Recenze

recenze

RECENZE MONOGRAFIE

Tom Holland.
Ve stínu meče. Zápas o celosvětovou říši a konec starého světa.
Vyd. Nakl. Dokořán, 2015. Přel. Jaroslav Rek a Jiří Pilucha z angl. Originálu: In the Shadow of the Sword. The Battle for Global Empire and the End of the Ancient Word. 431s.
ISBN 978-80-7363-536-7.


Autor recenzované monografie, kterou jak sám uvádí, psal „až nehezky dlouhou dobu“, znovu prokázal nejenom cit pro historické nuance, v našem případě prostor pozdního středověku, ale i literární talent; jinak řečeno: neobvyklý vypravěčský talent a schopnost zaujmout čtenáře, kteří otevřev knihu již mají celkem dobrý důvod ji nezavřít, ale naopak stále se k ní navracet, otevírat a číst a číst. A tomu všemu v pozadí vévodí jasná erudice autora v poznání souvislostí, analogií, ale i příběhů a legend doprovázejících tak neskutečně plodné období; a natož dobu a příběhy, jenž se odvíjí na pozadí střetu civilizací: civilizace Řecko-římské neboli Byzantské, a vzestupující civilizace, či dokonce civilizací Malé Asie, tedy civilizace Islámské religiozity. Vydat takový titul v dnešní geopolitické a kulturní situaci, kdy jakoby střet civilizací gradoval, je počin vskutku odvážný. Nu, s ohledem na jazykovou kultivovanost a vypravěčský talent autora není to věc nemožná, ba naopak, právě vzhledem k jasnějšímu osvětlení epochy, jenž je našinci (kromě zasvěcených) skrytá, jedná se o počin mimořádný a nanejvýš potřebný. Převyprávět literárně vstřícným jazykem tak náročné téma, je počin hoden obdivu. Konečně jak sám autor v předmluvě prorokuje, i čtenáři se v knize otevřou „celé nové světy, složité a fascinující“.

Nuže, čtenář si zde především zjedná onu stále aktuální ambiguitu „mezi dvěma světy“, dvoukolejnost ve které se nacházíme i dnes, avšak, v případě našeho autora ho to povede trošku dál, konkrétně ke kořenům onoho napětí kultur a civilizačních střetů, které jak víme nenabývají moc hezkého charakteru a jejich obraz je v některých momentech až děsivý. Jak tudíž vypadal svět pozdního středověku tak, abychom akcentovali příběhy pozdní Řecko – římské epochy v střetu s Islámem? A jaké místo má v tomto střetu Persie? Nuže, kdo, jak dlí samotný autor „chápe dějiny jako sled přehledně definovaných a jasně ohraničených epoch“ musí být v rozpacích. Snad již jenom proto, že v pozadí probíhá boj o vzdělanost, boj o rukopisy, knihy, moudrost, zkušenosti, boj o exaktní a filosofické výdobytky, boj o prameny, které se nám jaksi prolévají mezi arabštinou, řečtinou a latinou v rukopisech o které učenci zavádějí urputný zápas. Konflikty, kterých jakoby nebylo konce, mají ale jistě svoji osobní historii, svou genealogii, historickou, společenskou, kulturní… nu prosto svůj pramen, který se autor snažil vystopovat a osvětlit. A nutno říci povedlo se mu to bravurním způsobem. Sám jako Byzantolog jsem měl z čtení potěšení, a to snad i kvůli tomu, že dobře vím, jak jakýkoliv historik je nucen zápasit s nedostatkem pramenů zmiňovaného období. A rozumí se tomu, je to noční můra každého historika kultury.

Autor tedy s ohledem na výše zmiňovanou obtíž, vzešel ze samotného pojetí dějin, historiografie tedy z počátků, které jsou nám celkem známé, konkrétněji z pojetí dějin jak je chápou křesťané od dob prvního historika biskupa Eusebia z Caesareje Kapadokijské vlastním jménem Eusebia Pamfili, jenž pokřtil císaře Konstantina Velikého na smrtelné posteli. A autor tohoto prvního křesťanského historika hned v prvních kapitolách celkem zajímavým způsobem konfrontuje s počínající historiografii Islámskou tak, jak se jeví v Koránu a tradici. Nuže, konfrontace, jenž není bez odezvy; ba naopak mnohé nuansy tohoto příběhu se opakují právě ve století jedenáctém a dále, tedy v čase výkladů – exegezí a vrcholných interpretací svatých Písem. Co je nejzajímavější, je snad to, že Holland si je dobře vědom znalostí čtenáře kulturního kontextu Evropského, a tudíž směřuje předně k historiografii interpretace ve světě muslimském. Jde mu předně o převyprávění polyfonie výkladů učenců muslimských v konfrontaci s křesťanstvím. Čtenář může být zpočátku rozčarován, ale nakonec objeví paralely hlubší, na které by snad ani nepomyslel, a na jejich pozadí poznává i semínka budoucího konfliktu.

