Na každou svini se vaří voda

recenze

Spisovatelku Mo Hayder asi netřeba představovat, její sérii s nerudným britským policistou alespoň z doslechu zná každý příznivec drsnějšího literárního žánru.

Mně k ní přivedla maminka prostřednictvím titulu Panenka a tak nějak se mi její styl zalíbil, že jsem jí příznivě nakloněna.

Proč o tom píšu... Spisovatelku jsem znala a její styl taky. I přes to mě Ostrov sviní šokoval. A to šeredně.

Šeredně dobře.

Kniha pojednává o skeptikovi, který si vzal na mušku jednoho zázračného léčitele, který místo nemocných léčil jen své konto. Když jej uzdravil dost, koupil ostrov a založil na něm kolonii lidí, kteří tam žijí v rovnosti a říkají si tak nemožně, že to tu ani nebudu psát.

Všichni můžou být šťastní. Až na skeptika, zvaného Oakesy, který na milého léčitele nemůže zapomenout a i po mnoha letech po něm jde jak slepice po flusu (fuj).

Místo snů a harmonie se romanticky nazývá Ostrov sviní a sami obyvatelé netuší, jak trefný název to je.

Na ostrově se pravděpodobně nachází i svině největší, a po té právě Oakesy jde. Má totiž důvodné podezření, že na ostrově není vše tak, jak by dle běhu přirozeného vývoje druhů mělo být a viní z toho i ze světa zmizelého podvodníka se zázraky.

Milý Oakesy však netuší, co všechno svým příchodem na ostrov spustí a hlavně, co z něj vypustí...

Ostrov sviní je hodně těžké čtení, na přemýšlení i pocity. Ty negativní totiž převažují a to ne nad kvalitou děje, ale hlavně nad chováním postav. Často máte chuť sáhnout mezi stránky a vlepit jim facku. Navíc prostředí vykreslené v knize je opravdu hnusné a ponuré, místy velice ponuré.

Kniha má také svůj další prim. Myslela jsem, že nejhnusnější zranění je bezkonkurenčně v knize Krvavé nebe.

Omyl. To, co naleznete v Ostrově sviní, vede na celé čáře a nedovedu si představit, co by to mohlo překonat.

Když čtu stesky nad knihami Jo Nesba, které si půjčují romantické duše a čekají vyústění jako ve Ve službách zla a pak pláčou na internetu, jak to bylo hrozné a jak se bály, nechci vědět, co by psaly o této knize.

A právě proto se mi to líbilo. Protože to bylo opravdové. Nebyla to pohádka. Nebylo to přibarvené. Bylo to nechutné jako špína na chodníku mezi dlaždicemi, kam steče a zaschne všechno za celý rok.

A ještě horší je pomyšlení, že se k této knize určitě vrátím. Protože je opravdová. Tak opravdová, jako málokterá.

Je to úlet, ale dost dobrý úlet.

Tak zkuste taky uletět. Stojí to za to.

Komentáře (0)