Friedrich Wilhelm Joseph Schelling

německá, 1775 - 1854

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nová kniha

O duši světa

O duši světa - Friedrich Wilhelm Joseph Schelling

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie př... detail knihy

Populární knihy

/ všech 13 knih
Myšlení o divadle I a II
Myšlení o divadle I a II
O duši světa
O duši světa
Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů
Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů
Výbor z díla. Rané spisy
Výbor z díla. Rané spisy

Nové komentáře u autorových knih

Přednášky o metodě akademického studia Přednášky o metodě akademického studia

„začetl jsem se do čtrnácti Schellingových přednášek a dostal jsem přesně to, o co jsem si koledoval: absolutní vs. zvláštní; ideje vs. empirie, takže špatná zpráva: "pokud jde však o fakultu filosofickou, pak moje tvrzení zní, že nic takového vůbec neexistuje a existovat nemůže" (7. přednáška), a pokud chceme vidět v akademiích vědecké ústavy, pak "stát by byl nesporně oprávněn k tomu, aby akademie zcela zrušil" (2. přednáška)“... celý text
— los

Stuttgartské přednášky Stuttgartské přednášky

„Děkuju Martinu Vrabcovi za spolehlivý překlad a přehlednou úvodní studii, která nesplnila ale bohužel to, co splnit měla: ospravedlnit Schellingovy fantasmagorie, ke kterým je předmluvou. Přednášky působily dojmem směsice z prstu vycucané teologie, ideologie a intelektuální artistiky. Rádoby matematicko-logická notace má pak vzbudit zdání fundovanosti a objektivní souvislosti metodického myšlení, k němuž má ale vnější estetická přilnavost Schellingových fantazijních představ opravdu daleko. Co jiného ale čekat od filosofa, který označuje nemoc jako "stav proti přírodě" a tvrdí, že je ve světě tělesném tím, čím zlo je ve světě morálním. Když je tedy nemoc stavem proti přírodě, měla by přestat být předmětem medicíny a stát se naopak předmětem exorcismu? Schelling by takovému řešení možná nadšeně zatleskal. Odpovídá ostatně jeho představě o pravé religiózní jednotě, která prosvětlí v lepších časech násilnickou vnější jednotu státu, který má sám v sobě "rozvinout religiózní princip a," pokračuje horlivě Schelling, ,,veliké spojení všech národů se má opírat o religiózní přesvědčení, která se stanou všem společná". Že se jedná o zbožné přání misionáře (anebo džihádisty), a ne závěr učiněný po filosofické rozvaze, založené na erudici, vhledu a poctivosti, dokládá mimo jiné i autorova absence historického smyslu, jak ji předvedl při rozvíjení úvah o geografických podmínkách vzniku demokracie. Je na druhou stranu pak ale pochopitelnější, že Schelling věřil na duchy. Pardon, Schelling se nemohl jako filosofický gigant a konstruktér systému světa odvolávat na pouhou víru, musel samozřejmě existenci duchů dokázat. Jak tedy zní důkaz, filosofický důkaz, že člověk po smrti je "nanejvýš skutečný, dokonce ještě mocnější, a tedy skutečnější než ve zdejším životě"? Končím svůj komentář ukázkou první části filosofického důkazu existence duchů v podání Schellinga: "Veškerá slabost pochází z rozštěpenosti mysli. Pokud by v jediném člověku tato rozštěpenost úplně zanikla a tento člověk by v sobě měl jen dobro, pak by mohl hory přenášet." :´-)“... celý text
— pan_Vaclav

Drobné spisy a fragmenty Drobné spisy a fragmenty

„"Byli a budou jednotlivci, kteří vědu nepotřebují, v nichž vidí příroda, a sami se ve svém zření stali přírodou. To jsou ti vskutku vidoucí, praví věštci, praví empirikové, k nimž se ti, kdož si dnes tak říkají, mají asi jako političtí tlučhubové k prorokům Božím." "Nemluvte mi probůh o vědě! Vždyť jste sotva odloupli kousek. Ještě nikdo se neodvážil zřít pravdě do tváře."“... celý text
— Khamul1

