Vzpomínky německého pilota na sovětské zajetí jsou jednou z nejoriginálnějších knih válečné memoárové literatury

recenze

Zajatcem v Rusku - 1943–1949 (2016) / JanH
Zajatcem v Rusku - 1943–1949

Je zajímavé, že ještě dnes, tj. více jak 70 let od konce 2. světové války, existuje memoárová literatura z této doby, s níž se český čtenář dosud neměl možnost seznámit. Jedním z významných vydavatelských počinů, které toto literární manko napravují, jsou paměti německého letce Hanse „Assi“ Hahna, s nimiž před několika dny přišlo nakladatelství Elka Press.
Hahn patřil mezi elitní stíhače, vyznamenal se především svou statečností a leteckým uměním během bitvy o Británii a počtem svých sestřelů (108) se zařadil do nevelké skupiny německých „stovkařů“, vyznamenaných za své výkony samotným Hitlerem. Jak ve své knize píše, po těžkých bojích na západní frontě mu jeho následné působení během ruského tažení připadalo mnohem snadnější, tedy v tom smyslu, že nedostatečně vycvičení sovětští letci se svými zastaralými stroji nebyli tak nebezpečnými protivníky jako angličtí piloti na spitfirech. Ovšem právě na východní frontě, během jednoho jinak úspěšného vzletu, kdy sestřelil dvě sovětská letadla, byl jeho Messerschmidt 109 zasažen a Hahn donucen nouzově přistát. Tímto okamžikem začíná jeho zajatecká anabáze po nejrůznějších sovětských táborech a věznicích a posléze i kniha vzpomínek.
Jakkoli by se mohlo zdát, že v pamětech německých účastníků války, resp. pozdějších zajatců, už bylo vše podstatné o této problematice napsáno, opak je pravdou. I když popis života německých vojáků v ruském zajetí má některé společné charakteristické rysy, je každý z nich zároveň zcela originální, ať už z důvodu specifických podmínek toho kterého zajateckého tábora, způsobu zacházení s konkrétním zajatcem jakož i literárním nadáním pisatele. Hans „Assi“ Hahn určitě patří do té skupiny válečných veteránů, jejichž vzpomínky jsou napsány mimořádně čtivým, poutavým a i po formálně literární stránce vytříbeným jazykem, takže jeho zážitky defilují před čtenářem jako napínavý sled dobrodružných událostí, které mu jedinečným způsobem přibližují realitu zajetí, resp. boje jedince o přežití a uchování si lidské důstojnosti.
Jak známo, sovětský režim se snažil zajaté německé vojáky „převychovat“ na antifašisty za účelem jejich nasazení v bojových akcích, hlavně však z důvodů politických, kdy měli být připraveni převzít důležité posty v poválečném Německu. Těch, ze kterých se Sovětům podařilo vychovat opravdu kované komunisty, však bylo mizivé procento, většina se přizpůsobila požadavkům svých věznitelů pod vidinou snesitelnějších podmínek v zajetí. S tímto pokusem o komunistickou převýchovu se setkal i major Hahn, patřil však k těm, kteří podobné „námluvy“ sovětských propagandistů rázně odmítali a vysloužili si tak nálepku zapřisáhlých fašistů. Tady se však dostáváme k jedné zásadní otázce, která je - většinou nevyslovena - latentně přítomna i v mnoha jiných válečných memoárech německých vojáků. Ta otázka zní zhruba takto: Jak je možné, že u těchto slušných, statečných a kamarádských mužů (takto se většinou sami buď přímo či nepřímo prezentují) většinou zcela absentuje jakákoliv sebereflexe vlastní spoluodpovědnosti za nacistické zločiny? Také Hans „Assi“ Hahn se např. velmi ostře vymezuje vůči tzv. kolaborantům mezi německými válečnými zajatci, ovšem naprosto pomíjí fakt, že osobní statečnost, resp. zbabělost v zajetí jsou v tomto případě celkem irelevantní charakterové rysy, neboť všechny spojuje jedno, a to zcela zásadní a všemu ostatnímu nadřazené pouto, kterým je účast na Hitlerově vyhlazovací válce na Východě. Jak již bylo řečeno, snaha (možná podvědomá) vytěsnit z vědomí a svědomí právě takovéto myšlenky je společná takřka všem německým autorům, vzpomínajícím na své válečné působení a svůj stín v tomto směru nepřekročil ani Hans Hahn.
To však pochopitelně nic nemění na výpovědní síle jeho příběhu, čtenář by si měl ovšem umět dávat některé věci do příslušných souvislostí. Hahn např. upadl do zajetí v době, kdy sovětská vojska zničila u Stalingradu německou 6. armádu a kdy začalo být každému soudnému německému vojákovi zřejmé, že Hitlerovo dobrodružství na Východě skončí pro Německo katastrofou. V té době už také každý voják wehrmachtu na východní frontě věděl o zločinech, páchaných i jeho přičiněním na Židech a ruských zajatcích. Za této situace je překvapující, že podmínky německých vojáků v sovětských zajateckých táborech, jakkoli těžké a svízelné, byly určitě mnohem lepší než nelidské zacházení se zajatci ze strany Němců. Šance na přežití a následný návrat domů rovněž byly na německé straně vyšší než na sovětské.
Knihu vzpomínek, ve které major německého letectva Hans „Assi“ Hahn líčí svůj život v sovětském zajetí, vřele doporučuji všem zájemcům o literaturu faktu, zvláště pak těm, kdo upřednostňují autentické příběhy a očitá svědectví. Autor ji napsal krátce po svém propuštění a návratu do vlasti a je to určitě i tato bezprostřední literární reakce na nedávno prožité utrpení, co z jeho pamětí činí jednu z nejzajímavějších a nejosobitějších knih svého druhu.

Komentáře (0)

Přidat komentář