Renata Laxová

česká, 1931 - 2020

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Dopis Alexandrovi Dopis Alexandrovi

„Velmi silny pribeh silne divky silnych rodicu. Vic neni potreba.“
— misssicccka

Dopis Alexandrovi Dopis Alexandrovi

„Dopis Alexandrovi je kniha od které jsem neměla naprosto žádné očekávání. Na začátku jsem se bála tématu, protože se u knih tohoto typu dozvídám takové věci, ze kterých mi mnohdy není vůbec dobře, avšak kdybych měla shrnout děj knihy, myslím si, že byl pojat a i interpretován šťastně. Ano - sice jsme stále ve válečném období, rodina je židovská, takže je ten čas obzvláště těžký překonat a většina zážitků je místy hrůzostrašných a já, která se narodila už ve 21.století si ani zdaleka nedovede představit tyto hrůzy, ale tím že paní Renata stále žije a dosahuje úctyhodných věků o něčem vypovídá. Prožila dětství v Anglii, která byla relativně klidná a přitom tam byla stále mladá. Líbí se mi koncept knihy. Má totiž předat všechny nasbírané autorčiny zkušenosti a předat je nejen jejímu vnukovi, ale také nám, dalším čtenářům. Určitě je také potřeba vyzdvihnout, že autorka skvěle zvládla příběh podat. Když se nad tím totiž člověk zamyslí, je to pouze, vypisování jednotlivých událostí života a sdělení je. Autorka ale dokázala to, že mne jakožto čtenáře nenudil způsob jakým je kniha napsána. Moc mne bavili i části popisující staré Brno, jelikož jsem z Brna a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí.“... celý text
— JmenujiSeZuzla

Dopis Alexandrovi Dopis Alexandrovi

„Zaujalo mě na začátku vyprávění z pohledu malého dítěte. Čtenář získává další rozměr historických událostí, které zná, ale spoustu důsledků a detailů si neuvědomuje.“... celý text
— ApolenkaS

Dopis Alexandrovi Dopis Alexandrovi

„Kniha se mi četla moc dobře, možná i proto, že velká část děje se odehrává v Brně, které důvěrně znám. Zachycuje lidskou odvahu, statečnost a víru v lepší osud v nelehké době 2. světové války a v 50. a 60. letech 20. století. Příběh Renaty Laxové je i příběhem o štěstí - v Anglii se dostala do rodiny, která zůstala její druhou skutečnou rodinou i po válce, kdy se Renata vrátila do vlasti a šťastně se shledala se svými rodiči. Mnoho dětí, ač si samy život zachránily, takové štěstí nemělo - z jejich rodin leckdy vůbec nikdo další nepřežil, některé děti také namísto v milující rodině skončily v sirotčinci. Nepřekvapí proto, že z knihy vyzařuje optimismus a odhodlání změnit nepřízeň osudu, ať se to jeví jakkoli beznadějné. Paní Laxová, v době psaní knihy již babička, sepsala knihu původně pro svého vnuka - a tím, že knihu nakonec zveřejnila, dala cenný vklad do života nejen svému vnukovi. Kniha popisuje většinu událostí tak, jak byly, viděno ovšem očima autorky, zpočátku ještě dítěte, postupem času dospívající dívky, mladé ženy a posléze manželky a matky dvou dcer; spolu s nimi paní Laxová nakonec emigruje do USA. Existují věci, které lze vidět z různých úhlů. Například období před 2. světovou válkou bylo pro Renatu šťastné nejen proto, že byla se svou rodinou, ale i proto, že její rodina byla poměrně dobře situovaná. Že to období ale celkově nebyla žádná idyla a že spousta rodin v té době žila v chudobě (nezapomeňme, že šlo o období hospodářské krize a že ta mimo jiné velmi pomohla nástupu Hitlera k moci), se v knize příliš nezmiňuje. S tím nemám problém, pokud autorka líčí své vlastní zkušenosti. Stejně tak život v období socialismu, v němž jako výzkumná pracovnice ve zdravotnictví narážela na mnohá omezení, i když na druhé straně sama popisuje, že vše záleželo na konkrétních lidech, mnozí lidé jí vycházeli vstříc, protože si jí cenili jako dobré pracovnice a nezajímalo je, že nemá dělnický původ. Mrzí mě však, že při líčení období, kdy již s manželem a dětmi žila v emigraci a do Brna se dostala jen několikrát na návštěvu, sklouzává k zjednodušujícím tvrzením, jako například že různé rekonstrukce v Brně v období socialismu probíhaly pomalu, protože všichni kradli a z nakradeného stavebního materiálu si kolem Brna postavili rekreační chaty. Netvrdím, že takoví lidé nebyli, ale pokud by tomu bylo tak, jak autorka (a mnozí další) píše, po roce 1989 by již nebylo co ukrást. Stejně tak autorka (opět ovšem není jediná) poněkud idealizuje období po pádu komunistického režimu – přišla kýžená svoboda, všechno je krásné... jakobychom se najednou octli v pohádce. Opět, kdo tu dobu zažil, ví, že do pohádky měla daleko. Mimo jiné proto, že ti, co předtím kradli a páchali různé další zlo, nezmizeli z povrchu zemského ani se zázrakem nenapravili, ale leckdy jen změnili stranickou legitimaci. Zde bych proto ocenila, kdyby se autorka k některým událostem buď nevyjadřovala, když je nezažila, anebo byla ve svých závěrech opatrnější (někde totiž působí až naivně).“... celý text
— BabaJaga11

Dopis Alexandrovi Dopis Alexandrovi

„I když je tato kniha vzpomínkovým vyprávěním, dokáže dokáže čtenáře vtáhnout do svého děje více než mnohé beletristické dílo. Je zajímavým pohledem nejen na příběh jednoho z Wintonových dětí, ale také pohledem na život brněnské židovské komunity a další události z pohledu autorky. Kniha je fascinující také svojí otevřeností, mnohé události líčí bez jakéhokoliv idealizování, přiznává rozporuplnosti vlastních pocitů, a také rozporuplnost postav které ve svém životě potkávala. Zcela objektivně charakterizuje jejich povahové rysy - kladné i záporné; zcela netendenčně se vyjadřuje také k životě v poválečném a poúnorovém Československu, kterému přes spoustu negativních vlastností přiznává i některé kladné, především v oblasti zdravotnictví, které je její vlastní profesní oblastí. Také její charakteristika vlastního rodinného života je zcela upřímná, a tato upřímnost dělá z knihy zcela mimořádné biografické dílo, které je zcela odlišné od tendenčně oslavných biografických knih, které v současné době zaplňují knihkupectví v množství více než hojném.“... celý text
— mosem

Přejít na knížky autora