Milan Děžinský

česká, 1974

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 9 knih
Obcházení ostrova
Obcházení ostrova
Přízraky
Přízraky
Tajný život
Tajný život
Šestý prst
Šestý prst

Nové komentáře u autorových knih

Obcházení ostrova Obcházení ostrova

„Hluboké verše mnohdy až vtipně absurdních paradoxů. Autor vytvořil netypické spojení personifikace, což mi přišlo jako jistá hravost s textem. Ve výsledku jsem si z díla odnesla hlavně že to, že pro život nic neznamenáme. Všechny lidské i nelidské bytosti a objekty jsou pouhou šmouhou, kterou smyje voda a odvane vítr. Je hezké si budovat budoucnost, ale stejně vše dojde k zapomnění. Krutě pravdivé. A nakonec parafráze ze sbírky: pravda je hloupost a hloupost je blízkost.“... celý text
— ellypusik

Obcházení ostrova Obcházení ostrova

„Děžinského básnický svět je plný zostřených a suverénních obrazů, které ukazují sílu drobností, jejich zaklesnutí a hutnost. Jsou to básně poměrně lokálně ukotvené, ale zároveň se do nich absorbují i vzdálenější skutečnosti, ať už jsou to kontury dalekých krajů vsazené do místního kontextu („vůz snad jede k moři v Karlíně a Libni“, „lidé z pouště přinášejí ostych do haly“), aluze na meziválečnou poezii („páv plaší smrt, kohout je mrtvý“) snové obrazy či jakási zvláštní magická zachvění, v nichž se vyjevuje děs všedního okamžiku („kostlivec v chlapci skáče na houpačce“). Opakovaně se v básních vyskytují motivy (psaní) poezie – jako by skoro mezi žitým a zapsaným nebyl takový rozdíl, až takovou roli hrají básně v autorově univerzu. Zároveň se však postupně ukazuje skepse vůči takové slučitelnosti („selhala četba, ne poezie“), která vyúsťuje až v poslední básni, v níž se deklarují omezení veršovaného: „I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. / Báseň není život. / Je v pořádku, když končí nádechem.“ Podobně se možná podrývá i vlastní pozice v samotném vnímání, neprozkoumatelnost a limity dosažení. Například báseň „Jestliže vlak…“ je formována jako matematická školní úloha, jež se jeví zdánlivě racionálně, ale o jejím vyřešení si můžeme nechat zdát. Podobného účinku dosahuje Děžinský prohozením obvyklé perspektivy („školačku unáší batůžek jak pestrobarevný dravec“), jako by člověk zdaleka neměl vše pod kontrolou, což dokazuje i báseň „Volní“, v níž se všední úkony vzpírají obvyklému pojmenování a z člověka se stává spíš instrument či oběť („kliky dveří ohýbaly zápěstí“). Navzdory těmto nemožnostem však básně nespadají do úmorné rezignace a zachmuřenosti, naopak se zdá, že nechat se unést je podmínkou pro jiné vidění. Jistě, „věci se dějí bez pozorovatele“, ale stále můžeme být strhnuti okamžikem, vteřinou, do které se toho vměstná hromada. Kromě vlaků, které skýtají specifický úhel pohledu (ostrá, ale rychle mizící spatření), hraje velkou roli v Děžinského vidění i dětská zvídavost, která je zde poměrně jasně pojmenovaná: „Ti, co se dívají, nevidí mrtvého ptáčka, / k smrti unaveného motýla. / Děti je vidí.“ Trochu matoucí je pro mě grafická podoba sbírky, která jako by značila nějaké členění, ale zřejmě se jedná o jednolitou knihu bez oddílů. A to je asi škoda – zpočátku jsou básně přece jenom vlažnější (i když přetvořené písně jsou bezva!), ale v setkání s pozdějšími kusy začala dávat ta oscilace mezi úžasem („Takové přátelství s životem, / že by to chtěl povědět všem.“) a smířlivým zadrhnutím smysl. Ostrov Děžinského poezie však obcházím rád, snad i s občasným vykroužením z pobřeží. Proti slimákům Rozmístil jsem sklenice na slimáky. Lépe než je zabíjet hranou lopatky. Dáváš do stínu prádlo, které musí schnout pomalu. Čára od tryskáče se střetla s prádelní šňůrou. Z ptáčků se odpařuje noc. V srdci bijí hodiny, které se rvou s prasklinou. Odkládám další báseň. Selhala četba, ne poezie. Kostlivec v chlapci skáče na houpačce, a když je úplně nahoře, vidím jeho oči: dvě nekonečně hluboké díry v lebce. (s. 28)“... celý text
— lubtich

Šestý prst Šestý prst

„Rozpoltená, dala by som kľudne maximum, text skvelý, presne podľa chuti. Forma je menej zaujímavá. Neviem, vrátim sa k nej.“
— LenZuzana

