očích jejích známých důstojnosti - tedy dokud George Clooney nevyslovil ve filmu 'Syriana' několik slov ve farsí a nevynadal nějakému Arabovi za to, že nerozumí perštině. George Clooney, Persepolis, Širín Ebadíová, Jak jsme v Teheránu četly Lolitu a Rozchod Nadera a Simin si zaslouží obrovský dík za to, že po letech v exilu v Arménii vrátili mojí matce její skutečný původ." No, jeden by se ucitoval. A ponaučení plyne z této knihy takovéto: vousáči a vrány jsou nejen v Íránu a ve Francii, ale všude (dokonce i zde, na této knižní databázi!)... na závěr ale ještě jeden citát, který si zaslouží stát se nezapomenutelným: "vstávat hrůzou vousy"“... celý text
— ornemalin

---

Chomejní, Sade a já

„"Nechápu proč, ale je to moje vina. Je to moje vina, když po mně nějaký muž zatouží. Za jakýchkoli okolností je to moje vina. Je třeba připomínat případy v Íránu i jinde, kdy je znásilněná žena souzena a potrestána za podněcování ke znásilnění? Což je logické, protože muž je oproštěn od morálních a společenských zábran v případě, že je vyprovokován. Je to absurdní, ale naprosto logické. Takovou ženou může být osamocená holka v nočním taxíku, příliš rozesmátá studentka potulující se ulicemi nebo unavená žena, která usnula v autobuse, v němž zůstali už jen samí muži, a sklouzl jí šátek. Ďábel se nemá pokoušet. Zvláštní koncepce společného soužití, podle které se kdokoli může změnit v predátora. A bez viny. Žena nese vinu za oba. Ve jménu jaké víry představuje žena pro muže takové nebezpečí?" Zvláštní kniha, která mi přivodila řadu zvláštních pocitů. Silně jsem sympatizoval s autorčinou odvahou a razantností, tahle její tvrdohlavost (původně jsem chtěl použít termín "zabejčenost", ale pak mi přišel pro ženu bojující za emancipaci nepatřičně maskulinní) je strašně silná a v lecčems následováníhodná a nejspíš i nezbytná, protože v boji se zkostnatělými a zároveň bezohlednými režimy se nějakou diplomacií v rukavičkách a systémem postupných opatrných kroků nic nezmůže. Ale z odstupu není možné nevidět i značné limity podobně černobílého přístupu. Abnousse totiž nechce nahlížet pravdu z různých úhlů pohledu a tím se připravuje o možnost vidět svět jako vícerozměrný a barevnou realitu života jinak než ve vyhraněné dichotomii. Náboženští fanatici jí zničili dětství? Veškeré náboženství je zlo! Zakázali ženám ukazovat tělo? Hrdinstvím je nahota a prostituce! A tak dále. Asi to není možné Abnousse vyčítat, to brutální režim, ve kterém vyrůstala, ji dohnal k extrémním postojům, to ten režim je viník, bez debat! Ale přesto: když na základě své zkušenosti nechápe, že by se některé ženy mohly zahalovat dobrovolně a otevřeně jimi pohrdá, vypadá to, že má s "vousáči" svého dětství společného víc, než by si přála. Rozpačitý pocit jsem měl ze stylistické podoby knihy. Syrovost by nevadila, forma krátkých zápisku taky ne, tohle leckdo zvládl dobře. Ale tady to nějak drhne, zdá se mi, asi by to bylo fungovalo lépe jako blogové komentáře, pokud bych si to četl s časovým odstupem mezi kapitolami, tak by ta monotematičnost a hraní na jedné struně tak nevadily. Takhle jsem dočítal už docela utahán... Ale nerad bych byl kritický! Můj celkový dojem je jistě pozitivní, byla radost se setkat s ženou, která má kuráž a nebojí se postavit za to, co je správné! "Dokud budou lidi číst, dokud se budou snažit pozvednout mysl nad sebe samotné, třeba jen nepatrně, tak budou existovat lidé s představivostí schopní svrhnout tyrana. Dokud bude existovat řeč. Právě to pro nás dělá umění obecně, a literatura zejména: otevírá stavidla ducha, vystavuje nás novým vjemům, novým hlasům, novým nekonečnům."“... celý text
— mirektrubak

---

---

Chomejní, Sade a já

„Velice zajímavá kniha, řekl bych, že v mnohém důležitá. Autorka má osobitý pohled na spoustu fenoménů, zároveň nabízí neotřelou perspektivu k situaci v Íránu a život peršanky vyrůstající na západě. Měl jsem tu knihu doma skoro od vydání a až teď na ni nastal čas. Možná náhodou, možná mě ponoukla aktuální situace v Íránu, abych si prohloubil znalosti a v celém problému se o trochu lépe zorientoval. V tom kniha účel splnila. Problém je autorčin styl (pokud to není chyba překladatelů?). Občas jako by zapomínala, že píše a nevypráví to někomu u kafe, místy přechází do příliš civilního projevu, který se vůbec nehodí a zdá se takový školacký. A dalším problémem je repetitivnost textu, která je poměrně velká. Jasně, byl to asi záměr, treba ten do zblbnutí se vracející motiv protestní nahoty dítěte, ale za mě se ten záměr úplně nevydařil. I tak si myslím, že tahle kniha stojí za pozornost a je docela škoda, že u nás poměrně zapadla. Jen by ji člověk měl číst bez očekávání vysokého literárního umu. Ostatní to ale vcelku vyvažuje.“... celý text
— sharik

---

Chomejní, Sade a já

„Zvláštní kniha. Autorka pochází ze zcela odlišného prostředí a její životní zkušenost je na hody vzdálena té naší. Bohužel tuto propast se knize nedaří překonat. Příběh je mi příliš vzdálen, osud hlavní hrdinky se mně v podstatě nedotýká. Navíc na mně působí příliš kategoricky, jediná je vždy v obraze a její okolí je úplně mimo. Její příběh i pohled na věc respektují, ale nedokážu ho jakkoliv procítit.“... celý text
— VendulaB