Terezie od Ježíše

Svatá Terezie z Avily, Terezie Velká · pseudonymy

španělská, 1515 - 1582

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 12 knih
Hrad v nitru
Hrad v nitru
Cesta k dokonalosti
Cesta k dokonalosti
Kniha o zakládání
Kniha o zakládání
Život
Život

Nové komentáře u autorových knih

Vnitřní modlitba Vnitřní modlitba

„Fragmenty z různých spisů sv.Terezie: Hrad v nitru, Cesta k dokonalosti, Kniha o zakládání aj. Bohužel nevím, co nám chtěl autor této antologie předat. Myšlenky světice nebyly sepisovány formou apoftegmat a chtít její dílo takto pojmout, je nepochopením.“... celý text
— Achillesaželva

Vnitřní modlitba Vnitřní modlitba

„Není to nic moc. Spíš nic, než moc. Slepenec textů, který není schopen předat čtenáři vnitřní dynamiku světice a jejího díla.“
— Žížala_0119

Hrad v nitru Hrad v nitru

„Skvost!“
— Achillesaželva

Cesta k dokonalosti Cesta k dokonalosti

„"Chraňte se přehnané bázlivosti, do níž upadají některé osoby, které ji dokonce považují za pokoru. Jestliže vám král udělí nějakou milost, pak to není jistě pokora, odmítnout ji, nýbrž přijmout ji a těšit se z ní, i když uznáváte, že jí nejste hodny. Kdyby Pán nebe i země přišel do mého domu, aby mě zahrnul projevy své přízně a těšil se ze mne, byla by to pěkná pokora, kdybych s Ním nechtěla mluvit, odmítala jeho dary, utíkala před Ním a nechala Ho samotného. A což teprve, kdyby naléhal, abych prosila o milosti a já chtěla z pokory zůstat chudá, a tím ho nutila, aby odešel, protože jsem nedokázala odpovědět na jeho vybízení? Chraňte se, sestry, takové hrbaté pokory!" Cesta k dokonalosti opakuje mnoho témat z Tereziina životopisu, ale myslím, že obstojí i jako svébytná práce. Možná je i vhodnější pro první seznámení s Terezií, zdá se mi přístupnější. Jako by ji vědomí, že její adresátky budou sestry s různou schopností vnitřní modlitby, vedlo k tomu psát víc didakticky, a tedy víc přístupně i pro nás, začátečníky modlitebního života (ale nevím, těžko soudit). Každopádně i zde je vidět Tereziina úžasná schopnost propojit mystické i praktické věci, duchovní hloubky, Boží výsostnost i zcela praktické záležitosti, na kterých je vidět, jakým byla Terezie výborným pozorovatelem lidí a psychologem! A zase ta její upřímnost, neochota připisovat si sama zásluhy, odpor ke sklonům řídit si vlastní život a diktovat Bohu, které milosti by právě teď potřebovala a které si zaslouží. ("Ať se ve mně, Pane, naplní tvá vůle, jak jen se tobě líbí! Chceš-li, abych trpěla, dej mi sílu to snášet, a jen ať to přijde! Chceš-li, abych byla pronásledována, nemocná, abych trpěla nouzí a potupami, tu jsem, neodvracím svou tvář.") A nelpění na sobě a na vlastních vymyšleninách, ale přijímání všeho, co od Boha přijde. No, prostě pokora a duchovní čistota ve své dokonalé podobě, s tím se může srovnávat snad jedině její jmenovkyně a vzdálená karmelitská spolusestra, naše svatá malá Terezka. Přestože byla Terezie velmi poslušnou a řádnou dcerou své církve - což bylo dáno jednak jejími osobnostními charakteristikami, ale také dobovou atmosférou a možná i nade vším se vznášející a dohlížející inkvizicí -, zaujme i opakovaný stesk nad tím, že se jí ne vždy dostalo pomoci z těch míst, ze kterých by to mělo být nejvíc samozřejmé. Přišlo mi to vlastně až překvapivě aktuální. Ano, špatní zpovědníci, kteří udělají víc škody než užitku - jedno z témat, které bylo zjevně aktuální ve Španělsku Tereziiny doby a které nás trápí i dnes. A věta "není rozumné zavrhovat ctnostné a silné duše, jen protože jsou to ženy", která neprošla cenzurou jejich řádových představitelů a existuje jen v nevydané verzi rukopisu, by také stále mohla (měla?!) být napsána na vnitřní stranu dveří nejedné z našich sakristií. "Bůh nás zbav toho, kdo mu chce sloužit a zároveň dychtí po cti! Takový se přepočítal, neboť, jak jsem se už zmínila dříve, čím více se stará o čest, tím více ji ztrácí, zvláště když lpí na výsadách - Žádný jed na světě neničí dokonalost víc než starost o vlastní čest."“... celý text
— mirektrubak

