Sváča a břemeno

recenze

Dle zdejšího hodnocení knihy Spáčka a vřeteno od slovutného Gaimana si připadám jako hovado, které vkus vyměnilo za skus někde na pastvě. Protože to, co by se mi podle hodnocení a komentářů a marketingu mělo líbit, se mi prostě nelíbilo.

Začnu, s dovolením, trhat knihu na kusy s ilustracemi.

Karikatury jsou svým způsobem vulgární kresba. Oplzlá a nepěkná a nehodí se k ničemu jinému, než právě ke karikaturám ve vtipech někde na poslední stránce novin. Opříst karikaturami dětskou knihu? Samozřejmě, Chris Ridell se pokusil o epickou kresbu, o kresbu, která měla být souputníkem epického příběhu. Ale jeho profesní zakřivení, které jej živí jako karikaturistu, zůstalo citelně patrné i u kresby v knize Spáčka a vřeteno. Postavy jsou v knize vymalované jako karikatury sebe sama. Kresba to byla, právě v mých očích, nevhodná a dá se říct v mnohém až nepěkná. Ovšem záleží na vkusu, a když jej člověk vymění za pohodlné napasení se, není s ním řeč.

Ale podívejme se na příběh. Vypravěčem je tu Neil Gaiman, u toho přeci nejde šlápnout vedle.

A přece!

A přímo do kravince! Do tak zvaného krombožence!

Gaiman sluje jako vřídlo fantasie. Kdyby Michael Ende do svého Nekonečného příběhu místo Bastiana Baltazara Buxe dal Neila Gaimana, dočkáme se v druhé půli knihy skutečného gejzíru, který by zaplavil nejen říši fantasie, ale i náš svět. S Gaimanem měl čtenář téměř jistotu – pokud sáhne po jeho knize (či komiksu), dočká se něčeho nevídaného a neokoukaného. A hlavně děsně čtivého. Ale pro ten kšeft se i mistr (rád) utne. Spáčka a vřeteno je kniha krátká, nenápaditá a často velmi nudná. Postavy jsou prkenné, neživé. Děj je, i přes jeden jediný okamžik jakéhosi překvapení, nezáživný.

Kdyby Gaiman svou „povídku“ podepsal pod nějakým milým pseudonymem a publikoval na nějakém amatérském literárním serveru, jako je třeba u nás Písmák, získal by velmi negativní hodnocení. Proč?

Představme si hypotetické komentáře literátů amatérů:

Nápad je to pěkný, ale nedokázal jsi dát postavám život. Jsou to jen loutky, kterým prostě nejde věřit. Takové umělé tvary, které se pohybují, jak ty potřebuješ. Což škodí samotnému příběhu. Čtenář nemá šanci k postavám získat vztah, neidentifikuje se, nevyvolávají u něj emoce. Je to jako číst složení u čínské polívky. A to je, obzvláště u pohádek, zásadní. Dítě se musí identifikovat s hrdinou. ==Jarka==

K epickému příběhu patří epické vyprávění. Tys to vzal jako popis, čistě jako popis – popis toho, co se děje. A do literatury přeci patří emoce. Rozjitřené, bolestivé, protože emoce dělají literaturu literaturou. ==Mirek09==

Ahoj. Moc hezký. Taky jsem napsala povídku. Koukni se na ní. ==Jituschka==

A tak dále a tak podobně.

Kniha je postavena na „překvapivé“ kombinaci dvou klasických pohádek. Takže vedle ilustrací – karikatur tu máme i karikaturu pohádek. Sepsání muselo trvat Gaimanovi tak dvě tři hodiny. Chris Ridell se s kresbou musel trápit mnohem déle. Jeho ilustrace jsou propracované, důkladné, podrobné. Ale hezké ne. Prostě z nich ta oplzlá karikatura čpí.

Takže kniha je dobrá jen proto, že ji napsal Neil Gaiman. To ovšem neznamená, že dobrá skutečně je. Holt, Neil Gaiman, to je značka. Něco jako Adidas. Kupuje se a chválí, protože značka, protože Gaiman.

Koukněte se na obrázky a ilustrace Marie Fischerové-Kvěchové. Tam je život. To jsou emoce. To je nádhera.

Komentáře (1)

31.12.2015

Lamanai

Recenze začíná slibně, ale pak se autor nechá unést pěkným nápadem s Písmákem. Sice vtipným a hezky pojatým, ale už další hodnotu nepřidává. Pohaní ilustrace, přinese jakési "zamyšlení" nad zvráceným kultem obchodních značek, ale nic víc se nedozvíme. Takže - body za nápad a vtip, body dolů za mělkost sdělení. Každopádně díky :-)