Peršané, národ vzdělaný a nakloněný vzdělanosti, je snad současníkovi ještě vzdálenější než jiné národy Asie a to i přes to, že doma pijeme kávu, věšíme záclony a chodíme po perských kobercích. I tuto dilema autor v knize vyrovnává, když věnuje nemalou část knihy právě Peršanům a jejich úloze zprostředkovatelů mezi římským a semitským - islámským světem. Čtenář se zde dozvídá velice solidní informace o vývoji Perské říše; informace, které jak dobře vím, se povětšinou objevují v odborných nedostupných periodikách, pro našince těžce čitelných a nesrozumitelných. S touto, dle mého, nejtěžší kulturní vrstvou, se autor popasoval na výbornou. Nutno dodat, že o Persii a její kultuře v našem prostředí toho zase tak moc není a natož podaného takovouto formou. Na pozadí všeho autor velmi citlivým způsobem osvětluje i vstup „Islámského světa“ do světa „našeho“ a to vše, přijatelnou a kultivovanou formou. Že se čtenář mnohé dozví i o náboženství, kultech a úloze Judaismu je nadstandard, jenž je kořením knihy a zároveň latentním, skrytým sujetem celé monografie.

Nejbližším sousedem nově vzniklého kulturního prostoru Islámu byla právě Byzanc, říše, která zasnoubila římský patos a řecký étos a vzdělanost; říše, která zapůjčila křesťanství solidní zázemí pro Ducha; říše, která absorbovala to nejlepší z helénské vzdělanosti a římské preciznosti. Syntéza, jenž nemá v dějinách obdoby. Lingua franca – syrské Estrangelo se potkává s novou lingua franca – intelektuální řečtinou Byzantinců, kteří komunikují, překládají, uchovávají rukopisy a moudrost helénského světa, interpretují, přepisují a komentují; učí se a pozorují, a vedou smělé disputace s novým náboženstvím Mohammeda. I to málo, co nám z těchto snah zůstalo, či ve světě exaktních věd nebo Orthodoxie, je vzácné a hodnotné. A je celkem zřejmé, jak si sám autor uvědomuje, není to jenom Konstantinopol ale i Jeruzalém, který se stává centrem, byť moudrosti asketické, která se dodnes ve víře potkává v tomto punto fio s vírou jiných národů. Tak jako dnes, již pozdní středověk předznamenává konflikty, které přecházejí a prozatím (žel) neodcházejí, a buďto mají charakter ekonomický a sociální, nebo povětšinou propletený hluboce s náboženstvím, tedy charakter religiózní. I v pozdním středověku bylo nutno očekávat „velkou válku“. Střet byl neodvratitelný a literární talent Hollanda se v tomto okamžiku projevil po všech směrech: z jeho pera fakticky cítit Odyseu plného rozsahu; příběh plný zvratů a překvapení; Příběh, jenž nezamlžuje a nepadělá historické souvislosti, ale objevuje, usnadňuje pochopení i tenze, jenž mezi oběma kulturami vzrůstá, extenduje a dospívá nakonec k nebývalým důsledkům. Na jedné straně ohromně mocnému nepřátelství plynoucího z nepochopení a na druhé, z kulturní a literární i vědecké výměny jenž v tomto konfliktu mezi nimi probíhá. Tento paradox je neopakovatelně opakovatelný a pro nás poučný. Co jiného autor dělá, nežli posouvá hranice směrem k pochopení souvislostí a nutí nás čtenáře se zamyslet nad jemnými ale velice důležitými momenty, které odhalují proces konfliktu kultur? Jeho cíl je avšak nastínit, převyprávět, uvést jak se říká in medias res. Odpovědi jsou složitější, ba někdy pro nás nedostupné, prosto tabu.

Kdo hledá v Hollandově knize odpovědi na otázky je na omylu; naopak: autor svůj vypravěčský talent; talent skloubit historické znalosti a erudovanost s literární exklapancí a tvůrčím duchem dovedl k tomu, že každý kdo sáhne po knize se dozví mnohé důležité o kultuře Byzantské, Perské a rodícího se Islámu, ale nenajde jasné a zřetelné, nám tak oblíbené jednoduché, odpovědi na střet kultur; střet který formoval i kontinentální Evropský prostor. To ne. Najde mnoho k zamyšlení, objeví různorodost pohledů a interpretací a na pozadí „velkých vyprávění“, které jsou dnes již tak vzácné, objeví polyfonii zrodu kulturních střetů a prameny nesmiřitelného nepochopení proudícího z ducha dějin a doby.

Komentáře (0)