Podivuhodné cesty Julese Verna, zastávka třetí – Cesta do středu Země

recenze

Cesta do středu Země (1992) 5 z 5 / TheRaven
Cesta do středu Země

Vydání: Albatros, 1992, překlad Václav Netušil

Hlavní postavy:
Profesor Otto Lidenbrock (ve čtené verzi psáno Liddenbrock) – profesor mineralogie, neústupný, tvrdý, člověk oddaný vědě, při řešení problému přestává vnímat okolní svět; krom toho se dobře orientuje v geologii, paleontologii, chemii či fyzice
Axel – synovec, kritik výpravy a profesorův hlavní oponent ve vědeckých otázkách
Hans – mlčenlivý průvodce a lovec, uvaří, postaví prám; klasická skromná postava, která má však na úspěchu výpravy největší podíl
Arne Saknussemm – středověký alchymista, který údajně podnikl cestu do středu Země

Cesta do středu Země je nepochybně, i díky mnoha filmovým adaptacím, jedním z nejznámějších děl Julese Verna. Kniha vyšla poprvé v roce 1864 a v cyklu Podivuhodné cesty nese pořadové číslo tři (i když cyklus byl ustanoven až v roce 1866 a byly do něj zpětně zařazeny romány vydané již před tímto datem).

Stručný popis děje (vyzrazuje zásadní zvraty):
Profesor Lidenbrock, světoznámý mineralog a gymnaziální pedagog přináší jednoho dne domu starou knihu středověkého alchymisty Arne Saknussemma. V knize nalezne šifrovanou zprávu, kterou rozluští jeho synovec a učeň Axel (který je vypravěčem příběhu). V této zprávě je popsáno místo, konkrétně vyhaslá islandská sopka, skrze kterou je možné vstoupit pod zemský povrch a doputovat až do středu Země. Profesor neváhá a i se synovcem se vydává na cestu na Island, kde najímá mlčenlivého průvodce Hanse. Vchod do sopky se dle návodu podaří nalézt a putování začíná. V zásadě sledujeme, jak tři muži pochodují jeskyněmi a samozřejmě narážejí na nejrůznější peripetie, které se jim vždy nějakým způsobem podaří vyřešit (nedostatek vody, ztracený člen výpravy). Po několika týdnech nalézají hluboko pod zemským povrchem obrovský prostor s jezerem/mořem (doslova Středozemní moře), prostor je navíc díky zvláštnímu elektrickému jevu dobře osvětlen a páry vytvářejí pod klenbou prostory hustá oblaka. Moře je však překážkou v další cestě, proto se jej dobrodruzi pokusí přeplout, ale po nekontrolované plavbě ovlivněné prudkou bouří se zdánlivě vracejí na břeh, ze kterého vypluli. Cestou se setkávají s různými prehistorickými živočichy a rostlinami. V další cestě jim brání kamenitý zával, který se pokusí odpálit pomocí střelné bavlny, čímž však způsobí svůj pád do sopečného jícnu, kterým jsou následně unášeni vzhůru a jsou vyzvednuti zpět na zemský povrch jedním z postranních komínů Stromboli, sopky nacházející se poblíž jižního břehu Apeninského poloostrova.

To že nás Verne na své třetí podivuhodné cestě zavedl právě do středu Země, není konec konců až tak překvapivé. S technickým rozvojem pomalu na Zemi ubývalo míst, která ještě neodhalila svá tajemství a po přeletu afrického kontinentu balónem a cestě na severní točnu s kapitánem Hatterasem (v předchozích dvou knihách) je cesta pod zemský povrch vynikající a vlastně i logickou volbou. Diskuze o vzniku, historii i geologickém uspořádání zemského tělesa totiž v době, kdy Verne na knize pracoval, stále nabývaly na významu a intenzitě. Jak je z románu jasně patrné, Verne se o tuto problematiku aktivně zajímal, což dává v průběhu děje mnohokrát najevo. Kupříkladu jednou z otázek, která je pro hrdiny příběhu zcela zásadní, je hypotéza o vnitřní teplotě Země. Na jedné straně totiž existoval názor, že směrem od povrchu Země k zemskému jádru dochází k postupnému nárůstu teploty a uprostřed se nachází tekuté jádro. Tento pohled byl kritizovaný dalšími, kteří tvrdili, že teplota nevzrůstá, protože přebytečné teplo je průběžně odváděno vulkány a jádro je v pevném stavu. Z knihy je zřejmé, že Verne se přiklonil k druhé názorové skupině a prostřednictvím rozhovorů mezi profesorem a Axelem se snaží svůj názor obhájit. V textu argumentuje především pokusy britského chemika Humprey Davyho (nebyl jsem schopen dohledat, zda reálnými). Jen pro představu v jakém duchu se většina rozhovorů v knize nese, uvádím jeden příklad (str. 43):