Kniha života Kniha života

„"Člověk usiluje o spojení s Bohem, namlouvá si, že následuje rady Krista, který byl zahrnut potupami a křivdami, a zároveň si chce uchovat vlastní čest a vlastní dobrou pověst. Ne, jsou to příliš rozdílné cesty, a tak se nikdy nedojde k cíli." Zkoušel jsem číst Knihu života před pár lety, ale nedostal jsem se příliš daleko. Kapituloval jsem před tím obrovským rozdílem, který byl mezi duchovním životem Terezie a mým tehdejším náboženským levelem. Při druhém pokusu letos v létě sice ten nepoměr zůstal v zásadě stejný, přesto to bylo tentokrát jiné. Tentokrát jsem měl pocit, že ke mně Tereziino svědectví promlouvá, že je sice daleko (protože světice), ale že je mi nějak srozumitelná, nějak v mém žití přítomná. A občas (docela často) jsem měl pocit, jako by ke mně její slova nedoléhala z dálky, ale jako by jen formulovala něco, co se rodilo v záhybech mého vlastního přemýšlení a prožívání Boha. Byl to zážitek docela tajemný a dost silný. V mnohém tak vzdálená jste mi, Terezie od Ježíše, a přitom tak blízko! Pomohlo jistě i nové vydání životopisu (který ve skutečnosti není životopisem, je to víc duchovní testament a průvodce spiritualitou, řekl bych). Nad předchozími knihami z edice Fontes (Terezka a Augustin) jsem se tady dříve rozplýval a nadšen jsem i tentokrát. Osvětlující předmluva a dobře zpracovaný poznámkový aparát mi umožnily správně chápat mnoho informací, které bych bez této pomoci nedokázal zařadit do patřičného kontextu. Fascinující na Terezii je mnoho věcí. Mě nad jiné zaujala její absolutní snaha o poctivost a pravdivost. Je to patrné neustále, až se čtenáři může zdát, že je toho až příliš, všech těch obav o zkreslení vlastních vidění, nejistota ohledně věrohodnosti její vlastní interpretace. Terezie se tady intuitivně, v době raného novověku, ukazuje jako skvělý psycholog, který vnímá riziko, že si Boží přízeň a přítomnost vyložíme svým vlastním způsobem. Že si Boha osedláme a použijeme pro své duchovní útěchy svoji vlastní - a tedy nutně zkreslenou - představu. (Vyjadřuje to výstižně: "Je mi líto těch, kdo slouží Bohu na vlastní účet.") Je zajímavé, jak v Tereziiných zápiscích žije v dobrém souladu vědomí Boží přesažnosti i blízkosti. Nikdo mi nemůže být víc nepodobný než dokonale dobrý Kristus, ale zároveň mi nikdo není blíž, nikdo mě nemiluje víc, nikdo není můj lepší přítel. Tahle "rovnost v nerovnosti" má v křesťanských postojích tendence k vytváření napětí, ale Tereziino přátelství s Bohem je hodně přirozené. A je důležité si ho v modlitbě připomínat a upevňovat, je to důležitější než teologické vzdělání nebo znalost Písma! Velký prostor dostává popis Tereziiných vizí, to jsou trochu náročnější pasáže na vnímání a spoluprožívání s autorkou. Sám si nejsem zcela jist, jak je brát. Zajímavé ale je, že jí její mystická vytržení nijak neodvádí od praktických věcí. Svojí mystikou se nevzdaluje praktickému životu ani praktickému přemýšlení. Její pohled je trvale upřen na Boha, ale přitom neutíká od každodennosti. Kontemplace a činorodost jdou u ní ruku v ruce, neoddělitelné jako nádech a výdech. Vnímá se jako Marie i jako Marta, prožívá božství i lidství Ježíše - a tedy klade důraz na to, že každá aktivita jejich sester (a tedy i naše, jako Tereziiných vzdálených učedníků) s myšlenkou na Boha je dobrou službou, ano, i s koštětem v ruce, ano, i mezi hrnci :-). Tereziin důraz na Boha je absolutní, je to neustálý život s Ním (docela výstižně je to vidět na způsobu, jakým popisuje čas: trvalo to jeden Zdrávas, nebylo to déle než odmodlení Kréda atp. :-). To vede k odpoutání od ostatních lidí i ke svobodě od sebe samé. Zní to na první pohled trochu zvláštně, jako znevážení a nedocenění člověka. Ale to jen tak může vypadat, Terezie vnímá společenství jako potřebné k vlastnímu růstu. Jako korekci a doplnění vlastního prožívání, jako vzájemnou podporu a obohacení. Píše: "Je to jistý druh pokory, nedůvěřuje-li člověk sám sobě a věří-li, že mu Bůh pomůže prostřednictvím lidí, jimž se svěříme. Díky takovým duchovním rozhovorům také roste vzájemná láska." Právě pokora je možná hlavním motivem celého jejího díla. To se projevuje způsobem, který by se náhodnému čtenáři mohl jevit jako nezdravé ponižování. Zvlášť občasné výroky typu "co já o tom můžu vědět, jsem jenom žena" přivádí některé její současné čtenářky k nesouhlasnému vrčení a krabatění obočí :-). Ale to je daň za těch 500 let, které nás od ní dělí - a je spíš překvapivé, že je těch dobových podmíněností tak málo a že tahle velmi specifická žena ve specifické situaci může promlouvat tak silně i k nám, tady a teď. Tereziina spiritualita jako "budova, která má základ v pokoře" je velice oslovující, je živá, je aktuální! "Ten, kdo tě opravdu miluje, mé Dobro, jde bezpečně po široké a královské cestě, daleko od propastí. A jestli klopýtne, spěcháš mu podat ruku; nepatří-li jeho srdce světu, ale jen tobě, nedokáže ho zkazit ani jeden pád, ani mnoho, protože kráčí údolím pokory. Nedokážu pochopit, z čeho má člověk strach, má-li se dát cestou dokonalosti. Kéž nám naopak Pán ve svém milosrdenství dá pochopit, že to je klamná bezpečnost, když se člověk řídí zásadami světa a žije v tak zřejmých nebezpečích, zatímco pravá bezpečnost je v tom, když kráčíme stále vpřed po Božích cestách. Upřeme své zraky na Boha a nebojme se, že toto slunce Spravedlnosti se skryje nebo že nás ponechá v temnotách, v nebezpečí, že se ztratíme, ledaže ho my sami opustíme."“... celý text
— mirektrubak

Přejít na knížky autora