Věřte mi, když vám to říkám

recenze

Ostrov Lhářů (2015) / Bolkonská

Tahle kniha docela rozbouřila emoce, soudím dle zapálených komentářů na internetu. Navíc český překlad má krásnou obálku a velmi vábivou anotaci, takže nezbývá jediný důvod, proč po ní neskočit. A já to řeknu narovinu – nebudete litovat. Naprosto skvělá kniha.

Pochopitelně, pokud nechci lhát, nemůžu vám toho moc prozradit, abych vás neochudila o ten infarktový moment, co na vás čeká asi třicet stran před koncem.

Co bezpečně můžu říct – na ostrově najdete jednoho kouzelně bohatého dědečka a jeho tři krásné dcery. Jezdí sem vždycky na léto i se svými rodinami. Dětský smích se rozléhá od jednoho břehu ke druhému. A čtyři děcka tvoří partu lhářů, která se právě chystá zamíchat kartami.

Každý je jiný a do každého se můžete zamilovat. Je to sen nás všech, mít takovouhle partu. Ležet na střeše, dívat se na nebe plné hvězd a říkat si tajemství, nebo být zticha a jen tak naslouchat šumění moře, pohromadě s těmi, kteří vás znají jako své boty a udělali by pro vás všechno na světě.

Ten den byl život jako pohádka.
My čtyři Lháři spolu, jako jsme vždycky byli.
Jako vždycky budeme.
Nezáleží na tom, co se stane, až půjdeme na vysokou, zestárneme, zařídíme si svoje životy. Nezáleží na tom, jestli Gat a já budeme spolu. Nezáleží na tom, kam nás život zavane, vždycky si můžeme sednout na střechu Hnízda a pozorovat moře.
Tohle je náš ostrov. Tady zůstaneme mladí napořád.

Ale žádná idyla netrvá věčně. Lidi se mění, lidi vyrůstají a zapomínají na své dětské lásky, nebo právě že zapomenout nedokážou a odnášejí si z ostrova zlomené srdce. Lidi rostou a posouvají se dál, zatímco vy jste se třeba posunout nestihli vůbec nikam.

No, to už jsou takové ty obecné kecy, protože co dalšího říct? K ději už ani slovo.

Je to velmi zajímavě napsané. Autorka si našla neotřelou formu, a přitom to ještě zvládla udělat čtivé. Najdete tady zamilování, které vám nepoleze na nervy. To je naprosto unikátní zjev v současné Young Adult literatuře.

Nejdřív jsem si posteskla, že by autorka poté, co se provalí ten velký moment, nemusela ze čtenáře ještě třicet stran ždímat emoce, ovšem pravdou je, že zbývá pár věcí, které je potřeba dopovědět, a krom toho to ždímání emocí prostě funguje, vy si v té chvíli prostě chcete poplakat, a tady je váš prostor.

Taky ne všechny ty pohádky mě tam bavily, ale rozhodně tam patří a ta první mě dostala.

Můžu klidně zmiňovat další drobky. Stejně to nic nezmění na skutečnosti, že je to kniha, kterou byste si měli přečíst. Udělejte si tu radost. Pošle vás to do kolen, a plakat třeba nebudete, ale nějakou chvíli to budete rozdýchávat. Za mě vše.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---