André Gide

francouzská, 1869 - 1951

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 24 knih
Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR"
Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR"
Návrat ze Sovětského svazu
Návrat ze Sovětského svazu
Vatikánské kobky
Vatikánské kobky
Penězokazi
Penězokazi

Nové komentáře u autorových knih

Tesná brána Tesná brána

„Zaujímavý koncept, v čitateľovi vyburcuje niečo dovtedy nepoznané a neprežité, ešte nezakúsené v literatúre... (aspoň pre mňa to tak bolo). Pokiaľ mala vo mne kniha rozpútať nepokoj, tak splnila svoju úlohu...“... celý text
— Teraesa

Francouzský symbolismus Francouzský symbolismus

„Pro nedělní chvilku poezie jsem vybrala verše mně neznámého Alberta Samaina .... O něžných verších sním, jež chvění nitra zvíří verších, jež o duši zavadí jak chmýří , o plavých verších, v nichž se vláčný smysl lije jako když pod vodou vlá hříva Ofélie, o verších z večera podzimu, uhranutí chvil v ženském obřadu mollových slabik smrti, o něžných verších sním umírajících jako růže .... / úryvek ze sbírky V zahradě infantčině /“... celý text
— intelektuálka

Vatikánské kobky Vatikánské kobky

„Po Penězokazích jsem si přečetl další slavné dílo francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947). Vatikánské kobky (1914), "Bláznovská fraška", se mi líbily víc než Penězokazi, i když i z této knihy jsem na rozpacích. Jednou z postav je Lafcadio Wluiki, který se v 19 letech dozví, že je šlechtickým levobočkem. Spolu s dalšími postavami je zapleten do zvláštní hry kolem údajného věznění papeže Lva XIII. v Andělském hradě, kam ho zavřeli Svobodní zednáři a místo něj nasadili dvojníka. Román je výsměchem náboženské bigotnosti i různým spiknutím...“... celý text
— milan.valden