Šestý prst Šestý prst

„Na čtvrtiny rozporcovaná sbírka má vcelku široký motivický záběr, byť některým motivům zůstává Děžinský věrný a prorůstají celou sbírkou. Co se nemění – citlivost k detailu, různorodost prostoru, nejistota vnějších i vnitřních podnětů. V lecčem mi to ze začátku připomínalo Borkovcovy texty; zřejmě tím častým "okrajem lesa", běžnými, ale netradičně viděnými rozhraními, frekventovanými slovesy "vidím" a "slyším" nebo také výskytem vysoké zvěře. Autor píše chvíli velmi prostě a věcně, aby za chvíli přišel s vybroušenou metaforou (i přirovnání, které mi běžně lezou krkem, jsou zde úderně přesné"). Mnoho veršů se mi vměstnalo to hlavy a nelze je setřást ani za nic – "nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli / synchronizují dech", "žít jako dotek" či "odhazuji rychlost jako zátěž / a neslyším ji dopadnout". Šestý prst se mi pak nejeví ani tak jako překážka či nesnáze, ale jako spíš nekonvenčnost, pomocí níž lze citlivě vnímat sebe i své okolí (i když právě to nesnází být může). Převrací se zde běžný význam, navozuje se znepokojivá perspektiva ("zvyk nezastavíš", "lastura, která si nás přikládá k uchu", "plachta napíná vítr", "stéblo se chytá tonoucího"). Přestože Děžinského texty zřejmě vycházejí z různých lokálních procházek i zahraniční cest, takže je motivický repertoár poměrně široký, jisté skutečnosti tu ale zůstávají – avšak v měnících se podobách, což vyvolává pocit nejistoty: Slovo. Nejde přímo o tematizaci psaní, byť i pár takových básní tady je (obava z neudržení se a "vydechnutí" banálního: "Držím slov v ústech / a nepustím ho ven"), spíš jde o to, jaký význam se mu přisuzuje: někdy je skoro dáváno na roveň milostného aktu ("Kdo vyslovuje mumie: líbá"), jindy je o jeho důležitosti pochybováno ("kdyby na slovech záleželo tak moc jako na hlíně"), někdy je předmětem až podivné fascinace a zároveň pokusem o sebepoznání (jak se řekne slovensky komín? komín. výrazy jako "Vrskmaň" či "kruhoústí zjevující se z čista jasna). Propojení, souvztažnosti. Navazuje se zde interakce s archeologickými nálezy z dávných časů ("jsme spolu sto tisíc let"), nepochybuje se o společném původu ("všichni pocházíme z jedné jiskry"), ve stejné básni ze subjektu raší různorodé části, které si spojujeme spíš s odlišnými tvory ("vyšlehne ze každé části lodyha, kořen / šupina, kopyto, roh, chápavý palec / myšlenka"). Bedlivě se pozoruje okolí, zároveň dochází i k reflexi sebe kolem toho všeho hemžení ("Jsem to já už napořád?"). Části těla. Ústa, oči, prsty. A častá deformace – texty zobrazují "vlak, v němž pasažéři nemají oči", mlhu, co "okousla nám hlavy" a ve městě Daráje jsou bez smyslových orgánů jak matky, tak hrnky. Znemožňuje tato absence vnímaní okolí, nebo naopak soustřeďuje k citlivějšímu pojímání něčeho jiného? Ani světlo nemá ve sbírce jasnou úlohu, jednou "je měkké", jindy nás zase "loví jako škodnou", pak zase "vyrve jádro ze všednosti" – tento verš je vůbec příznačný, Děžinský nasvítil zřejmé a běžné scenérie tak, abychom o nich zase mohli pochybovat. A samozřejmě je toho mnohem víc – mlhavé pocity po probuzení, zatemnělé noci, výhružná zrcadla v chodbách. Autor nahlíží na svět jako na nejistý prostor, který ale stojí za to ohledávání a dotýkání, což je možné, i když nejste mlž. Už je čas / Ruch ptactva svědčí o tom, že jaro přijde i letos Je čas vložit chodidlo do cizí stopy a vyjít na kraj lesa kde nás slunce loví jako škodnou Zatahuje se: letadlo se sune skrz mrak jak jezdec na zipu na pošťácké brašně Je možné, že jsme se narodili v brašně Nejsem sám, mnozí se mnou v této chvíli synchronizují dech (s. 21)“... celý text
— lubtich

Hotel po sezóně Hotel po sezóně

„V krátkém sledu jsem dostala do rukou autora v roce 2007 a autora v roce 2020 a bylo to jako projít portálem do jiného světa. Hotel po sezóně je tak okouzlující, jak jen poezie umí být - a tam, kde jsme s autorovým mladým já mluvili každý úplně jiným jazykem, jsme se tady proťali tak slastně, že až ji vrátím do knihovny, budu si ji muset koupit. Větší poctu složit neumím. Je mi líto. "Podívej, krouží pták, za nocí planou ohně Před každým veršem hledej další podmět Podívej, krouží pták, ryba se kroutí na silonu Zikkurat přeletěl černý roj válečných dronů Podívej, krouží pták, za nocí ohně planou (Pláč i smích chuť mají stejnou: slanou)"“... celý text
— Jizi

Přejít na knížky autora