Svírá duši vědce víra?

recenze

Otázka, zda je věda slučitelná s vírou či náboženstvím, stojí mezi oběma těmito systémy od dob osvícenectví, které zavrhlo boha, v lepším případě z něho udělalo „hodináře“.
Je to otázka, která má v podstatě jen dvě odpovědi a zastánci obou se tu srdnatě tu smířlivě přou o svoji pravdu. Většinou jde o čtení zajímavé a poučné.
Jiří Grygar patří do tábora vědců, kteří mezi vědou a vírou nehledají antagonismus, ale smířlivé soužití.
„O vědě a víře“ je sborníkem obsahujícím jedenáct textů zčásti rozdělených do menších útvarů. Celek je velmi útlý a v podstatě jej lze přečíst za jedno odpoledne. To by byla ovšem škoda. Je dobré texty nechat pomalu „překapávat“ myslí a nechat je na sebe působit.
Tematicky lze jednotlivé pasáže zařadit do jednoho ze tří bloků: texty o vztahu vědy a víry, texty astronomické či astrofyzikální a texty o historii poznání vesmíru či o historii astronomie.
Jak se to u podobných projektů stává, ani v tomto případě nebylo možno vyloučit opakování určitých myšlenek, což je zdůrazněno celkově malým rozsahem knihy. Vlivem toho lze nabýt dojmu, že některé myšlenky se opakují po několika stránkách. Nezkoumal jsem publikační aktivity autora z druhé poloviny devadesátých let a tak netuším, zda bylo možno čerpat z většího zdrojového potenciálu. Zdá se však, že asi ne. Na někoho může uvedená duplicita působit rušivě, ale vzhledem k tomu, že konkrétní myšlenky jsou formulovány vždy v poněkud pozměněném kontextu, lze tento nedostatek nakladateli odpustit.
Texty zabývající se vírou autora v Boha a vyrovnání se s ní z pozice vědce jsou natolik interní a intimní věcí, že s nimi nelze vést polemiku. Mohu zastávat názor, že věda a víra k sobě mají dále, než tvrdí Grygar, ale ani on ani já to nemáme ničím podložené. A tak se mohu jen vyjádřit k tomu, že v textech na toto téma jsem očekával hlubší a více filozofující rozvahy. Autor se však do nich nepouští a tak mnohé úvahy působí poměrně bagatelně. Hned v úvodním textu „Proč věřím v Boha?“ odpověď nenaleznete, ale namísto toho se dozvíte, že mírová koexistence vědy a víry je možná a není v rozporu ani s jednou z nich.
V kapitolách, v nichž píše o astronomii či o historii bádání, je Grygar mnohem věcnější a tudíž věrohodnější. Zaujala mne zejména dvě témata, která nebývají komentována tak často: vztah socialistické vědy k teorii Velkého třesku a popis astronomie institucionálně zajišťované katolickou církví.
V prvém případě Grygar vzpomíná na to, jak Velký třesk byl sovětskými, a potažmo tedy „všemi“ socialistickými astrofyziky a kosmology, pojímán jako důkaz existence stvořitele a tudíž neakceptovatelný. A zásadnímu obratu došlo až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. (Pozn.: V tomto kontextu lze pravděpodobně vysvětlit tak fenomenální úspěch Weinbergerových „Prvních třech minut“.)
V případě druhém na popisu historie astronomického výzkumu zaštítěného a realizovaného Vatikánem Grygar ukazuje, že katolická církev, není principiálně proti vědě, ale naopak se na ní aktivně podílí. Zvláště toto téma by stálo za hlubší popis, ale jde jen o stručný nástin.
Celkově lze Grygarovo rozjímání hodnotit pozitivně. Jistě si najde své čtenáře. Mám však takový pocit, že ty čtenáře, kteří hledají hlubší úvahy o fungování tohoto světa, Grygar příliš neuspokojí.

Komentáře (0)