„Je známo, že zemský povrch podléhal ochlazování, a lze přece předpokládat, že nejdříve se ochladila zemská kůra, kdežto vnitřní teplota ustupovala do středu.“ [Axel]
„Omyl,“ odpověděl strýc. „Země se zahřívala spalováním na povrchu a ne jinak. Povrch zeměkoule byl složen z velkého množství kovů, jako je sodík a draslík, které mají tu vlastnost, že se vzněcují pouhým stykem se vzduchem a vodou. Tyto kovy se vznítily, když se atmosférické páry srazily a spadly v podobě deště na Zemi. A jak potom vody zvolna vnikaly do puklin zemské kůry, způsobovaly další vzněcování a výbuchy. Proto bylo v prvních dobách Země tolik sopek.“

To, jak se Země z geologického hlediska vyvíjela, se Verne snaží čtenáři představit i dalšími způsoby, například jak hrdinové románu postupně klesají zemskou kůrou a na základě přítomných hornin usuzují, v jakém geologickém období se právě nacházejí (čtvrtohory, třetihory, druhohory, prvohory (symbolizované vrstvami uhlí), starohory, prahory).
Konečně, v knize nechybí ani zmínky o dříve poměrně populární hypotéze „duté Země“. Tato myšlenka se objevuje v nejrůznějších kontextech a podobách již odedávna. Vážně se jí zabývali například Edmund Halley (1656–1742), John Leslie (1766–1832) či John Cleves Symmes (1780–1829). Podle jedné z verzí této hypotézy je naše planeta dutá, přičemž uvnitř ukrývá hned dvě slunce – Pluto a Prosperinu – ozařující podzemní říše. Podle další je možné do této dutiny vstoupit pouze v oblasti severního a jižního pólu. Nezdá se, že by Verne byl příznivcem takto divokých hypotéz, ale na základě čerstvě objevených obrovských jeskynních komplexů na Americkém kontinentu byl pravděpodobně nakloněn myšlence, že uvnitř Země by opravdu mohly existovat rozlehlé, možná i obyvatelné dutiny.

Devatenácté století se mimo jiné neslo ve znamení rostoucího zájmu o zkameněliny, coby svědky minulých etap vývoje života na Zemi. Průběh tohoto vývoje se Verne snaží čtenáři (bohužel trochu stručně) přiblížit s přihlédnutím k nejnovějším objevům a názorům. Nejprve prostřednictvím snu jednoho z protagonistů sledujeme sestup po časové přímce od čtvrtohor až k prvohorám s charakterizováním faun a flór typických pro jednotlivá období. Samozřejmě notně nedokonale, protože v té době byly informace získané z fosilního záznamu jen velmi neúplné. Od vývoje organické podoby Země autor přechází až ke vzniku zeměkoule a samotné Sluneční soustavy. V dalších částech knihy, po doputování ke „Středozemnímu (Lidenbrockovu) moři“, hrdinové příběhu dokonce potkávají živé zástupce prehistorické fauny a flóry. Narazí na obří houby, přesličky, plavuně, pozorují epické střetnutí plesiosaura s ichtyosaurem (kterýžto souboj se však při hlubším zamyšlení jeví poněkud nesmyslným), nakonec sledujeme pasoucí se stádo mastodontů následované člověkem! Respektive, „12 stop vysokým, člověkem předpotopním“ (protože v dávných dobách nabývali všichni živočichové i rostliny mnohem větších rozměrů, než je tomu dnes).

V souvislosti s vývojem života a člověka se vzhledem k datu, kdy Cesta do středu Země vyšla, nabízí otázka, jakým způsobem Verne o tomto fenoménu uvažuje (připomenu, že Darwinova kniha O původu druhů spatřila světlo světa roku 1859). O evoluci v darwinovském smyslu (přirozený výběr) však Verne nikde explicitně nemluví, naopak zmíněn je několikrát Georges Cuvier (1769–1832) a trochu opisem naznačena jeho kataklyzmatická teorie (podle níž byl život na Zemi několikrát zničen katastrofálními pochody v zemské kůře a následně došlo k novému stvoření, díky čemuž v paleontologickém záznamu rozeznáváme jednotlivé geologické epochy s charakteristickými a dnes nežijícími zástupci živočichů a rostlin). Zdá se tedy, že v této době Darwinova teorie na Verna ještě žádný patrný vliv neměla. Na druhou stranu musím podotknout, že podobné otázky je přece jen těžké relevantně zhodnotit pouze čtením více či méně dokonalého, popřípadě upraveného překladu.

