Věra Fojtová - Prokletí lipovského dvora

recenze

Prokletí lipovského dvora je historický román, který se zabývá tématem domácího násilí a autorka se při jeho psaní nechala inspirovat skutečnou událostí. Tyto informace se čtenář dozvídá hned na obalu knihy. Kromě nich se na obalu také píše o vraždě urozeného pána, což může mnohé milovníky historických detektivek příjemně navnadit ke čtení. Chtěla bych však hned v úvodu čtenáře detektivek varovat, že se nejedná o detektivku v pravém slova smyslu, a to i přesto, že se zde odehraje velmi důmyslná vražda, ale nepředbíhejme!

V knize vystupuje několik postav, z nichž mezi ty nejvýznamnější patří Jan Jindřich z Lipova, jeho žena Jadviga a jejich služka Běta. Jan Jindřich je namyšlený muž, tyran a násilník, který své urozené postavení zdědil po rodičích. Neměl rád nikoho, snad kromě své matky a všem svým poddaným znepříjemňoval ustavičně život, proto se ho také všichni báli. Žádnou ženu nikdy nemiloval, pouze chtěl ženy vlastnit, ubližovat jim a ponižovat je. K ženě přistupoval jako k majetku, či jako k hračce, která je pouze na chvilkové zabavení. Bystrému čtenáři je hned jasné, že důvodů k jeho vraždě by bylo hned několik, otázkou však je, kdo jej zavraždil.

Jadviga a služka Běta jsou ženy, které Jan Jindřich nelidsky týral. Obě dvě byly krásné, mladé a těšily se ze života, ale v jeho přítomnosti rychle fyzicky i duševně zestárly a začaly se bát budoucnosti. Ono se ani není čemu divit, protože po tom všem, čím si musely projít, by se stala z každého (i z muže) lidská troska.

Příběh je napsán velmi zajímavou formou, první část knihy je věnována Jindřichovi, druhá zase Jadvize. Obě hlavní postavy vzpomínají na různé uplynulé události a díky tomu si čtenář postupně dává dohromady všechny dílky skládačky příběhu. Jan Jindřich se ve svých myšlenkách ničím netají, neboť ví, že jednal krutě a toto vědomí mu působí zlomyslnou radost.

Vraťme se k tomu, proč se kniha nemůže nazvat klasickou historickou detektivkou, když v ní máme vraha, oběť, motiv, odhalení a trest. Je to z velmi prostého důvodu, autorka před čtenářem vraha nijak neskrývá, čtenář přesně ví, kdo vraždu spáchal. Jediné, co čtenář neví je, jakým způsobem dojde k odhalení vrahů, tento fakt mu zůstane až do závěru knihy zatajen, i když se dá v průběhu děje vytušit.

Na celém příběhu je však poměrně netradiční to, že jsem s vrahy sympatizovala a zcela jsem chápala důvody, které je k rozhodnutí vraždit vedlo. Přála jsem si, aby nebyli odhaleni a mohli dál spokojeně žít, jenže aby k vyslyšení mých proseb došlo, tak to by se kniha nesměla jmenovat Prokletí lipovského dvora…

Přiznám se, že málokdy čtu knihy, které se zabývají vážnějšími tématy, jsem čtenář spíše oddechové, dobře končící, literatury, ale tento příběh mě neskutečně vtáhl do děje. I když jsem celou dobu věděla, že to dobře prostě neskončí, tak jsem musela číst dál a nemohla jsem přestat, než jsem otočila poslední stránku.

Musím uznat, že paní Fojtová se tématu chopila velmi dobře a čtivě. Obdivuji, jakým způsobem dokázala vylíčit drastické a násilné scény, neboť působily velmi silně, až jsem měla pocit, že jim na vlastní oči přihlížím. Chvílemi jsem také nemohla uvěřit tomu, že něco tak plného násilí byla schopna vůbec napsat žena! Zároveň bylo fascinující postupně pronikat do mysli nejen tyrana Jana Jindřicha a sledovat tok jeho myšlenek, ale také obětí jeho násilnického chování.

Z celé knihy si odnáším dojem, že pokud bych už nikdy neměla nic na podobné téma přečíst, tak tato kniha mi řekla o domácím násilí tolik, jako žádná jiná. Styl psaní paní Fojtové se mi velmi líbil a ráda bych si od ní přečetla i další knihy.

Ukázka z knihy:

„Jste krutý a zlý. Proč jste to udělal? Proč jste ho poslal zpátky na vestecký dvůr? Copak nemám žádné právo?“ zeptala se sklesle skrz slzy.
„Přesně tak, ty nemáš žádné právo. Tebe jsem si koupil od tvého otce jako dobytek na trhu.“
„Máte jenom to, o co jste usiloval. Tak jste to přece chtěl, tak co vyčítáte mně?“
„Ty mi můžeš být jenom vděčná, že jsem tě vytáhl z bídy, když tvůj otec všechen majetek prolil hrdlem. Stejně bys nakonec skončila někde v klášteře. Nikdo by tě nechtěl.“
„Jak to můžete s takovou jistotou vědět?“
„To jsou přece jednoduché počty. Krása neznamená skoro nic, když ti schází majetek. Budeš bydlet v mém domě a jíst můj chleba, pít vodu z mé studny, a proto budeš dělat jenom to, co ti dovolím a řeknu. A na mém panství ženy na koni nejezdí. To si dobře zapamatuj.“
Nebyla zvyklá, aby jí někdo poroučel a říkal, co má dělat a co nesmí. Byla zvyklá jednat podle svého uvážení, musela se vždycky rozhodovat sama.
Pohodila hlavou a v očích se jí místo lítostivých slov objevil vzdor.
„To se teprve uvidí!“
„Tak já že něco uvidím?“ zeptal se Jan Jindřich pobaveně, ale vzápětí se zle ušklíbl. „Zatím vidím jenom to, že skutečně potřebuješ pevnou ruku. Ukazuje se, že tvůj otec mnohé ve tvé výchově zanedbal. Ale já už se postarám…“

Komentáře (0)