O fagorech a lidech

recenze

Konečně se mi asi po třech letech od četby první knihy dostaly do rukou i zbylé dva díly helikonské ságy (ostatně příběh prvního vydání této trilogie je kapitola sama o sobě). Tyto knihy je ovšem nejlépe přečíst najednou, tak jak jdou za sebou, pak je z nich dojem největší. Množstí postav, míst, objektů, nebo třeba astronomických jevů, to vše s velice podivnými jmény se po delší prodlevě dosti plete. Aldiss prostě stvořil svět se vším všudy, a kdo už četl nějakou jeho knihu, ví že ačkoliv autor respektuje fyzikální zákony a možnosti dějů svých knih často konzultuje s vědci, i v rámci toho je jeho fantazie nevídaná (viz. např. Skleník).
Rubem i lícem trilogie je dějová nekompaktnost, každý díl, jiný příběh. Ostatně ani to jinak nejde, máte-li vyprávět o koloběhu ročních období, který trvá víc jak tisícosmset let. Takže v každé knize se začíná nanovo s jinými hrdiny po odmlce několika staletí a za jiných teplotních podmínek. Rubem je to proto, že Aldiss nikde ani nenačrtne helikonskou dějinnou chronologii (narozdíl třeba od Tolkiena s jeho Středozemí), takže zprvu tápete co se asi mohlo během té doby stát, jestli nějaké postavy genealogicky souvisí s postavami předchozími, nebo ne. Postupně se toho sice hodně vysvětlí, ale ještě víc je odkryto jen v náznacích, anebo zůstane zahaleno tajemstvími úplně. Také dějové linky nejsou vždy dotažené do konce, takže mnohdy příběhy postav, které sledujete třista stran vám také často zůstanou nedopovězeny.
Myslím ale, že o tohle Aldissovi ani tolik nešlo. Jeho záměrem bylo ukázat jiný svět. Podobný našemu, ale přesto úplně jiný. Helikonii, krutý svět, kde o vládu soupěří lidé a fagoři - minotaurům podobní tvorové, milující zimu. A jelikož mu šlo o komplexnost znázornění dějin Helikonie v průběhu jejích ročních období použil tento způsob vyprávění. Také proto je nejlepší si vzít hned všechny tři díly a nechat je na sebe působit. Aldiss totiž, zdá se mi, zde vystupuje jako rozhněvaný, stárnoucí spisovatel. Muž jehož trpělivost se spolupozemšťany přetekla míru. Jakoby chtěl lidstvu nastavovat pomyslné zrcadlo: vy si myslíte, že všechno spěje dopředu, že vývoj jde jen jedním směrem a podle vašich představ, že lidstvo má před sebou jen cestu pokroku? Podívejte, já vám ukazuji planetu, kde vývoj pokaždé po určitém čase směřuje ke stagnaci, zániku. Kde není nikdy jisté, jestli příští jaro přivítají ještě nějací lidé.
Lidstvo helikonského světa totiž až nepříjemně připomínají to pozemské, což je sice s podivem, jde-li o jinou planetu, ale naznačuje to mnohé. Uctívání falešných bohů, zatracování pravdy, je-li pohodlnější, nebo pro někoho výhodnější setrvávat v nevědomosti a lžích. Vládcové jen stěží hodní svého postavení, krutí, zabednění, ovládaní svými strachy a chtíči. Jeden čas člověk začne soucítit s fagory a přát jim aby nad tou lidskou cháskou zvítězili. Jen na chvíli ovšem. Než se vyjeví i jejich bezcitná nenávist. Není to veselé čtení, ale víte kam tím Aldiss směřuje. Ukazuje mantinely lidstva, říká dávejte si pozor, protože vy sami jste si největšimi nepřátely. To ne díky nepřátelům, ale vy sami jste na nejlepší cestě se vyhubit (to například když ve třetí knize popisuje helikonskou nemoc, nutnou pro přežití lidského organismu v zimě a šílenství vzniklé z nechtění pochopení jejího principu).

I když Aldiss umí psát opravdu dobře a děj je často napínavý, myslím, že Helikonii ocení hlavně ti, kteří mají rádi hlubší a složitější fantastické světy. Rovin vyprávění je tu několik a místy je to opravdu lehký exkurz do astronomie, biologie, psychologie Ale to mám za to, je ten slibovaný líc díla (krom toho, že bych rozhodně rád vytkl Aldissovi užívání pozemských termínu jeko genetika, oligarchie, virus apod. postavami na Helikonii - řečtinu tam opravdu znát nemohli). Představivost čtenáře je rozprouděna a běží, brány jiného světa se otevírají a ten kdo chce, smí vejít. Třeba se ztratí, nebo hned vrátí, nebo půjde dál a bude chtít fascinovaně pozorovat. Na mne nejvíc zapůsobila poslední kniha, v které se Helikonie zase řítí vstříc zimě trvající pětset let. Chmurný popis šerého, smrákajícího světa, propadajícího se pomalu zpět do barbarství. Lidstvo ztrácí svoji velikost, vládu. Vše bude ztraceno, žádná říše se nemůže udržet, všechny vědomosti nabyté během léta budou zapomenuty - čas zimy je totiž neúprosně dlouhý.Přežijí-li zbytky lidstva, budou opět začínat znovu. Tak jako kdysi, tak jako vždy v budoucnosti.
Fascinovaně jsem stál u okna a hleděl na zapadající lednové slunce, tak slabé a studeně rudě zářící skrz zimní opar pod olověnou oblohou a nad sněhovými pláněmi. V tu chvíli jsem myslel na scénu ze Zimy. Lidé na severní polokouli Helikonie pod polárním kruhem, sledující poslední východ a okamžitý poslední západ dominantního slunce jejich planety. Další už v životě neuvidí. Oni, ani jejich děti, ani děti jejich dětí, ani nikdo jiný během několika následujících století. Zachvěl jsem se děsivostí té vize. A jakoby se na obzoru v modrém šeru světla druhého slunce objevily hrozivé postavy jezdců na Kaidawech, fagorů, jejichž čas právě přišel.

Komentáře (0)