Návrat ze Sovětského svazu Návrat ze Sovětského svazu

„Andre Gide se při své několikaměsíční návštěvě narážel přes na okázalou pozornost hostitelů na věci, kterého ho znepokojovaly a které oni pozorní hostitelé nedokázali přes maximální snahu včas zakrýt nebo alespoň odclonit. Gide nepozoroval a nevnímal jenom to, co si hostitelé přáli. Jeho komunistické přesvědčení se v něm střetávalo s vírou v Boha, stejně jako hluboká lidskost během návštěvy s každodenní běžnou realitou. Je zajímavé, že jeho soucit s obyčejnými lidmi, jejichž bídu musel vnímat překvapivě i tady, ho zavedl mezi komunisty. To samé Karla Čapka naopak přimělo k jejich důslednému odmítnutí ve slavném článku Proč nejsem komunistou. Gide na jednu stranu chválí onen tak viditelný (a předváděný) rozvoj, ale na druhou stranu si všímá všudypřítomného nedostatku, cenzury a hlavně absence plurality myšlení a jakékoliv kritiky. A ještě horší je pro něj úroveň sovětského umění, pokleslost a konformita socialistického realismu. A na tomhle nic nemění ani některé výbuchy jeho nadšení nad parky oddechu a kultury, parády sovětské mládeže na Rudém náměstí nebo třeba návštěvě autora jednoho z těch socialisticky realistických děl Jak se kalila ocel. Jeho text působí chvílemi až zmateně a protichůdně, ale ukazuje se, že kromě toho, že byl velmi bystrý pozorovatel, se se svými poznatky snažil poctivě vyrovnat. Je směšné, jestli někdo napíše (nejen komunistický básník Mathesius v trapném doslovu), že nemohl znát celou pravdu a jeho soudy jsou příliš příkré a jednoznačné. Jistě, Gide toho asi moc nevěděl ani o hladu na Ukrajině, milionech lidí v gulagu nebo třeba o řádění NKVD mimo SSSR, kdy její agenti vraždili jak bílé emigranty tak uprchlé trockisty. Ale postřehl cenzuru (třeba požadavek na úpravu zdravice Stalinovi i projevů, které mohl veřejně pronést), nebo ono dvojí vyjadřování na veřejnosti a v soukromém rozhovoru. Kniha vyšla teprve na začátku Moskevských procesů, ale i k nim se už Gide alespoň obecně vyjádřil. V tom je jeho velikost a prozíravost, byť dané spíše intuicí a víc citem než rozumem. Na věcné zhodnocení onoho nového řádu si musel svět v knize Nová třída ještě dvě desítky let počkat. Navíc Djilas znal ten západními intelektuály oslavovaný a vzývaný komunismus i zevnitř. Gideho následující tvrzení ukazuje, jak podvědomě vnímal pravou podstatu věci: "Nuže, nebylo by líp než hrát si se slovy uznat, že revoluční duch ba prostěji duch kritický není přípustný, že ho už není třeba? Dnes se vyžaduje konformismus, uznávání. Co se dnes chce a žádá, je schvalovat všechno, co se děje v Sovětském svazu; co se tam snaží dosáhnout, je, aby toto schvalování nebylo rezignované, ale upřímné, ba nadšené. Nejvíc udivuje fakt, že toho docilují. Z druhé strany nejmenší protest, nejmenší kritika je stíhána nejtěžšími tresty, a ostatně ihned udušena. A pochybuji, že dnes v některé jiné zemi, i kdyby to bylo Hitlerovo Německo, je duch méně svobodný, sehnutější, bázlivější (více zterorizovaný), porobenější." To postavení Stalinova Ruska a Hitlerova Německa na stejnou úroveň muselo ony západní levicové intelektuály vytočit až k šílenství. Přitom bylo jejich selháním, že ze strachu z Hitlerova Německa viděli alternativu v režimu, který byl stejný, ne-li horší. A je jedno, jestli se jedná o plejádu francouzských spisovatelů a filosofů, nebo našich představitelů avantgardy, kam samozřejmě patřil i ten komunistický básník, překladatel této knížky a její kritik Mathesius. Nakonec ono opakované selhávání oněch elit zejména levicového zaměření je stejně staré, jako lidstvo samo. A ještě na jednu věc tady Gide poukazuje. Je jí ona ruská namyšlenost a arogance, kterou ale projevují jak už třeba děti v Artěku (třeba ony dvě dívky, které překvapí, že ve Francii se líbily dva sovětské filmy, jim ale řekli, že sovětské filmy se na Západě promítat nesmějí, z čehož si odvozují, že jim Gide lže), tak ostatní lidé (viz. ona posádka křižníku v Oděsse). Že se jedná o setrvalou součást ruské mentality, díky které dneska trpí lidé na Ukrajině dokládá jeden z Gidových spolucestujících následujícím citátem z N. V. Gogola: "Mnozí z nás, zvláště mezi mladými lidmi, se nadmíru přehánějí při chvále ruských ctností, místo aby je v sobě rozvíjeli, myslí toliko na to, jak by je vystavili na odiv a křičí do Evropy: Pohleďte, cizinci, my jsme lepší než vy! Tato chvástavost je strašně zhoubná. Ostatní dráždí a škodí tomu, jenž ji praktikuje. Nejkrásnější věc na světě vychloubavost sníží. Mám raději přechodně trochu méně odvahy než domýšlivost. Tato ruská chvástavost, které Gogol lituje, je dnešní výchovou rozvíjena a povzbuzována." A to bohužel platí dodnes. Andre Gide ovšem svým Návratem prokázal ve své době nejen mimořádnou odvahu, ale především jasnozřivost, která byla v následujících letech bohužel jednoznačně potvrzena. I pro něj tedy platí slova spisovatele A. Koestlera: "Ke komunismu jsem šel jako k prameni čerstvé vody a opustil jsem jej, jako bych lezl z otrávené řeky lemované troskami zaplavených měst a mrtvolami utopenců."“... celý text
— jadran

Penězokazi Penězokazi

„K vrcholným a nejslavnějším dílům francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947), patří román Penězokazi (Les Faux-monnayeurs, 1925). Je z rodu děl, u nichž důležitější než děj a postavy je inovativní formální stránka, která ve své době spoluvytvářela literární modernu a v mnohém předznamenala i estetiku francouzského "Nového románu". Gide využívá techniku románu v románu, deníkové záznamy, prolínající se vyprávění týchž dějů různě zkreslená subjektivními pohledy, kdy se témata objevují, ztrácejí a znovu vynořují; to vše směřuje k tomu, aby různou optikou bylo vyjádřeno napětí mezi realitou a jejím uměleckým zachycením, podtržena neurčitost vztahů, soudů a pohnutek a nedořešenost příběhů postav, těžce hledajících smysl života. Chybí autorské popisy jednajících postav - podle Gida se mají postavy představit čtenáři samy svými činy, jejich zdůvodňováním i jejich vlastním vyprávěním. K románu je připojen Deník Penězokazů (Le Journal des Faux-Monnayeurs, 1926), ve kterém Gide vysvětluje své tvůrčí postupy. Román zachycuje prostředí pařížských měšťanských vrstev před první světovou válkou, s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, k lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami a emocemi, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, uvolněnými sexuálními vztahy a pohodlností ducha, což je semeništěm neřesti, přetvářky, klamu, zkřivené výchovy mladých, zneužívání vlivu a mravního cynismu dohánějícího jednoho z hrdinů k nemotivované sebevraždě jako důkazu statečnosti a pevné vůle. Formální stránka z dnešního pohledu ničím nepřekvapí a jelikož mě příliš nezaujal ani děj, ani vesměs nesympatické postavy a jejich jednání, mám ze slavného díla smíšené pocity. Jsem ale rád, že jsem ho v rámci mapování většiny nobelovců přečetl.“... celý text
— milan.valden

Přejít na knížky autora