Výbor z díla. Rané spisy Výbor z díla. Rané spisy

„Udělal jsem chybu, že jsem si před přečtením této knihy důkladně neprostudoval Kanta, Fichteho, Spinozu a Leibnize, jejichž znalost je k pochopení tohoto díla takřka nezbytná. K tomu se musí přičíst ještě vědomosti o tehdejší klasické newtonovské mechaniky. Navzdory svému základnímu povědomí o zmíněných myslitelích jsem se místy ztrácel, ale když jsem se opět našel, nestačil jsem žasnout nad pronikavostí Schellingova myšlení. Hlavní myšlenkou díla je identita subjektu a objektu (člověka a přírody), které se spojují v absolutnu. Nejprve Schelling postupuje od objektu k subjektu, což nazývá filosofií přírody, a pak opačným směrem od subjektu k objektu, což nazývá transcendentálním idealismem. Obecně to není vůbec jednoduché čtení. Občas jsem se sám sebe ptal, zda ještě čtu filozofické dílo, a ne spis o biologii nebo fyzice, který pasáže o filosofii přírody lehce připomínají.“... celý text
— Khamul1

Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů

„Schelling v tomto pozoruhodnom diele nadviazal na vlastný koncept filozofie identity, no zároveň od neho odbočil a vydal sa ďalej inou cestou. Oproti Fichteho radikálnej autonómii subjektu zdôrazňuje, v nadväznosti na Spinozu, jednotu, neoddeliteľnosť Boha, človeka a prírody (nie však v zmysle totožnosti, ale zvláštnej spojitosti). Na rozdiel od Spinozu má na mysli osobného Boha, ktorý stvoril prírodu ako živý celok. Tým, že zároveň zastáva slobodnú vôľu človeka, je zase bližší Fichtemu. Avšak z takýchto východísk mu plynú znepokojivé otázky: „Ako je možné zlo?“ a „Ako ospravedlniť Boha za zlo, keď všetko musí závisieť od jeho sebazjavovania?“ Schelling chce preto pri Bohu nájsť nejaký zárodok možnosti zla a zosúladiť tak nevyhnutnosť a slobodu. Takto by vysvetlil odkiaľ sa berie sloboda ako možnosť a schopnosť dobra i zla a zároveň zachránil jednak vzájomnú spojitosť vôle Boha a vôle človeka, bez toho, že by poprel samostatnosť ich osobností. Podľa Schellinga je problém slobody morálnou otázkou. Sloboda je možnosťou a schopnosťou dobra a zla. Autor hovorí, že človek bol stvorený ako slobodný. Človek je činom, od počiatku svojou vôľou. Človek sa však nestáva mravnou bytosťou, no zo svojej povahy je ňou už od počiatku. Jeho konanie je nevyhnutne morálne. To či bude dobré alebo zlé je výsledkom toho, akého ducha v sebe nesie. Ak zvíťazí svojvôľa, prevládne zlo, teda odtrhne sa od Boha. Ak nezostane len pre seba, ale nechá sa presvetliť láskou, bude konať dobro. Schellingove úvahy nad podstatou ľudskej slobody a problémom zla ma oslovili, no už nie jeho „mystériovanie“ a miestami prílišné špekulovanie o večnom božskom prazáklade a prvotných princípoch sveta (vplyv teosofie Jakoba Böhma). Keďže východiská jeho filosofie zostávajú problematické a otázka slobody zostáva v škálach nevyhnutnosť vs. slobodná vôľa, dobro vs. zlo, dojem z jeho diela je zároveň rozpačitý. A Božia dobrota je vďaka ich tézam spochybnená. Prečo by však Boh musel závisieť od sveta? A bol by potom Bohom? +Pri ťažšie zrozumiteľnej pasáži mi pomohlo nazerať do lepšieho českého prekladu (v staršom z r.1992 sú aj komentáre-štúdie k Schellingovej filozofii); slovenský preklad má však viac ozrejmujúcich poznámok pod čiarou.“... celý text
— Misericordia

Přejít na knížky autora