Už v článcích o prvních dvou knihách cyklu (Pět neděl v balónu a Dobrodružství kapitána Hatterase) jsem obdivoval, jakým způsobem dokázal Verne v čtenáři vzbudit pocit realističnosti děje (zasazením příběhu do kontextu nedávno uskutečněných či dokonce právě probíhajících objevitelských výprav). V případě Cesty do středu Země by se takoví předchůdci hledali jen těžko (i když alespoň jeden fiktivní, pro příběh však klíčový, zde je). Tentokrát proto Verne příběh staví hlavně na autoritě a teoriích velkých osobností evropské vědy 18. a 19. století a mnozí z těchto vědců dokonce (v příběhu) osobně jezdili pro rady za hlavním hrdinou románu (profesorem Lidenbrockem). Někteří byli zmíněni již výše v textu, namátkou jmenujme Humphry Davyho (1778–1829), britského chemika a objevitele několika chemických prvků; dalším je francouzský fyzik a průkopník elektrochemie Antoine César Becquerel (1788–1878), mimochodem děd objevitele radioaktivity Henri Becquerela (1852–1902); Alexander von Humboldt (1769–1859), v té době již světově proslulý německý přírodovědec.

Velké pozitivum, podobně jako v předchozích případech, vidím ve vzdělávací hodnotě knihy, přičemž tento přínos byl ve své době samozřejmě mnohem výraznější než dnes. Kniha je totiž svým způsobem skrytou učebnicí základů geologie, což bylo v době jejího napsání mimořádně důležité, protože s tímto oborem se žáci klasických škol v zásadě nesetkávali (nutno dodat, že nyní mluvím především o britském vzdělávacím systému 19. století a pouze předpokládám, že ten francouzský nebyl v oblasti výuky přírodních věd moc odlišný; pokud by tomu tak nebylo, budu vděčný za upozornění). V průběhu děje se čtenář opět dozví mnoho zajímavostí i z dalších přírodovědných oblastí (od paleontologie a zoologie až po chemii či fyziku). U Cesty do středu Země musím pochválit také děj, který je možná i díky tomu, že sledujeme jen tři postavy (z nichž jedna v zásadě nemluví) poměrně komorní a cesta skrze jednotlivé jeskyně až k vodní hladině je svým způsobem neuvěřitelně fascinující.


Pár postřehů v bodech:
Vzhledem ke znalosti pozdějších Vernových, často již značně romantických knih, je pozoruhodné, že ač se na začátku knihy objeví silná ženská postava, která by měla o účast na expedici zájem, zůstává doma.

Vlastně je i postava profesora Lidenbrocka. Nevzpomínám si totiž, zda byl ještě v nějakém románu hlavní postavou Němec?

Při hledání šifrovacího klíče se čtenář dozví základní principy toho, jak fungují šifry, a jak postupovat ve snahách o jejich rozluštění (určení jazyka, analýza textu – četnost znaků apod.)

Klasicky se dozvídáme mnoho různých encyklopedických informací: známe 2000 druhů minerálů; 2000 jazyků a 4000 nářečí, atd.

Připadá mi, že tentokrát Verne poněkud přecenil schopnosti svých hrdinů, kteří si na začátku cesty sami nesli – zásoby vody na 8 dní, potraviny na kolik měsíců!!, lana, žebříky, různé nářadí a vědecké přístroje. V případě potřeby pak z batohů vyštrachali i 25 kg střelné bavlny. V tomto ohledu je navíc poněkud zarážející, jak mohl do středu Země dojít jejich předchůdce Arne Saknussemm, který na rozdíl od našich hrdinů neměl elektrické světlo, nářadí a přístroje. Ona i lampa založená na Ruhmkorffově přístroji byla v příběhu do jisté míry fantastická svou nevyčerpatelností a nezničitelností.

Celý tento text vyškrábl opravdu jen pár zajímavostí, v knize toho je ještě mnohem, mnohem více.


Srpen 2016

Příště: Ze Země na Měsíc

Komentáře (2)

vernem1850
vernem1850
14.01.2023

další hezká recenze

HTO
HTO
23.11.2016

Díky za tyhle skvělé články! Těším se na pokračování a na celkové zhodnocení, až budete s Podivuhodnými cestami hotov.

K profesoru Lidenbrockovi píše anglická Wikipedie: „It is noteworthy that at the time of writing Verne had no hesitation with having sympathetic German protagonists with whom the reader could identify. Verne's attitude to Germans would drastically change in the aftermath of the 1871 Franco-Prussian War. After 1871, the sympathetic if eccentric Professor Otto Lidenbrock would be replaced in Verne's fiction by the utterly evil and demonic Professor Schultze of The Begum's Fortune.“

Ještě musím dodat, že u nás by tenhle román měl být obzvlášť populární, protože podle mě nejlepší český SF román, Cesta slepých ptáků, na něj přímo navazuje.